Josef Kašpar

Velká změna po italských volbách

Po vyhlášení výsledků italských parlamentních voleb kancléřka Merkelová prohlásila, že „je velmi převapena vítězstvím populistických stran“. Francouzský prezident Emmanuel Macron naopak přiznal, „že jsme nedocenili následky dlouholeté hospodářské krize a velkého tlaku migrace v Itálii“.

Překvapení skutečně není na místě, protože signály hlubokých změn přicházely z Itálie již delší dobu, přinejmenším od obecních voleb a referenda o ústavních reformách v roce 2016.

Situaci lze shrnout velmi rychle: od počátku hospodářské a finanční krize v roce 2009 Itálie přišla o 25 % svého průmyslového potenciálu. Od počátku roku 2017 přišlo oživení, ale to se týká jen severní poloviny státu. Navíc, a to je to hlavní: italští rodiče už více než 15 let vědí, že jejich dětem se bude dařit mnohem hůř, než se dařilo jim. Naděje na získání odpovídající práce jsou mizerné, a když k tomu nakonec dojde, platy jsou tak nízké, že si mladí nemohou založit vlastní domácnost. Takže buď se se situací smíří, anebo odejdou za lepším do Británie, Německa či do zámoří. Za posledních 5 let jich odešlo přes 500 tisíc. Na rozdíl od poválečné emigrace to ale nejsou polonegramotní zemědělští dělníci, ale vzdělaní mladí lidé, kteří se v Londýně či Berlíně uplatní a domů se už nikdy nevrátí. Znám několik „smíšených manželství“ (Češka, která se svého času provdala do Itálie), která se bez problémů přesunula do Prahy, pokud měl manžel technické povolání a uměl trochu anglicky. A jeho manželka mohla bez problémů také nalézt práci, takže jejich životní standard je lepší, než byl v Římě.

Situaci komplikuje i velký státní dluh země. Proto se od roku 2011 muselo nemilosrdně škrtat, rozpočet musel být vyrovnaný, jinak by z Bruselu či Berlína přišla okamžitá kritika a riziko finančního postihu. A škrtalo se tam, kde to šlo: jako obvykle ve školství, zdravotnictví, kultuře.

Problém migrace je dostatečně známý. Je sice pravda, že počet uprchlíků poklesl, nicméně je stejně pravda, že v Itálii se nachází minimálně 600 tisíc ilegálních migrantů a je do jisté míry zázrak, že jen v některých případech došlo k ostrému střetu s domácím obyvatelstvem. Unie dává Turecku značné částky, aby zadrželo na svém území miliony uprchlíků ze Sýrie či Iráku. Pomoc Itálii je minimální, veškeré snahy o změnu postoje Unie vůči problému migrace neuspěly a drtivá většina obyvatel Apeninského poloostrova je přesvědčena, že je všichni nechali na holičkách a že slova o solidaritě jsou pokrytecká.

K tomu je bohužel třeba přidat i staré a nevyřešené problémy: nákladná a neefektivní byrokracie, korupce ve veřejné správě a vysoké daně těch, kteří je řádně platí.

Zvítězila pravice

Takže se nelze divit, že když Matteo Salvini, tajemník Ligy (dnes už ne Ligy severu, protože pronikla i do střední a jižní Itálie), prohlásil, že „politika Bruselu jde jen ve prospěch Německa, dusí naše podniky a navíc nás nutí k nesmyslným sankcím vůči Rusku“, nalezl okamžitě širokou podporu značné části veřejnosti. Během posledních fází předvolební kampaně Salvini poněkud zmírnil své útoky na Unii („byla chyba vstoupit do společné měny, ale dnes z ní odejít by nás přišlo příliš draho“) a to mu asi umožnilo zázrak: zvýšil počet hlasů o 400 %. V roce 2013 Liga měla 4 procenta hlasů, při letošních volbách téměř 18 %. A to hlavní je, že na pravém křídle politického spektra je dnes nejsilnější stranou. Silvio Berlusconi poprvé ve svém životě musí hrát druhé housle – jeho Forza Italia získala jen 14 % hlasů.

Magnát se tentokrát dopustil chyby: v rámci koalice pravého středu, jejímž členem je i Liga, se postavil jako „umírňující element“, stavící se ve prospěch společné měny a jako politická strana, která „je schopna udržet agresivní Ligu pod kontrolou“. V tomto smyslu dal i záruky v Bruselu a Berlíně. Neuspěl, ze dvou důvodů. Jednak opakoval stále stejná hesla jako při první volební kampani v roce 1994 a jednak bylo při televizních debatách jasně vidět, že 81 let zanechalo na jeho schopnostech argumentovat silnou stopu.

Takže teoreticky vzato, Berlusconi je sice součástí vítězné koalice pravého středu, která získala 37 % hlasů, ale ve skutečnosti utrpěl porážku, protože rozhodující silou je dnes Salviniho nacionalistická liga. A eventuálním budoucím premiérem nebude zástupce Forza Italia, ale sám Salvini. První povolební sondáže navíc hlásí, že početní představitelé Forza Italia uvažují o přechodu k Lize.

Druhým vítězem voleb je Hnutí 5 hvězd. Z voleb vyšlo jako nejsilnější strana, získalo téměř 33 % hlasů. Zatímco Liga má nejsilnější oporu na severu země, 5 hvězd získalo drtivou většinu na jihu. Ze stejného důvodu jako kdysi drtivou většinu dostal Berlusconi a později Demokratická strana: italský jih je přesvědčen, že na něj Řím a ostatní části Itálie zapomněly, a když mu leader 5 hvězd Luigi di Maio v rámci programu slíbil, že „každý italský občan, bez ohledu na to, zda pracoval či nikoliv, má mít právo na zaručený měsíční příjem“, získal okamžitě podporu. A jakákoliv racionální námitka, že by to zruinovalo státní pokladnu, nezabrala.

Některé body oba vítěze spojují: před volbami slíbili agresivnější postoj vůči Unii, tvrdší postoj vůči ilegální migraci a především zásadní odpor vůči establishmentu a dosavadní politice italských vlád.

Levice už není pro lidové vrstvy

Hlavním poraženým je ale Demokratická strana, která vedla zemi během posledních 5 let. Hospodářská situace se během posledního roku, jak již řečeno, zlepšila. Ale to se týká jen části země a krize Demokratické strany je součástí celkového propadu západoevropské levice. Problém není, jak to zjednodušeně říkají někteří představitelé levicového křídla Demokratické strany, politika a postoj dosavadního tajemníka Mattea Renziho, který se určitě dopustil početných taktických i strategických chyb. (Důkazem je to, že ti, kteří na protest proti Renzimu z Demokratické strany odešli a založili si vlastní hnutí, utrpěli ve volbách totální fiasko. Původně doufali, že získají 10 % hlasů, pak 5 a nakonec se ve volbách museli smířit s 3 %.) Problém je stejný jako jinde v západní Evropě: Levice zvítězila v centru Milána či centru Říma, ale naopak utrpěla drtivou porážku tam, kde byla kdysi její bašta – v lidových perifériích měst. Tam naopak zvítězila buď Liga, nebo 5 hvězd. „Globalizace úplně změnila situaci a levice nedává lidovým vrstvám žádnou odpověď na jejich stále obtížnější situaci. A tak se lidové vrstvy obracejí k nacionalismu či ochranářství. Že je to iluzorní, je sice pravda, ale v tomto okamžiku je tato iluze jediná, kterou jim politika nabídla. Ostatně problémy s imigrací nejsou v bohatých centrech měst, ale na periferiích,“ napsal politolog Angelo Panebianco.

Demokratická strana se musela spokojit s 19 % hlasů: „Prohráli jsme a musíme přejít do opozice. Hru nyní musejí vést vítězové a doufejme, že toho budou schopni,“ prohlásil po porážce Matteo Renzi a rezignoval na funkci tajemníka. Řekl tedy totéž co Martin Schulz po podzimní porážce SPD. Jenže situace v Itálii je jiná.

V Německu byla CDU sice oslabena, ale zůstává nejsilnější stranou. V Itálii naopak jsou nyní nejsilnější dvě populistická seskupení, která nedisponují dostatečným počtem křesel v parlamentu. Cesty k ustavení vlády jsou jen dvě. Buď se Lize či 5 hvězdám podaří přetáhnout na svou stranu většinu či alespoň část poslanců Demokratické strany, která by jako Schulz opustila opozici. Jenže Demokratická strana je nyní dezorientovaná a potřebovala by trochu času k zamyšlení se nad svou budoucností. Ten ale není k dispozici. Anebo se stane to, co ještě před dvěma týdny vypadalo jako sci-fi: tj. že se Liga a 5 hvězd dohodnou a vytvoří společnou vládu. S úmyslem spolupracovat několik měsíců na vypracování státního rozpočtu a schválení nového a racionálnějšího volebního zákona a pak na podzim konat nové volby. Při nich by se rozhodlo, zda zemi povede Liga či 5 hvězd. Tedy jedna ze dvou forem populismu. Na skutečně organickou spolupráci to nevypadá, protože obě zastupují odlišné zájmy. Lidé na severu chtějí méně byrokracie, nižší daně a především větší bezpečnost a účinnou akci proti malému i organizovanému zločinu. Lidé na jihu, kteří volili 5 hvězd, chtějí naopak státní podporu, subvence a příslib velkých veřejných prací. S tím by ale běžný volič Ligy nesouhlasil.

To vše se uvidí po 3. dubnu, kdy prezident Sergio Mattarella zahájí konzultace o ustavení nové vlády. Jak Di Maio, tak Salvini říkají, že jsou budoucími předsedy vlády. Kde k ní seženou parlamentní většinu, je prozatím nejasné, A tak Itálii čeká několik měsíců nejistoty.

Josef Kašpar(1946–2018) byl novinář, působil v italských i českých médiích.

Obsah Listů 2/2018
Archiv Listů
Autoři Listů

Josef Kašpar

Velká změna po italských volbách

Zvítězila pravice

Levice už není pro lidové vrstvy

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu