Jste zde: Listy > Archiv > 2018 > Číslo 2 > Tomáš Procházka o básních Luboše Svobody a Elsy Aidse: Básníci a vykladači VIII
Petr Borkovec vybírá pro kadé číslo Listů báseň a jejího čtenáře.
* * *
mohu-li si vybrat
leel bych raději svázaný
jako jarní cibulky
na trhu
Mohu-li si vybrat, leel bych asi raději v podobě svazku jarních rostlin na trhu. Mohu-li si vybrat i místo, zvolím centrální trnici v Lublani, pokládám se v ní tedy na dřevěnou desku stánku v podobě čerstvě utrených lístků pampelišek. Leím tu a je mě celá hromada. Nikdy jsem nepochopil, proč se tak běná věc jako pojídání smetankového listí nerozšířilo i k nám. Na jaře bych se necpal snad ničím jiným. Jaro bývá poslední dobou krátké. Mohu-li si vybrat a mám-li čas, sednu do auta a vyjedu někam, kde nejsou ani místní, ani turisti. Kdy se mi podaří všechny setřást, vylezu ven a dál jdu pěšky. Zbytky sněhu příjemně křupou pod nohama, zvěř je zalezlá v lese, jen skřivan musí vrznout, i kdyby měl zmrznout. Kromě mých stop jen stopy zaječí. Opatrně obcházím jezero, abych našel místo, kde u led ustoupil. Letos je to těší. Zajíce led unesl a zdá se, e mě ještě taky. Ručník s sebou samozřejmě nemám, utřu se do trika.
Cestou zpět nepotkám nikoho. Naleju si z konvice kávu. Hraje rádio Impuls. Stanici si někdy vybrat nemůete.
Zpět v Lublani jsem u jako člověk, stejný jako teď, jen o trochu mladší. V plastové tašce bez nápisu mám několik hrstí pampeliškového listí. V druhé tašce mám dvě vyčištěné chobotnice. Hodím je do hrnce s vařící vodou a za nimi hodím pěticentovou minci. Dieter mi říká, ať si dám pozor, e v takovém pětníku prý moc mědi není a bůhvíco tam prý místo toho dávají. Do salátu se kromě listí dává ještě vařený brambor, uvařené vejce a dýňový olej.
Ten pěticent je prý vlastně z oceli, tenká vrstva mědi je na povrch nanesena asi elektrolyticky. Na slovinském pětníku je malíř Ivan Grohar, ten, co měl tak mohutný knír. Lublaň je město, kde bych mohl ít, kdybych si chtěl vybírat. Knír by mi narostl sám od sebe. Ale nechám to tak.
Mohu-li si vybrat, volím pampeliškové listí, volím sníh, zamrzlé jezero a vařený brambor. Volím jaro, které na mě počká – a já ho nezmeškám.
* * *
Nutnost, peníze, jídlo.
Pozoruju trpaslici, jak se snaí vylézt na obrubník
a vytáhnout za sebou vozíček.
Dívám se na její malé tělo plné nesnází.
Umyl jsem si vlasy,
odrolil suchou kůi z obličeje,
spolkl hrst arašídů
a s ustupující kocovinou vyšel ven.
Dnes jsou mé vězeňské způsoby ostřejší ne chování ostatních.
Někoho to zraňuje,
ale je to jen dočasné vyostření.
Jednou bodám jako nů,
podruhé zavoním jako bezinkové květy.
Často začínám od konce, pak se ovšem stejně musím vrátit a srovnat se do normálního směru, jako všichni ostatní. Výhody to ovšem ádné neposkytuje. Ještě není konec a u se začíná znova, říkával Ondra Havránek. To mu bylo nějakých sedmnáct a netušil, kolikrát bude ještě znova začínat.
Nevím, jestli jsem více člověkem, kdy se namydlím. Jestli jsem více člověkem, kdy jsem zdravý, kdy se mi líbí to, co se líbí ostatním. Nevím ani, jestli jsem lepším člověkem, kdy jsem střízlivý. Říkají se všelijaké věci. Třeba kocovina působí blahodárně na duchovní rozvoj. Kocovině předchází opilství. Pokud jdete od konce, přichází ovšem kocovina první. Na kocovině jsou nejkrásnější oba její konce. Ten jeden, kterým se do ní vstupuje, je u obehraná záleitost: piva a panáky v nádraní hospodě, poslední vlak, potom dopíjení zásob nalezených v ledničce, miska plná burských oříšků, nedopitá láhev nějakého ovocného likéru, medovina a rum z cukrové třtiny. Mávání rukama, hlasitý hovor, kousky klobásy mezi loky alkoholu, ale vdy se dá jít ještě dál – fajfka s konopím, další lahve Braníku dole z večerky. Ještě chvíli!
Druhým koncem se vychází. Ale tam ještě nejsme. Zatím jsme uvnitř, v utrpení a trýzni. Kadý má svůj zaručený recept, jak se z kocoviny vylhat, jak jí proklouznout a utrpení si zkrátit. Já ne. Vím, e musím jen čekat, a se zjeví světlo na konci tunelu. Tenhle konec je spravedlivý a většinou ho kadý proívá sám, na rozdíl od banálního lemtání nasládlé jedenáctky s kumpány na nádraí.
Vycházím volný, i kdy ne krásný. Jsem zase na nohou, zase začínám. Jaký dnes jsem, jaký dnes budu? Ale nikoho to samozřejmě nezajímá, jsou to jen malé rozmary počasí.
Tomáš Procházka (1973) působí jako nezávislý umělec v oblasti divadla, performance, hudby a intermédií. V letech 1999–2015 působil v souboru Buchty a loutky. V roce 1998 zaloil hudební skupinu B4 a v roce 2005 divadelní skupinu HANDA GOTE research & development. Jako hudebník vystupuje s projekty Gurun Gurun, Radio Royal, s česko-rakouskými Poisonous Frequencies, česko-norskými Krekso a také sólově pod jménem Federsel. Spolu s Petrem Ferencem organizuje od roku 2011 koncertní sérii Wakushoppu, která se zaměřuje na scénu volné improvizace. Je členem mezinárodního sdruení Art Brut ABCD, zaloil blog mapující domácí nahrávání a outsider music Endemit Archives a alternativní hudební label Meteorismo. Od roku 2016 působí jako pedagog na katedře reie na praské KALD DAMU.
Luboš Svoboda (1986) vystudoval Literární akademii. Za sbírku Vypadáme, e máváme (2014) byl nominován na Cenu Jiřího Ortena. Vede nakladatelství Lačnit Press. Působí také jako hudebník.
Elsa Aids je autorem tří básnických sbírek (Trojjediný prst, Nenávist a Kniha omezení). ije v Praze.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.