Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné

• Hlavní stránka
• Aktuální číslo
• Archiv
• Autoři
• Fotografie
• Pelikán
• Česko-slovenské Mosty
• Předplatné
• Prodejci
• Ohlasy
• Odkazy
• O Listech / O Listach / Über Listy
• Tiráž a kontakty

Jste zde: Listy > Archiv > 2018 > Číslo 2 > Tomáš Procházka o básních Luboše Svobody a Elsy Aidse: Básníci a vykladači VIII

Tomáš Procházka o básních Luboše Svobody a Elsy Aidse

Básníci a vykladači VIII

Petr Borkovec vybírá pro každé číslo Listů báseň a jejího čtenáře.

Luboš Svoboda

* * *

mohu-li si vybrat
ležel bych raději svázaný
jako jarní cibulky
na trhu

Mohu-li si vybrat, ležel bych asi raději v podobě svazku jarních rostlin na trhu. Mohu-li si vybrat i místo, zvolím centrální tržnici v Lublani, pokládám se v ní tedy na dřevěnou desku stánku v podobě čerstvě utržených lístků pampelišek. Ležím tu a je mě celá hromada. Nikdy jsem nepochopil, proč se tak běžná věc jako pojídání smetankového listí nerozšířilo i k nám. Na jaře bych se necpal snad ničím jiným. Jaro bývá poslední dobou krátké. Mohu-li si vybrat a mám-li čas, sednu do auta a vyjedu někam, kde nejsou ani místní, ani turisti. Když se mi podaří všechny setřást, vylezu ven a dál jdu pěšky. Zbytky sněhu příjemně křupou pod nohama, zvěř je zalezlá v lese, jen skřivan musí vrznout, i kdyby měl zmrznout. Kromě mých stop jen stopy zaječí. Opatrně obcházím jezero, abych našel místo, kde už led ustoupil. Letos je to těžší. Zajíce led unesl a zdá se, že mě ještě taky. Ručník s sebou samozřejmě nemám, utřu se do trika.

Cestou zpět nepotkám nikoho. Naleju si z konvice kávu. Hraje rádio Impuls. Stanici si někdy vybrat nemůžete.

Zpět v Lublani jsem už jako člověk, stejný jako teď, jen o trochu mladší. V plastové tašce bez nápisu mám několik hrstí pampeliškového listí. V druhé tašce mám dvě vyčištěné chobotnice. Hodím je do hrnce s vařící vodou a za nimi hodím pěticentovou minci. Dieter mi říká, ať si dám pozor, že v takovém pětníku prý moc mědi není a bůhvíco tam prý místo toho dávají. Do salátu se kromě listí dává ještě vařený brambor, uvařené vejce a dýňový olej.

Ten pěticent je prý vlastně z oceli, tenká vrstva mědi je na povrch nanesena asi elektrolyticky. Na slovinském pětníku je malíř Ivan Grohar, ten, co měl tak mohutný knír. Lublaň je město, kde bych mohl žít, kdybych si chtěl vybírat. Knír by mi narostl sám od sebe. Ale nechám to tak.

Mohu-li si vybrat, volím pampeliškové listí, volím sníh, zamrzlé jezero a vařený brambor. Volím jaro, které na mě počká – a já ho nezmeškám.

Elsa Aids

* * *

Nutnost, peníze, jídlo.
Pozoruju trpaslici, jak se snaží vylézt na obrubník
a vytáhnout za sebou vozíček.
Dívám se na její malé tělo plné nesnází.

Umyl jsem si vlasy,
odrolil suchou kůži z obličeje,
spolkl hrst arašídů
a s ustupující kocovinou vyšel ven.

Dnes jsou mé vězeňské způsoby ostřejší než chování ostatních.
Někoho to zraňuje,
ale je to jen dočasné vyostření.
Jednou bodám jako nůž,
podruhé zavoním jako bezinkové květy.

Často začínám od konce, pak se ovšem stejně musím vrátit a srovnat se do normálního směru, jako všichni ostatní. Výhody to ovšem žádné neposkytuje. Ještě není konec a už se začíná znova, říkával Ondra Havránek. To mu bylo nějakých sedmnáct a netušil, kolikrát bude ještě znova začínat.

Nevím, jestli jsem více člověkem, když se namydlím. Jestli jsem více člověkem, když jsem zdravý, když se mi líbí to, co se líbí ostatním. Nevím ani, jestli jsem lepším člověkem, když jsem střízlivý. Říkají se všelijaké věci. Třeba kocovina působí blahodárně na duchovní rozvoj. Kocovině předchází opilství. Pokud jdete od konce, přichází ovšem kocovina první. Na kocovině jsou nejkrásnější oba její konce. Ten jeden, kterým se do ní vstupuje, je už obehraná záležitost: piva a panáky v nádražní hospodě, poslední vlak, potom dopíjení zásob nalezených v ledničce, miska plná burských oříšků, nedopitá láhev nějakého ovocného likéru, medovina a rum z cukrové třtiny. Mávání rukama, hlasitý hovor, kousky klobásy mezi loky alkoholu, ale vždy se dá jít ještě dál – fajfka s konopím, další lahve Braníku dole z večerky. Ještě chvíli!

Druhým koncem se vychází. Ale tam ještě nejsme. Zatím jsme uvnitř, v utrpení a trýzni. Každý má svůj zaručený recept, jak se z kocoviny vylhat, jak jí proklouznout a utrpení si zkrátit. Já ne. Vím, že musím jen čekat, až se zjeví světlo na konci tunelu. Tenhle konec je spravedlivý a většinou ho každý prožívá sám, na rozdíl od banálního lemtání nasládlé jedenáctky s kumpány na nádraží.

Vycházím volný, i když ne krásný. Jsem zase na nohou, zase začínám. Jaký dnes jsem, jaký dnes budu? Ale nikoho to samozřejmě nezajímá, jsou to jen malé rozmary počasí.

Tomáš Procházka (1973) působí jako nezávislý umělec v oblasti divadla, performance, hudby a intermédií. V letech 1999–2015 působil v souboru Buchty a loutky. V roce 1998 založil hudební skupinu B4 a v roce 2005 divadelní skupinu HANDA GOTE research & development. Jako hudebník vystupuje s projekty Gurun Gurun, Radio Royal, s česko-rakouskými Poisonous Frequencies, česko-norskými Krekso a také sólově pod jménem Federsel. Spolu s Petrem Ferencem organizuje od roku 2011 koncertní sérii Wakushoppu, která se zaměřuje na scénu volné improvizace. Je členem mezinárodního sdružení Art Brut ABCD, založil blog mapující domácí nahrávání a outsider music Endemit Archives a alternativní hudební label Meteorismo. Od roku 2016 působí jako pedagog na katedře režie na pražské KALD DAMU.

Luboš Svoboda (1986) vystudoval Literární akademii. Za sbírku Vypadáme, že máváme (2014) byl nominován na Cenu Jiřího Ortena. Vede nakladatelství Lačnit Press. Působí také jako hudebník.