Pavel P. Kopecký

(Ne)bezpečné hry kolem Her

Olympijské hry obou ročních období, nejrozličnější mistrovství světa či jiné (netoliko sportovní) svátky se často týkají všeho možného. Jenom ne toho, čeho se týkají nominálně. Národové, a vůbec organizátoři takových akcí se totiž obvykle snaží prvotně z toho důvodu, aby se při akci vystavili v nejlepším světle. Aby ve svitu reflektorů zazářily jejich politické, společenské, hospodářské a kulturní výdobytky.

Do budování image se v epoše videopolitiky vkládají nepředstavitelné částky i úsilí. Včetně cílevědomého nasazení zakázaných stimulantů pro sportovce – obzvláště, jde-li o ukázku (obnovené) síly státu. Významná sportovní klání bývají tudíž do očí bijícím aktem moderního marketingu. Případem erbovního zneužití největšího tělovýchovného svátku planety se stal Berlín v roce 1936. Propagandistický úspěch hitlerovců byl úplný, třebaže začínala válka ve Španělsku a na dosah ruky se šklebila nejhroznější vojna, co kdy zažil svět.

Pádnými projevy politizace olympiád se staly i „bipolární“ hry v Mnichově (1972), Moskvě (1980) a Los Angeles o čtyři léta později. Shrnuto podtrženo: zápolení obdobného formátu je propojeno s vnitřní anebo zahraniční politikou tak, jako jsou propojena siamská dvojčata se společným mozkem...

Aktuálně se obdobných příležitostí k sebeprezentaci chápe kdekdo. Přeborníkem této soft-power se stal nevelký Ázerbajdžán, který poslední dobou stihl přivítat Evropské hry, Islámské hry solidarity, závody F 1, hudební Eurovision atp. Motivací k systematickému úsilí o své zviditelnění má kavkazská entita povícero. Nalákat valutové turisty, ukázat na černém zlatu postavený (rádoby) boom, nabízet geopolitickou vizi Azerů jakožto mostu mezi Asií a Evropou, ale i zvyšovat autoritu autoritativně panujícího klanu Alievů. Případně se podprahově vymezovat vůči sousední Arménii, s níž má Baku nevyřízené účty.

Politizaci se logicky nevyhnuly ani poslední zimní hry v Republice Korea, kde znamenaly v pořadí už druhé měření sil pod pěti kruhy. Při obou pamětihodných příležitostech se však naštěstí projevil především původní duch olympismu – usilování o mír, svornost, a vůbec dobrou vůli.

Oba na smrt znepřátelené, ale etnicky jednolité celky, jež oktrojovaně dělí 38. rovnoběžka, nebyly do počátku devadesátých let 20. století svobodnými režimy. Pchjongjangu to bohužel vydrželo a s nejvyšší pravděpodobností i dál vydrží. K počátkům společenského uvolnění v Jižní Koreji notně přispěly právě olympijské hry roku 1988.

O to jímavější je skutečnost, že letošní zimní hry opět na stupně vítězů vynesly to lepší z člověka. Poprvé od konce pravidelných bojů na neuralgickém poloostrově nastoupili reprezentanti obou Korejí coby jedna skupina! A zatímco ještě předtím si severokorejský autokrat Kim s americkým prezidentem Trumpem „freudovsky“ poměřovali nukleární tlačítka, čili strašili rozpoutáním ozbrojeného konfliktu, po skončení olympiády to vypadá na deeskalaci. Uklidnění původně až zbytečně vyhrocené situace. Provázané s faktem, že diktátor musí uvnitř tuhého systému bezohledně obhajovat nejvyšší post (a s ním svůj život), kdežto zvolený lídr Spojených států „jen“ vzdorovat nepřestajným útokům vlivných sociálních skupin, jež ho považují za polovzdělaného amatéra.

Bylo oznámeno, že v květnu se mají díky zprostředkování Soulu oba výstřední státníci potkat tváří v tvář, aby jednali o jaderném odzbrojení. Pokud při tom zůstane, jde o nečekaný průlom. Naznačující minimálně neortodoxní koncepci uplatňování moci (v) USA. Realisticky vzato ale neradno předpokládat, že by nad citlivým regionem bratrských entit zazářila duha bratrství. Či aspoň konečně podepsaného míru. Kdepak, nehodí se to dohromady nikomu z určujících hráčů. Číňané s Rusy potřebují „cordon sanitaire“ a odbytiště, Američané záminku ke zvyšování své vojenské přítomnosti nebo prodeji elitních zbraňových prostředků. „Nejmladší z rodu Kimů“ v čele militaristického zřízení přirozeně nechce ztratit hlavu, kdežto „bohatý Jih“ nad „sluneční politiku“ jasněji vidí, že nesčetněkrát vzývaná reintegrace s „chudým Severem“ by jeho hospodářství postihla hůře než válka. Pohřbila ho. S ním i asijské trhy.

Panování prostřednictvím strachu či zastrašování nynější usmiřovací vlnu nesporně hravě přečká. Za „férovou“ cenu zlepšení mediálního obrazu hráčů nekonečných Her.

Pavel P. Kopecký (1979) je politolog a publicista.

Obsah Listů 2/2018
Archiv Listů
Autoři Listů

Pavel P. Kopecký

(Ne)bezpečné hry kolem Her

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu