Jan Šícha

Muzeum bez poptávky po obsahu vybudovat nelze

aneb Češi a Němci o uprchlících a sobě navzájem

Muzeum je místo, kde promlouvají předměty formou pointované zkratky. Vyprávěj, co a proč ukazuješ ve svých muzeích, a já ti řeknu, v jaké žiješ společnosti – dalo by se říci, když nás napadne bavit se o tematických muzejních institucích v zemích s různou tradicí. To napadlo organizátory debaty Patří uprchlíci do muzea? koncem loňského listopadu v zemi, kde téma uprchlíků výrazně ovlivnilo parlamentní i prezidentské volby.

Nic nepomohlo, že se volby konaly drahnou dobu poté, co vyšlo najevo, že uprchlíci mířící za bezpečím před válkou a za novou šancí k životu, naši zemi pokud možno obloukem obcházejí. Přinejhorším co nejrychleji projíždějí vlakem. Debaty se konaly ještě předtím, než o své místo ve vedení české sociální demokracie přišel někdejší ministr vnitra Milan Chovanec, který v souvislosti s uprchlickým tématem používal rétoriku podobnou krajnější pravici v západních zemích. A necítil se při tom ve své straně ani izolován, natož vystaven mocensky relevantní kritice.

Na pódiu se v diskusi ocitly tři ženy. Simone Eicková, ředitelka muzea Auswandererhaus v německém Bremerhavenu, Blanka Mouralová, která založila a deset let vedla Collegium Bohemicum, instituci, která připravila stálou expozici o českých Němcích, a Jitka Gelnarová, kurátorka části sbírky Národního muzea věnované novodobým dějinám.

Bremerhaven: Od vystěhovalectví k migraci

Z německého přístavu Bremerhaven se do zámoří vystěhovalo 7,2 milionu lidí, včetně obyvatel českých zemí různých národností. Muzeum vystěhovalectví má za sebou dlouhou historii vzniku. Od prvních snah v roce 1986, přes intenzivní období přípravy od roku 1999, k otevření roku 2005. Muzeum bylo poprvé rozšířeno v roce 2012, další rozšíření se chystá v roce 2020.

Muzeum vznikalo v době, kdy uprchlické téma v Německu neexistovalo. Téma odchodu z Evropy a přeplutí moře do Ameriky první část muzea uchopila jako muzeální sugesci odchodu do neznáma. Z jednoho života do druhého. Prohlídka začíná v čekárně, kam vás zavřou. Pokračuje na molu, kde končí předešlý život, začíná neznámý. Expozice ukazuje plavbu, její délku, kvalitu služeb, typy lodí v různých dobách. Pak se ocitnete v kleci před americkými úředníky. Pustí vás do země? Vyplňujete dotazník.

I první část muzea v Bremerhavenu kladla lidskému životu podstatné otázky. Pak vznikla paralela mezi plavbou přes Atlantik v roce 1890 a přes Středozemní moře v roce 2014. Z muzea vystěhovalectví se pod tlakem společenské objednávky a zájmu o problematiku stávalo muzeum, které se vyjadřuje k migraci.

Ředitelka Simone Eicková se držela věcného a odborného přístupu k tématu a promítala fotografie předmětů. K věcnosti patřilo konstatování, že její personál je konfrontován s rasistickými názory a samozřejmě s nimi musí něco dělat. A také konstatování, že v České republice lidé z naprosté většiny odmítli uprchlíky, což v Německu neplatí. Proto je v Německu na místě uprchlické téma pojednat vědecky, s odstupem, ale živě a s různými perspektivami. Ředitelka Eicková nejdříve vytyčila rozdíl mezi novinami a muzeem. Lidé očekávají, že v muzeu, které vypovídá o migraci, najdou odpovědi na otázky z novin. Tak tomu není. Muzeum má svůj způsob, jak může o věcech vypovídat.

Muzeum může inscenovat perspektivy vnímání a ukazovat rozdíl, jak věci vidí ti, kdo jsou na daném místě doma, a ti, kdo přišli hledat nový život. Muzeum může nechat lidi vyprávět, jejich vyprávění prezentovat. Může sbírat předměty, které příběh ukazují po svém.

Německá muzea sbírají předměty týkající se migrace ve větší míře posledních patnáct let. Pro zprostředkování perspektiv je třeba rozvíjet projekty orální historie. Objevují se nové aspekty práce, se kterými se muzea učí zacházet. Například cesta ze Sýrie do Evropy je zachycena na milionech fotografiích v chytrých telefonech. Jak se ale k takovým fotografiím dostat, když chytrý telefon je pro lidi na cestě za novým životem možná tou nejintimnější věcí vůbec? „Nemůžete přijít a nabídnout výměnu starého telefonu za nový,“ řekla v debatě Eicková.

Muzeum může třídit a stavět vedle sebe různé motivace k migraci. Migrace z Evropy do Ameriky probíhá od roku 1492 do dneška. V roce 1910 bylo v USA evidováno na 350 000 „Czech-Americans“. O pracovní migraci je možné mluvit v Německu na tureckém, v České republice na vietnamském příkladu.

Pak je tu nucená migrace. Muzeum může přiblížit důvody k ní. Politické systémy, válka, diskriminace, příslušnost k náboženství, ekologické katastrofy. Útěk se neplánuje. V muzeu je důležité srovnávat. Dnešní uprchlíci před občanskou válkou v Sýrii. Židé z Německa v letech 1933–1945. Vyhnání, které plánují ti, kdo vyhánějí, ne však vyhnanci. Příklady Arménů z Turecka nebo německých menšin z východní Evropy po roce 1945.

Dalším tématem je přechod hranic. Třeba americké vízum v cestovním pase německé nacistické Říše zachránilo život. Je to výmluvný exponát. Ptát se můžeme, co se stalo se členy rodiny majitele takového pasu.

Nucená migrace může být vnímána jako přechodná, nebo nastálo. Z přechodné se stálá může vyvinout. To všechno může muzeum utřídit, vyložit, dát vedle sebe, zprostředkovat. A na předmětech a zachycených výpovědích konstruovat přechod od identity A k identitě B.

Ústí nad Labem - pevná půda v obsahu a tenký led instituce

Blanka Mouralová byla po deset let zakládající ředitelkou Collegia Bohemica v Ústí nad Labem. Do funkce přišla rovnou z místa ředitelky Českého centra v Berlíně. Poté, co s pracovní skupinou a vědeckou radou vytvořila koncept výstavy, z dotace Fondu budoucnosti nakoupila předměty do muzea a zajistila výpůjčky a po dlouhém jednání zajistila státní dotaci, byla ze svého místa vyhozena.

Blanka Mouralová ve svém příspěvku mluvila o institucionálním zázemí pro muzejní formulaci důležitých otázek v České republice. Konstatovala, že deset let vytvářela muzeum kdysi silné, nyní velmi nepočetné menšiny. Muzeum připravovala otevřeným způsobem, takže se o něm mluvilo jako o nejznámějším neexistujícím muzeu u nás. Podle Mouralové muzeum vznikne, jen když je aktuální poptávka po jeho obsahu.

Téma muzea může být historické, ale musí být aktuální. V Ústí nad Labem si politická reprezentace představovala, že město bude prezentovat minulý úspěch, který byl v době, kdy zde žili Němci, aby se na úspěch mohlo navázat.

„Z Německa jsem si odnesla myšlenku, že je třeba, aby se spojila městská, krajská, státní a nevládní úroveň, aby vznikl synergický efekt. Ve financování i ve vůli něco vytvořit. Zjistila jsem, že u nás to nefunguje. U nás se nikdo necítí odpovědný a věc se paralyzuje. Sdílená odpovědnost u nás neexistuje. Pak je tu další fakt. Politické vedení se mění často a tím vzniká diskontinuita. Nové vedení má potřebu likvidovat staré' projekty,“ řekla Mouralová a dodala, že předpokládá, že práci jako v Bremerhavenu je možné dělat jen na půdě fungující instituce s vícezdrojovým financováním. V případě Collegia Bohemica se čekaly konflikty o obsahu, které vůbec nenastaly, protože za vznikem expozice stály osobnosti a vše bylo veřejně známé. Proto Mouralová vidí hlavní překážku pro formulaci obsahu v neschopnosti dát věcem institucionální rámec.

Ředitelka Simone Eicková potvrdila, že muzeum v Bremerhavenu je financováno z více zdrojů, od města, spolkové země a státu, až po velmi podstatné privátní financování. Za klíčovou označila politickou podporu. Muzeum vlastně přispívá k chápání dějin Německa včetně německého rozdělení, protože i zde se dá mluvit o migraci. Tematické zaměření muzea má vliv i na složení návštěvníků. Ti, kdo do Německa přišli, tu hledají své příběhy a chtějí chápat migraci v širších souvislostech.

Příběhy o odchodu z domova a příchodu do Německa v rodinách s migrační historií se vyprávějí po generace. To je třeba zachytit a vnímat. Je pravda, že bez institucionálního zázemí by taková práce byla nemožná. Když zaměstnanci muzea věcně, ale jednoznačně odmítavě reagují na rasistické poznámky návštěvníků, musí cítit také politickou podporu. Ta ale v Německu existuje.

Muzeum v Bremerhavenu se do ohniska společenské debaty trvale posunulo nejpozději, když Thilo Sarazin v roce 2010, tedy před uprchlickou krizí, ostře napadl Němce tureckého původu. Najednou bylo jasné, že téma vystěhovalectví musí přepsat na téma migrace. Muzeum v Bremerhavenu nedávno vydalo publikaci o strachu. To jsou všechno velmi důležitá témata, která potřebují jak institucionální a tím vědecké, tak politické zázemí. Simone Eicková podpořila tezi Blanky Mouralové, že obsah i společenskou odvahu je možné pěstovat v případě muzea jen v případě, že nechybí institucionální zázemí a politická podpora.

Konstrukce národa v pohybu

Jitka Gelnarová z Národního muzea nejdříve připomněla rozdělení muzejních institucí na obecné a tematické. Tematické muzeum je potřeba vnímat jako součást obecného vyprávění historie. Centrální muzeum má prezentovat příběh, včetně příběhů paralelních. Jenže k alternativním a paralelním příběhům často chybějí exponáty. Jde o to napříč časem zachytit paralelní děje. Na předmětech ukázat osobní motivace i nálady ve společnosti. Gelnarová mluvila o konstrukci kolektivní identity, kterou je nutno zachytit pomocí předmětů.

Simone Eicková přijala debatu o předmětech, a zároveň se vracela k vymezení tématu, o které se jedná. U muzea migrace se zkoumá překonání, rozšíření národní zkušenosti. Klade se otázka, o kom říkáme „my“.

Také v Bremerhavenu si kladli otázku, jak se na předmětech dá ukázat migrace. Podle Simone Eickové je tam mnoho neviditelného, neukázatelného. Důležité je rozhodnutí. Vydat se do jiné řeči vystoupit ze sociálního kontextu, nějak se postavit k integraci.

Fotografie z loučení, pokud je na ně čas, vypadají při nucené a dobrovolné migraci podobně. Jsou tu předměty, které člověk běžně používá. Třeba láhev na pití při práci, kterou si přivezl dělník z Itálie do Německa, kde zůstal, a kterou používal polský horník v Porúří. Předměty mají ukazovat osobní perspektivu migrantů. Muzeum v Bremerhavenu chce ukázat proces artikulace v novém prostředí. Proces socializace. I že se někdo rozhodne neintegrovat. Předměty a záznamy orální historie se navzájem doplňují.

Také v muzeu českých Němců se podle Mouralové objevily předměty, které byly vzpomínkou na domov. V muzeu je důležité rozhodnout se, kde je výpověď pedagogická a kde má vzbuzovat emoce. Muzeum v Ústí nad Labem bylo pojato výrazně pedagogicky. Emoce ale přijdou ke slovu, přesně v té místnosti, kde jsou klíče od domovů a schované věci, které si lidé nechali do doby, kdy se vrátí. Tam má muzeální inscenace svou funkci, protože ukazuje zlomový okamžik v lidském životě. V Ústí nad Labem to třeba byla hodinářská dílna, kterou si majitel živnosti ukryl pod podlahou. Schovaná živnost. „To bylo místo, kde jsme si řekli, že si emoce musíme dovolit,“ řekla Mouralová a dodala, že se na počátku obávala, zda bude možné muzejní koncept naplnit exponáty. Ukázalo se, že k dědictví českých Němců je hodně exponátů v muzeích, kde je ale třeba je jako takové identifikovat. Ukázalo se také, že na trhu je hodně předmětů, které jsou schopné vyprávět nebo modifikovat historický příběh. Je to vzájemná interakce předmětu a vyprávění, která je na muzejní práci nesmírně zajímavá.

Moderátor debaty sociolog Tomáš Samek na závěr položil otázku, jak by to vypadalo, kdyby muzeum migrace migrovalo a ocitlo se v Praze. Simone Eicková jen zopakovala, že muzeum k tématu, které společnost odmítá, lze udělat jen těžko. Blanka Mouralová otázku rozšířila a zeptala se, jaká tematická muzea prvořadé kvality u nás vznikla za dobu svobody. Muzeum romské kultury vzniklé zdola a ze skutečné potřeby horko těžko integrovala struktura ministerstva kultury. Instituce u nás nevznikají. Znamená to snad, že neexistují témata na zpracování?

Muzea slouží také k setkávání generací, pokračovala Mouralová. I nová témata se stanou součástí národního narativu, když mají instituci, která se o ně stará. V Ústí nad Labem, kde z evropských peněz opravili budovu, někdo nad modely interiérů budoucího muzea českých Němců v nahořklém žertu prohlásil, že Evropská unie nepředepsala měřítko, ve kterém má muzeum vzniknout. Proto by bylo možné úkol ve zrekonstruované budově vybudovat muzeum prohlásit za dokončený.

Shoda mezi třemi ženami na pódiu panovala v tendenci dívat se na muzea pod zorným úhlem změny společnosti a změny subjektu dějin. Muzeum může vyprávět pozitivní dějiny, a to je téma v každé společnosti.

Obludária jako výsledek u nás?

Ve zdařilé debatě moderátor nedostal odpověď na otázku, jak by muzeum migrace mohlo vypadat, kdyby bylo přeneseno do Prahy. Osm let jsem byl kurátorem stálé expozice o českých Němcích v Ústí nad Labem. Moderoval jsem pracovní skupinu a vědeckou radu, které povolala Blanka Mouralová, nákupní komisi navrhoval k pořízení mnoho a mnoho sbírkových předmětů.

Muzeum migrace by u nás muselo vypadat jako obludárium. Nedávno zkrachovalo muzeum voskových figurín v Celetné ulici v Praze. Voskový Jágr na plakátu v metru lákal dotazem, jestli vás také baví střílet góly. Lidé nechodili. Na co voskového Jágra a střílení gólů, když je možné si doma ve 3D na počítači střílet lidi?

Téma migrace by u nás mohlo zahájit muzeum voskových figurín zdejších rasistů a xenofobů, kteří by se překřikovali v autentických výrocích. Inscenace by se dala doprovodit výběrem z obrazů, které tito lidé malují, aby ostatní měli strach.

Na určených místech by návštěvnictvo mohlo do postav zabodávat hřebíky. Někdo by si to šel užít se souhlasem s výroky, někdo by se šel ujistit ve svém opovržení. Obě skupiny by zaplatily vstupné.

Na téma migrace a řady jiných motivů u nás nevznikají instituce, ne protože to není třeba, ale protože musí existovat dostatečně strukturovaná debata ve společnosti, aby bylo možné přistoupit k muzejní zkratce a inscenaci. Proto je obludárium adekvátní českým institucionálním a často také obsahovým možnostem.

Debatu Patří uprchlíci do muzea? společně uspořádali Multikulturní centrum Praha, Friedrich-Ebert-Stiftung a Masarykova demokratická akademie v rámci projektu Lidová škola migrace. Proběhla 21. listopadu 2017 v pražském Náprstkově muzeu.

Jan Šícha

Obsah Listů 2/2018
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Šícha

Muzeum bez poptávky po obsahu vybudovat nelze

Bremerhaven: Od vystěhovalectví k migraci

Ústí nad Labem - pevná půda v obsahu a tenký led instituce

Konstrukce národa v pohybu

Obludária jako výsledek u nás?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu