Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné

• Hlavní stránka
• Aktuální číslo
• Archiv
• Autoři
• Fotografie
• Pelikán
• Česko-slovenské Mosty
• Předplatné
• Prodejci
• Ohlasy
• Odkazy
• O Listech / O Listach / Über Listy
• Tiráž a kontakty

Jste zde: Listy > Archiv > 2018 > Číslo 2 > Michał Szalast: Člověk, jméno, příběh

Michał Szalast

Člověk, jméno, příběh

Vybírali jsme pro Listy z vašich fotografií lidí na demonstracích, lidí-civilistů, kteří berou do rukou zbraně, a lidí spících na ulici, leckdy zřejmě i opilých. Máme se syrovosti vašich fotografií bát? Jakou část světa chcete divákům představit?

Nejde o příběhy o strachu ani se nemáte bát. Ty soubory snímků ukazují otázky týkající se života společnosti. Snažím se lidi nehodnotit a dívám se na ně, jako kdybych se díval na sebe. Když fotografuji lidi držící v rukách zbraně, nesoudím je, jen se ptám, co se děje, když babička drží zbraň a blýská se jí v očích, anebo když kluk míří zbraní na své děvče. Ty snímky nejsou inscenované. Myslím, že v lidech je nějaký nemateriální gen války, možná jungovský archetyp, který jsme zdědili po předcích. Téměř všem lidem se líbí postava Ábela, ale všichni jsme dětmi Kaina. A Kaina máme v sobě jako archetyp zla.

Pokud jde o „Spáče“, ne všichni jsou opilí, někteří jsou i nemocní. Dostal jsem se k tomu tématu, když jsem narazil na ležícího člověka a zavolal mu sanitku. Když jsem čekal, až přijede, uvědomil jsem si, že bezvědomí je situace, ve které je člověk velmi citlivý. A nezapomenu také, když jsem potkal člověka ležícího na ulici, který, když jsem ho vzbudil, nebyl schopen vstát. I jemu jsem zavolal sanitku a než přijela, zeptal jsem se, jak se jmenuje. Odpověděl, že Kryštof, a poděkoval. A to mě silně zasáhlo. Uvědomil jsem si, jak moc pro něj znamená, když se s ním zachází jako s člověkem, který má jméno a za tím jménem svůj příběh.

Studoval jste na Institutu tvůrčí fotografie v Opavě. Co byste neuměl, kdybyste tam nestudoval? A které fotografické školy a jejich představitele, bychom podle vás měli sledovat?

Studium na Institutu je zřejmě to nejlepší, co se mi mohlo stát. Mnoho věcí z fotografického řemesla dnes můžete najít na internetu, důležitější ale je, s jakými lidmi se setkáváte. A na Institutu jsem se setkal s řadou významných umělců, pedagogů a především krásných lidí: profesor Štreit nebo docent Siostrzonek mě inspirují i přístupem k životu. Právě profesor Štreit mě naučil zeptat se člověka, kterého fotím, jak se jmenuje. Pokud bych měl někoho nazvat mistrem, pak by si to zasloužil určitě profesor Vladimír Birgus.

Češi postupně poznávají polskou literární reportáž. Existuje i škola reportážní fotografie?

Dnes je v Polsku populárnější konceptuální fotografie a ta občas ovlivňuje dokument, který se pak ale stává uměle vytvořeným. Víc se toho dozvídáme o fotografech a jejich duševním rozpoložení než o realitě. Polsko nemá tak silnou tradici fotoreportáže, jakou reprezentují Koudelka, Štreit, Kratochvíl nebo Kolář. I v Polsku ale najdeme fotografy, pro které je život společnosti nejdůležitější. Mě inspirují například Arkadiusz Gola, který ukazuje život člověka v prostředí těžkého průmyslu v Horním Slezsku, Jacenty Dędek, který ukazuje život polské periferie, a také Krzysztof Gołuch, který už patnáct let fotografuje život handicapovaných.

Je nějaká vlastnost nebo věc, kterou byste nejraději vyměnil mezi Českou republikou a Polskem, aby se nám v obou zemích žilo lépe?

Nejraději bych do Polska přenesl českou schopnost mluvit o důležitých věcech lehce a vtipně, s tou by se v Polsku jistě žilo lépe.

-pe-

Michał Szalast (1979) je fotograf-dokumentarista, spjatý s Horním Slezskem, vzděláním historik, vítěz soutěží BZ WBK Press Photo a Silesian Press Photo. Více na www.szalast.com.