Hynek Skořepa

Zbavit se Castra?

Politolog, historik a publicista Jaroslav Fiala (1983) se mimo jiné věnuje problémům postkolonialismu, sociální nerovnosti, neoliberalismu a krize kapitalismu. Jeho kniha Jak se zbavit Castra se čte jedním dechem.

O Fidelu Castrovi (1926–2016) a dění na Kubě jsem předtím věděl snad jen, že se v roce 1953 se skupinou odvážlivců pokusil ovládnout kasárna v Santiagu de Cuba. Akce skončila fiaskem, ale Fidel si během soudního procesu získal velkou popularitu. Svou obhajobou odhalil praktiky diktátora a zkorumpovanost Batistova režimu (obojí však bude později bohužel fungovat za jeho vlastní vlády). Pro svůj slavný výrok o tom, že dějiny ho osvobodí, se inspiroval (a to není obecně známo) u Adolfa Hitlera, který jej použil u soudu po neúspěšném pokusu o nacistický puč v Mnichově roku 1923. Oběma mužům nelze upřít, že svými veřejnými vystoupeními dokázali uhranout davy. Oba zneužívali svoji moc, přece jen jde ale o osobnosti jen těžko srovnatelné.

Známý je také fakt, že Fidel Castro a jeho partyzáni získali (nejen na Kubě) velkou popularitu, konec konců bez podpory značné části obyvatel by se jim nemohlo podařit svrhnout vládu diktátora Fulgencia Batisty. Armádní představitel Batista se sice během druhé světové války stal řádně zvoleným kubánským prezidentem (do roku 1944), roku 1952 se však ujal moci vojenským převratem. Již během prvních let Castrovy vlády mnoho Kubánců vystřízlivělo. Fidel své odpůrce nejen nechával zavírat do vězení, ale také jim čas od času umožňoval emigraci, čímž se zbavoval nepohodlných kritiků.

Když v dubnu 1961 došlo k invazi v zátoce Sviní, kterou provedla jednotka kubánských emigrantů, americký prezident J. F. Kennedy jí odmítl (přes naléhání CIA i představitelů americké armády) poskytnout přímou vojenskou podporu. Nechtěl USA zatáhnout do války. Blížila se tzv. karibská krize (říjen 1962), kdy se svět ocitl na pokraji jaderné války. Castro, neustále se obávající přímého amerického útoku, se totiž obrátil na sovětského vůdce Chruščova s žádostí o pomoc. Ten chtěl Američany přitlačit ke zdi, a aby je patřičně šokoval, nechal na Kubě rozmístit rakety s jadernými hlavicemi. Je však třeba připomenout, že totéž (byť v menší míře) již před tím provedlo NATO v Turecku u sovětských hranic, aby odradilo Sověty a jejich satelity od případného útoku na západní Evropu. Šéfové obou velmocí zařadili v poslední chvíli zpátečku a Sovětský svaz bez konzultace s kubánským vedením jaderné zbraně z Kuby stáhl za americký slib, že na Kubu nezaútočí.

Zákulisí konfliktu

Mnohem zajímavější jsou však informace ze zákulisí velmocenského konfliktu, které se postupně objevují díky dokumentům uvolňovaným především z amerických archivů (kubánské archivní materiály žel většinou zatím zveřejněny nebyly). Koncem roku 1961 schválil americký prezident J. F. Kennedy program tajných operací Mangusta, který zahrnoval vojenské sabotáže (obvykle s využitím kubánských emigrantů za podpory CIA). Přesto podobné praktiky krátce nato veřejně odsoudil v projevu k univerzitním studentům, z čehož je zřejmé, že rozpor mezi proklamacemi a reálnými aktivitami se netýkal zdaleka jen politiky Sovětského svazu a jeho satelitů. Cílem záškodníků bylo vyvolat na Kubě chaos a nespokojenost, což mělo v důsledku vést ke svržení Castrova režimu. Tajná komanda ničila nádrže s palivem, železniční mosty či telefonní linky, dokonce i úrodu na polích!

Od roku 1962 byla Kuba navíc vystavena úplnému hospodářskému embargu ze strany USA, které přesvědčovaly další země, aby s Kubou přerušily obchodní i diplomatické styky. Fidel se rozhodl, že se z izolace za každou cenu vymaní. Domníval se (spolu s Che Guevarou), že partyzánské války v Latinské Americe odvrátí pozornost USA od Kuby a vyčerpají je vojensky, ekonomicky i morálně. Na obvinění, že chce vyvážet revoluci, Castro v témže roce odpověděl: Revoluce se nevyváží, provádějí je lidé. To, co Kuba může dát ostatním, a vlastně již dala, je příklad.

Američtí politici (včetně prezidenta Kennedyho) si byli vědomi, že chudoba v Latinské Americe nahrává kubánským plánům na vyvolání dalších revolucí. Prezident proto založil program hospodářské pomoci, vynaložených prostředků však bylo málo a většina stejně skončila v kapsách místních vládců. Jisté náznaky možného uvolnění napětí mezi USA a Kubou (Castro se snažil pragmaticky nabídnout Američanům ústupky) přerušil atentát na prezidenta Kennedyho. Dál už v amerických postojích vůči Latinské Americe zcela převážila podpora spřátelených diktátorských režimů a vůči K ubě nekompromisní postoj. Fiala uvádí informaci britského historika J. H. Coatswortha, že v letech 1948 až 1990 USA v Latinské Americe dopomohly ke svržení přinejmenším 40 vlád. A mezi roky 1960 až 1990 podle téhož historika počet obětí politicky motivovaného násilí v latinskoamerických zemích s vládami podporovanými USA jednoznačně převýšil represe ze stejných důvodů v sovětském bloku. Třeba populární guatemalský prezident Jacobo Árbenz byl v roce 1954 svržen pučem, na jehož organizaci se podílela CIA. V pětimilionové Guatemale následně vypukla krvavá občanská válka s více než 200 000 mrtvých a milionem uprchlíků. Árbenz vyhlásil pozemkovou reformu, v rámci které měly být znárodněny i plantáže americké firmy United Fruits. Americké tajné služby proto vyzbrojily a vycvičily opoziční bojůvky. Zároveň USA Guatemalu politicky a hospodářsky izolovaly. Guatemalská vláda začala sondovat podporu u sovětského bloku. Dokonce požádala Československo o zásilku zbraní. Když nakonec zbraně dorazily (většinou šlo o starou výzbroj z druhé světové války), CIA vydala pokyn k zahájení převratu.

Ale vraťme se ke Kubě. Vlivný americký senátor J. W. Fulbright kdysi označil americkou politiku k tzv. rozvojovým zemím jako aroganci moci. V knize Pýcha moci, která v 60. letech vyšla v překladu i u nás, uvedl: Odmítli jsme chápat, že v zemi, kde demokratické metody selhaly, má revoluce své příčiny a je v podstatě oprávněná... Je v povaze věcí, že malým národům se nežije dobře ve stínu národů velkých a mocných, bez ohledu na to, zda se tyto velké národy chovají blahovolně nebo tyransky.

Zpočátku budil Fidel Castro zvědavost a jisté sympatie dokonce i v USA, a to nejen ve vysloveně levicových kruzích. Mnozí se však brzy přesvědčili o jeho skutečné tváři. Jaroslav Fiala v knize popisuje, co zažil beatnický americký básník Allen Ginsberg, když navštívil v roce 1965 mezinárodní kongres spisovatelů v Havaně. Během své návštěvy Kuby sice pochválil kampaň proti negramotnosti a zavedení lékařské péče, současně ale prohlásil, že Fidel lže, když tvrdí, že kubánská revoluce má „humanistické základy“. Pokud by to totiž byla pravda, nikdy by nemohla pronásledovat lidi s odlišnou sexuální orientací ani umělce. Kubánské úřady zareagovaly promptně – posadili Ginsberga na nejbližší letadlo pryč z Havany. Letoun shodou okolností směřoval do Prahy, kde se Allen Ginsberg rovněž na krátký čas zastavil. Mimo jiné se zúčastnil oslav studentského svátku Majáles, avšak i v Československu byl považován za nepohodlnou osobu a nakonec byl vyhoštěn.

Vztahy s Československem

V srpnu 1968 Fidel šokoval nejen své příznivce podporou vstupu „bratrských vojsk“ do Československa. Ve svém projevu sice připustil, že invaze bez nejmenších pochyb porušila mezinárodní právo i suverenitu československého státu, zdůraznil však, že šlo o nezbytný krok, protože Československo nezadržitelně směřovalo do náruče imperialismu. Jaroslav Fiala dodává, že Castro se v té chvíli opět projevil jako politický pragmatik. Po karibské krizi byly totiž vztahy mezi Kubou a SSSR chladné. V roce 1967 si Fidel dokonce dovolil Sověty kritizovat za to, že udržují obchodní styky s diktátory v Latinské Americe (Kuba naopak podporovala levicové partyzány, kteří je chtěli svrhnout). Na Kubu odjel sovětský ministr zahraničí Kosygin a snažil se Castra přesvědčit, aby nevydával protisovětská prohlášení. Ale neuspěl, Castro se navíc začal zbavovat kubánských promoskevských komunistů z Lidové socialistické strany Kuby v mocenském aparátu. SSSR reagoval snížením dodávek ropy, zbraní i technické podpory. Jenže Kuba byla hospodářsky zcela závislá na pomoci sovětského bloku. Podle J. Fialy sankce ze strany USA i SSSR nemohla vydržet a ostrovnímu hospodářství brzy začal hrozit kolaps. Schválení okupace Československa mu zlepšení vztahů s Moskvou přineslo.

Souvislost s Československem měla také tajná operace MANUEL, která byla zahájena koncem roku 1962. V rámci ní využívali revolucionáři, směřující do Jižní Ameriky, jako přestupní stanici Prahu. Pokud totiž někdo odletěl z Kuby přímou linkou do jiné země Latinské Ameriky, okamžitě vzbudil pozornost amerických tajných služeb. Mnoho mladých lidí z Jižní Ameriky četlo Che Guevarovy teoretické úvahy o možnosti zopakovat revoluci v dalších zemích a bylo uchváceno příkladem guerrilové války na Kubě. Kuba jim nabídla pomocnou ruku. Kubánští instruktoři je cvičili přímo v jejich domovských zemích, mnozí však prodělali výcvik přímo na Kubě. Pak ale vznikl problém, jak je dostat na místo určení v Latinské Americe, aniž by to vzbudilo pozornost CIA, která předávala informace tamějším režimům. Revolucionáři s falešnými pasy přilétali do Prahy, odkud pak pokračovali přes západní Evropu do cíle. Šéf každé skupinky po přistání v Ruzyni zavolal na tajné číslo a španělsky pronesl heslo: Vyřiďte pozdravy od Manuela! Skupinu si pak vyzvedl zaměstnanec ministerstva vnitra, zajistil jim ubytování v hotelu či konspiračním bytě a předal jim nové letenky. Dodnes není jasné, kdo všechno tenkrát přes Československo projížděl, protože organizaci brzy převzala kubánská rozvědka v Praze a čs. úřady tak o mnoha osobách ani nevěděly. Často se také objevovaly stížnosti na úroveň procházejících osob, objevila se totiž mezi nimi celá řada obyčejných dobrodruhů. Než akce MANUEL v roce 1970 skončila, projelo Československem odhadem 1200 osob.

V Praze se na čas inkognito objevil sám hlavní teoretik partyzánských válek a revolucí Ernesto Che Guevara. Po neúspěších v Latinské Americe totiž Kubánci soustředili svůj zájem na Afriku. V roce 1960 se tam hned šestnáct zemí zbavilo koloniální nadvlády, ne nadarmo bývá rok 1960 nazýván rokem Afriky. Mnohé z nich po vyhnání evropských kolonizátorů zabředly do vnitřních bojů, čehož chtěl Che Guevara využít. Nejdříve se zaměřil na Kongo, někdejší belgickou kolonii s krutou otrokářskou minulostí a nově rozlehlý stát s obrovským nerostným bohatstvím. V prvních volbách tam zvítězil bývalý poštovní úředník Patrice Lumumba, který proslul tvrdou kritikou koloniální vlády. Premiér však měl těžkou pozici. Nedostávalo se mu podpory Západu a navíc musel čelit řadě povstání regionálních vůdců, kteří chtěli získat nerostné bohatství pro sebe. Když za zhoršující se situace požádal o pomoc Moskvu, CIA předala informaci americkému prezidentovi D. Eisenhowerovi, který nařídil Lumumbu zlikvidovat. Konžští vojáci, kteří předsedu vlády zradili, jej vydali jednomu z jeho rivalů, který jej nechal mučit a následně zastřelit.

V roce 1964 však v Kongu vypuklo povstání levicových partyzánů, hlásících se k Lumumbovu odkazu. Do čela se postavil někdejší student filozofie Laurent-Désiré Kabila (pozdější diktátor, který Kongo koncem 20. století ovládl). Úspěchy partyzánů ukončili bílí žoldnéři z Belgie a Jižní Afriky, proslulí svou krutostí na civilním obyvatelstvu. Che Guevara je chtěl podpořit, akce ale skončila fiaskem, což ve svém deníku sám přiznal. Kubánské revolucionáře v Kongu sužovaly tropické nemoci a konžští bojovníci při prvním střetnutí s nepřítelem zahazovali pušky a dezertovali. Hlavním problémem se však stali sami jejich vůdcové včetně Kabily. Mluvili sice o revoluci, bojům se ale vyhýbali a utráceli sovětské peníze za drahé hotely, večírky a prostitutky.

Po ústupu z Konga se Che Guevara skrýval na kubánské ambasádě v hlavním městě sousední Tanzanie Dar es Salaamu. Byl vyčerpaný a trpěl astmatickými záchvaty. Kubánská rozvědka mu hledala bezpečnější a pohodlnější místo k pobytu. Doporučila mu Prahu, kam přicestoval v březnu 1966. Vystupoval zde v přestrojení za uruguayského obchodníka zamaskovaný k nepoznání. Československo opustil v červenci 1966, aby se vydal vstříc hrdinské smrti.

Ještě téhož roku tajně odletěl do Bolívie, což mu snad doporučil přímo Fidel Castro, možná proto, že se ho chtěl zbavit. Výběr to byl velmi nešťastný. Zemi sice vedla vojenská junta, dávala si však pozor na to, aby si neznepřátelila chudé rolníky, tvořící většinu obyvatel. Pozemková reforma z 50. let 20. století, která jim dala půdu, nebyla zpochybněna. Vesničané proto Che Guevarův oddíl nijak nepodpořili a naopak místo jeho pobytu prozradili pronásledovatelům. Již od jara 1967 byli Che Guevarovi partyzáni pronásledováni vládním vojskem, doplněným o americké instruktory. 8. října 1967 byla skupina sedmnácti vyčerpaných mužů obklíčena a včetně Che upadli do zajetí. V jeho batohu byla kromě deníku nalezena sbírka básní Pabla Nerudy. Hned další den byl Che bez soudu zastřelen. Svět pak obletěly fotografie mrtvého revolucionáře, který mnoha lidem připomněl zmučeného Krista sňatého z kříže. Che se stal mýtem a inspirací nejen pro latinskoamerickou chudinu, v jejíchž chatrčích často visí Guevarova fotografie hned vedle kříže, ale třeba i pro afghánské mudžahedíny, bojující v 80. letech 20. století proti sovětským intervenčním vojskům, či barmské studenty, bouřící se proti vojenské juntě. Symbol revolty byl ale také paradoxně zpeněžen kapitalismem, proti kterému Che za svého života bojoval (viz jeho tvář na tričkách, lahvích s alkoholem atd.).

V lednu 1961 přerušily USA s Kubou diplomatické i konzulární styky, oba státy uzavřely svá velvyslanectví. Obhájcem amerických zájmů na Kubě se stalo Švýcarsko, zastupování kubánských zájmů v USA naopak převzalo Československo. V polovině 70. let se americko-kubánské vztahy začaly přece jen poněkud uvolňovat, o což se zasloužil mimo jiné diplomat Henry Kissinger. V září 1977 dokonce oba státy otevřely v hlavních městech tzv. zájmové sekce, diplomatické úřady, které jsou jakýmsi předstupněm obnovení normálních styků. Na ně přešlo vyřizování pasů, víz atd. ze švýcarského a čs. velvyslanectví. Jenže Havana pokračovala ve své snaze o šíření revolucí, tentokrát opět v Africe. Žádná země s výjimkou velmocí (USA, SSSR) se tímto způsobem tak výrazně neangažovala. Třeba do Angoly odjelo několik desítek tisíc kubánských vojáků. Když se pak Kubánci, v tomto případě na popud Sovětů, začali zapojovat i ve strategicky mnohem důležitější Etiopii, americko-kubánské sbližování bylo u konce. Nepřátelství pokračovalo, podporováno navíc značnou částí kubánských emigrantů na Floridě (a každý z amerických prezidentů si hledí získat oblibu v tomto ve volbách rozhodujícím státě). Opět vzrostla role čs. diplomacie při prosazování kubánských zájmů, naopak postsametová diplomacie česká se angažuje spíše v podpoře kubánského disentu proti vládě.

K velkému překvapení se Castrův režim na Kubě nezhroutil ani po rozpadu sovětského bloku a ukončení jeho hospodářské pomoci. Americká politika vůči Kubě byla dlouhodobě na mezinárodním poli kritizována. Valné shromáždění OSN každoročně hlasovalo o americkém hospodářském embargu proti Kubě. Například v roce 2015 bylo pro zrušení blokády 191 zemí, proti kromě USA pouze Izrael.

Přece jen však nazrál čas na změnu. V březnu 2016 americký prezident Barack Obama navštívil Kubu (již předtím obě země oficiálně obnovily diplomatické styky), kde se setkal s nejvyšším kubánským představitelem Raúlem Castrem (narozen 1931), který v čele státu roku 2008 vystřídal Fidela. Obama v Havaně prohlásil, že přijel pohřbít zbytky studené války na americkém kontinentě. Nový americký prezident Trump však dalšímu zlepšování vztahů alespoň oficiálně nakloněn není. Uvidíme, co s ním udělá tlak místních byznysmenů, kteří pochopitelně vidí na Kubě vhodný prostor k podnikání. Podnikání na Kubě zjevně do budoucna sehraje rozhodující roli. Tamější režim pro něj částečně uvolnil podmínky a naopak propustil množství státních zaměstnanců s tím, že už stejně podnikali při zaměstnání.

Své přiblížení událostí na „ostrově svobody“ uzavírá J. Fiala slovy: Příběh kubánské revoluce neztrácí svou důležitost ani dnes, kdy se na karibském ostrově pokoušejí zavést kapitalismus na čínsko-vietnamský způsob. Tím, k čemu Kuba s největší pravděpodobností směřuje, je kombinace politického autoritářství a kapitalismu, což je směr, který se dnes prosazuje v mnoha zemích světa. Ať už jde o Čínu, Singapur, Rusko nebo zřejmé tendence vydat se tímto směrem i ve středovýchodní Evropě, ukazuje se, že spojení demokracie s kapitalismem není v žádném případě nevyhnutelné. Což je problém, který se palčivě týká nejen Kubánců, ale i nás ostatních. Otázky vztahu svobody, pokroku, demokracie a solidarity, které před námi otevřelo již dvacáté století, totiž zůstávají dodnes nevyřešené.

Jaroslav Fiala: Jak se zbavit Castra. Kuba, Spojené státy a Československo ve studené válce. Rybka Publishers, Praha 2016.

Hynek Skořepa

Obsah Listů 2/2018
Archiv Listů
Autoři Listů

Hynek Skořepa

Zbavit se Castra?

Zákulisí konfliktu

Vztahy s Československem

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu