Ondřej Vaculík

To byl den osmadvacátý

Večer uléhal s dobrým pocitem, že bouda má podobu podle jeho představ. Téměř dokonale splynula s prostředím opuštěné, zpustlé městské periferie, ačkoli je nová, vypadá jako pozůstatek zaniklé zahrádkářské kolonie, nebo bouda hlídače z dob, kdy tu v dobách raně industriálních dýmal komín dílny či manufaktury s nějakou železářskou výrobou. Třeba bicykly se tu mohly vyrábět.

Aby boudina střecha, potažená pískovanou asfaltovou lepenkou, nevypadala zánovně, naházel na ni pár ohnilých prken a několik starých cihel. A když usínal, těšil se, jak pořídí okno a začne si budovat interiér, jenž ovšem bude luxusní; usmíval se netuše, že to bude jeho nejhorší noc, mnohem horší, než když ho vyplavila průtrž.

Asi ve dvě v noci se probudil hrůzou: Zdálo se mu, že zavrzala klika, a v otevřených dveřích se objevil bezdomovec. Úplně normální, přiměřeně páchnoucí bezdomovec s igelitkou v ruce. Takovou návštěvu nečekal, na bezdomovce vůbec nepomyslel, však sám je napůl bezdomovec. S úředníkem z magistrátu, kdyby sem snad zavítal, by si to u kávy mohli vysvětlit, ale bezdomovec, to je opravdu jiná káva.

A ten hned na něj vyrukoval: „Kámo, máš pěknej bejvák, zima se blíží, sem se vejdu taky.“ „Nevejdeš, ty kreténe,“ vztyčil se na posteli, „a okamžitě vypadneš! A zapomeneš, žes tu byl,“ a uchopil sekeru. A v tom se probudil. Zaposlouchal se do ticha, které pociťoval jako velice zlověstné, přestože jím začal pronikat docela konejšivý hluk hektoru, už vysloužilé dieselové lokomotivy, která přibližně každou pátou noc táhla ve starých osobních vagónech nějaké lidi, asi Ukrajince na práci. Pomalu jedoucí vlak skýtal vždy týž pohled na unavené, strnulé tváře za okny, spoře osvětlené žlutým světlem. Zvláštností vlaku také bylo, že jel vždy pouze tam, a nikdy zpět. Na záhadný noční vlak si už zvykl, ale chudáka bezdomovce považoval za vetřelce obzvlášť nevítaného.

Zíral do tmy, hrdlo se mu svíralo: vždyť vždycky s bezdomovci naopak držel! Dokonce pro ně před časem vymyslel lehký domeček, velikosti většího stanu, z tvrzeného vodoodpudivého polystyrenu, jenž by se skládal jako dům z karet a bezdomovec by si ho vozil na kolečkové tašce nebo na kšírech nosil na zádech, a když by na něj padla únava nebo nečas, v mžiku by ho v nejbližším parčíku rozbil, rychleji než stan. S náčrtkem tohoto úplně nejskromnějšího obydlí zašel na sociální odbor, ale tam jeho vynález odmítli jako antihumánní řešení, jež by bezdomovectví uznávalo jako přijatelný životní styl. A vyzvali ho, aby přišel s řešením, které by bezdomovce integrovalo do společnosti, a nikoli jim pouze usnadňovalo živoření na jejím okraji.

A vida, od jeho pošetilého nápadu neuplynulo ani deset let, a bezdomovec se sám přišel integrovat. To mám za svou povýšenost! Zděšeně zíral do tmy, a ačkoli aktuálně žádný bezdomovec za dveřmi jeho boudy nestál, živě si ho představoval, jak už se táhne odkudsi od Horních či Dolních Počernic, do nozder nabírá vítr, aby s neomylností zvířete zamířil směrem k jeho boudě, jistě tu bude co nevidět. Pane Bože! Co udělám? Natrhnu mu prdel, vyskočil do tmy a zapálil petrolejku. Přitom mu pohled padl na Bibli, na Písmo svaté, z nějž není schopen nikdy přečíst více než pár vět. Možná právě tím pohledem, ale spíše mu pomohl ten ošklivý, krutý výraz, takže se mu poněkud ulevilo. Už mohl aspoň volně dýchat. Takovým fašistou přeci být nesmím. Cokoli člověk udělá i pro nejmenšího ze svých bratří, včetně bezdomovce, jako by dělal pro Krista Pána. Nabídnu mu, ať si někde opodál taky stluče chatrč. Někde aspoň půl kilometru opodál. No co, založíme tady takovou novou civilizaci. Do rána už ale oka nezamhouřil, tak mu bezdomovec zamořil mysl. Do boudy sice ještě ne, ale do mozku už se mu vloudil.

S pokleslou myslí vyrazili s kocourem Rourem a vozíkem do sběrného dvora, což bude celodenní výlet; tam by mohli získat nějaké odložené staré okno do boudy, jak si je lidé vyměňují za plastové. Obyčejné zdvojené se dvěma křídly, co se sešroubovávají. Nechá si je nově zasklít. A taky dřevěnou židli by tam mohli mít. Tu by velice potřeboval.

Dotrmáceli se tam za půl dne akorát na polední přestávku. Tak otráveného Roura už dlouho neviděl. Bezdomovec zkazil náladu i jemu. Také muž ve sběrném dvoře vypadal nedůvěryhodně jako bezdomovec: – Vokna žádný nemám. A obyčejný dřevěný už vůbec ne. Už se vyhazujou plasťáky. – A dřevěnou židli byste neměl? – Vy jste se zbláznil. Podívejte se támhle, samý plasťáky. – Ukázal k ježaté hromadě. Tvořilo ji alespoň padesát polstrovaných kancelářských židlí, polokřesel a manažerských křesílek na kolečkách, zmrzačených a nestvůrně do sebe zaklesnutých. Kolečka pajdavá, opěradla vyvrácená, madla odlomená. Jako by představovaly instalaci Na valné hromadě.

Vyprostil jednu židli a začal do ní mlátit tyčí, která ležela opodál. Páral její sedák. Lámal jí zchromlou kolečkovou nohu, napadenou osteoporózou, a znovu do ní řezal tyčí. Taková mizérie, křičel, všechny tyhle blbé židle, ubohé a debilní, i Rour se vyděšeně přikrčil. Sběrný muž ho opodál pozoroval. Nevěřícně na něj zíral. Chtěl ho rovněž poslat ke všem čertům, ale všiml si, že muž má u ucha mobil.

Aha, to tak, to by se vám hodilo, abyste mě lapili a do blázince uvrhli. A co by se stalo s kocourem, ha? Roure, jdeme, zavelel. Chopil se vozíku, Roura vzal do náručí a míjeje toho telefonujícího chlapa vmetl mu do tváře, nečum, plastovej blbče!

Roure, tak tohle byl náš zatím nejhorší den. Neudělali ani nepořídili jsme vůbec nic, a já bych sekerou zabil bezdomovce, kdyby existoval, a ve sběrném dvoře jsme se chovali tak nepřístojně, jako by nás amok chytl. Kupodivu z celého toho debaklu se mu ale náhle udělala docela dobrá nálada, dokonce i zrak se mu zlepšil, vskutku začal vidět barevněji.

Roure, víš, co se nám to stalo? Dostavila se nám katarze. Honem, pospěš, někde si cestou dáme fernet.

Ondřej Vaculík

Obsah Listů 2/2018
Archiv Listů
Autoři Listů

Ondřej Vaculík

To byl den osmadvacátý

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu