Jan Novotný

Tři fyzici u hranic času

Stephen Hawking zemřel 14. března 2018, přesně 139 let poté, co se narodil Albert Einstein. Dostalo se mu nebývalé přízně medií, většina našich deníků mu věnovala celou stránku. Hawking patřil nepochybně k největším fyzikům své doby, vzpomněl bych si však na desítky jeho srovnatelných kolegů, kterým se takové pozornosti nedostalo či nedostane. Zaujal novináře a veřejnost hlavně svým osudem. Na tom ale není nic špatného. Jeho život a dílo jsou příkladem lidské nezdolnosti.

Poprvé (a naposledy) jsem ho viděl na světové konferenci relativistů v Jeně roku 1974. Už tenkrát přijížděl do konferenčního sálu na vozíku. Mluvit však ještě mohl bez potíží – zblízka jsem viděl, jak si u oběda živě povídá s kolegy. Později byl i v řeči odkázán na počítač. Jeho mozek však fungoval bez závad a díky technickému pokroku neztrácel spojení se světem. Hawking se však nevzdal ani jiných radostí života, než jaké skýtá čisté myšlení. Projížděl se po Cambridgi na vozíku po adrenalinových trasách, v letadle si užíval stav beztíže a loni ještě plánoval let kosmickou raketou, v níž by tento stav mohl zakoušet po delší dobu.

Vyslovím o Hawkingovi myšlenku, kterou jsem v žádných novinách nenašel. Připadá mi, že jeho vědecká práce má dvě fáze. V té první se zabýval hlavně obecnou teorií relativity s cílem vyzkoumat, zda její rovnice opravdu vedou k „hranicím času“, situacím, kdy hmota vystupuje či padá do singularit, za něž nelze (stále v rámci obecné teorie relativity) její existenci prodloužit. Sem patří velký třesk či nitro černých děr – nejde však jen o jakési artefakty způsobené symetrií, k níž se pro zjednodušení problému uchylujeme? Podle Hawkinga a jeho spolupracovníků tomu tak není – na pohled zcela nevinné situace v současném vesmíru ukazují po dopočtení k minulým či budoucím singularitám. Ale co když obecná teorie relativity přesně neplatí? A to je druhá etapa Hawkingova díla. Myšlenky o spojení obecné teorie relativity s kvantovou fyzikou ho dovedly k závěru, že černé díry se vypařují a zanikají. Co se týče kosmologie, velký třesk v původním slova smyslu se nekonal, prostor a čas žádné hranice nemají. Zatímco první etapa Hawkingovy práce představuje nezpochybnitelné matematické postupy, které platí v ideálním světě teoretika, druhá etapa zatím nenabídla výsledky, které by mohly být podrobeny experimentálnímu zkoumání. Není vyloučeno, že k tomu jednou dojde a bude nám líto, že se Nobelova cena neuděluje in memoriam. Jako by se Hawking pokoušel v druhé etapě své tvorby zachránit plně pochopitelný a popsatelný svět, který v prvé etapě zpochybnil.

Rád vzpomínám na významné fyziky, s nimiž jsem měl štěstí se setkat, byť jen tak letmo jako s Hawkingem. Dva jeho hlavní spolupracovníky jsem nejen viděl, ale i vyslechl jejich přednášku a provázel je po Brně. Roger Penrose je spoluautorem nejdůležitějších vět o singularitách a napsal spolu s Hawkingem knihu Povaha prostoru a času, kterou máme i v češtině. Podrobnější shrnutí Hawkingových výsledků z první fáze jeho tvorby je uloženo v knize The Large Scale Structure of Space-Time, jejímž spoluautorem je George Ellis.

Skvělí fyzici Penrose i Ellis navštívili Brno v letech kulatého výročí narození Kurta Gödela – Ellis 1996, Penrose 2003. Také oni se po skončení spolupráce s Hawkingem vydali po nových cestách. Jejich pozdější rozdílné směřování jsem tu vlastně chtěl připomenout a zamyslet se nad ním, ale narážím na hranice plochy vymezené pro fejeton. Takže někdy příště.

Blanka Kalinová (1947) je ekonomka, pracovala v sekretariátu OECD v Paříži, kde také žije.

Obsah Listů 2/2018
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Novotný

Tři fyzici u hranic času

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu