Martin Burian

Třikrát z Rakouska

Koza zahradnicí

Velkých překvapení, lépe řečeno šoků si voliči rakouské strany Zelených užili za poslední měsíce hodně. Dlouhodobé vnitrostranické spory, častokrát vedené i na veřejnosti, stranu téměř rozložily. Nejdříve se odštěpili mladí Zelení, kteří posléze v nedávných parlamentních volbách kandidovali společně s komunisty. K získání mandátu jim to však nestačilo.

Poněkud proti své vůli musím podotknout, že představitel komunistů Mirko Messner působí velmi kompetentním dojmem a s většinou jeho názorů se mohu ztotožnit. O změně názvu tato strana – z mého pohledu bohužel – neuvažuje.

Ještě před volbami se od Zelených odštěpil dlouholetý člen Peter Pilz a vytvořil vlastní seskupení. Jeden z nejznámějších politiků, zakládající člen strany z roku 1986, známý důsledným pronásledováním a odhalováním korupce, se na rozdíl od své „rodné“ strany do parlamentu dostal. Jeho práce si váží také mnozí příznivci jiných politických kruhů, kteří se jinak s principy strany Zelených neztotožňují. Již před volbami se ozývaly početné hlasy, že takový člověk si zaslouží volitelné místo na kandidátce, stručně řečeno, že takového člověka nemůže strana nechat odejít. To, že rozhodnutí neumístit Petera Pilze na jedno z čelních míst kandidátky vzešlo z vnitrostranického demokratického hlasování, nezpochybňoval však nikdo. Předvolební katastrofu dovršil odchod dosavadní dlouholeté šéfky Evy Glawischnigové z vedení strany, oficiálně tak učinila ze zdravotních a osobních důvodů. Byla mimo jiné kritizovaná za to, že převzetím několika stranických funkcí koncentrovala ve svých rukou příliš mnoho moci. Její chování vůči mladým Zeleným, jak ho předvedla v jedné živé debatě ve veřejnoprávní televizi ORF, bylo značně arogantní až agresivní, její styl působil podobně jako rétorika nejhlasitějších reprezentantů pravicových Svobodných. Za totální neúspěch v parlamentních volbách si mohou Zelení nepochybně zcela sami, byla to takzvaně sebevražda na etapy. Kdyby se strana včas sjednotila, mohla počítat přibližně s deseti až patnácti procenty voličů. V demontáži strany se však pokračuje i nadále. V březnu letošního roku se Eva Glawischnigová nechala angažovat koncernem Novomatic a posléze po poradě se současným vedením strany Zelených členství ve straně ukončila. Novomatic i její dceřiná firma Admiral se zbývají hazardem, sportovními sázkami, vyrábějí hrací automaty a provozují kasina.

To, že mnozí špičkoví politici po ukončení politické (veřejné) kariéry odcházejí do průmyslu či bank, není nic nového či výjimečného. Tento případ je však zcela jiný, nečekaný a překvapivý. Ještě 9. dubna 2017 se – opět v rakouské veřejnoprávní televizi ORF – o svém nynějším chlebodárci vyjadřovala tato dáma následovně: „Ti, kteří holt mají peníze, mají i vliv, jako například Novomatic. Říkám to otevřeně, ti také zákony skutečně ovlivňují.“ Omezování hazardu bylo a je i nadále jedno z velkých témat rakouských Zelených, současné platné zákony jim nebyly nikdy dostatečně přísné. V roce 2010 samotná Eva Glawischnigová hlasovala proti přijetí podle jejího názoru měkkého zákona o hazardních hrách.

Svobodní si upevňují pozice aférou

Lidovec Sebastian Kurz, nejmladší kancléř v historii Rakouska, strávil ve funkci již více než sto dní, což mnohá média tradičně využila k rekapitulaci. Kritici mu vytýkají, že jeho reakce často vyznívají poněkud nemastně a neslaně a že mnohé jeho výpovědi si protiřečí se stanovisky koaličního partnera, kterému se to však děje i na vnitrostranické úrovni. Svobodní – druhý partner ve vládě – se vehementně snaží o upevňování svých pozic hned na několika frontách. Propagace takzvané přímé demokracie, útoky na veřejnoprávní televizi včetně návrhů na snížení či dokonce zrušení poplatků; to vše není nic nového. Co však Rakouskem otřáslo a nadále jím zmítá, je současná aféra kolem Ústavu na ochranu ústavy a boj proti terorismu. O situaci kolem tohoto nejen vnitrostátně, ale i mezinárodně důležitého úřadu rozsáhle referují téměř veškerá periodika, na toto téma probíhají rozhlasové i televizní diskuse. Je nelehké současnou situaci stručně, objektivně a přehledně popsat. Jisté je, že přibližně před rokem obdržely justice a mnohá média anonymně spis, který obsahoval nesčetná obvinění týkající se mimo jiné i v současnosti již suspendovaného šéfa ústavu. Adresátem byly například rakouské noviny Die Presse, které jako mnohé další spis pro jeho pochybnou úroveň neotiskly. Ani vyšetřování státního zastupitelství nikam nevedlo. Letos koncem února byla v ústavu překvapivě provedena domovní prohlídka.

Opozice, mnohá média a četní pozorovatelé se domnívají, že si Svobodní upevňují pozice na ministerstvech vnitra a obrany, kterážto získali po nedávném nástupu do vlády do své kompetence. Především je kritizován samotný průběh domovní prohlídky, které se nestandardně zúčastnily po zuby ozbrojené policejní oddíly údajně blízké Svobodným. Tyto jednotky mají ve svém referátu potlačování pouliční kriminality, a ne podobnou, dalo by se říci speciální zajišťovací činnost. Při razii byly navíc zkonfiskovány spisy, které se současným případem nemají pranic společného. Akta se týkají vyšetřování aktuálních případů pravicového extremismu. Četné kritické hlasy tvrdí, že hlavní důvod domovní prohlídky je diskreditace a odstranění dlouholetého, mezinárodně uznávaného šéfa ústavu, který má smůlu, že je blízký Lidové straně, a ne straně Svobodných. Že je běžný občan udiven až zmaten a že situace k posílení mezinárodní prestiže Rakouska nepřispěje, je nasnadě.

V lednových dolnorakouských volbách kandidoval za Svobodné mladý a štíhlý Udo Landbauer, dle rakouské terminologie typický „miláček všech tchýní“. (Dobře živeným, života si užívajícím politikům je v Rakousku téměř odzvoněno.) Krátce před volbami vyšlo najevo, že špičkový kandidát Svobodných je členem studentského spolku (Burschenschaft), je tedy takzvaný buršák. To by ještě nebyl problém, v současném parlamentu je přibližně čtyřicet procent Svobodných členy těchto diskutabilních spolků. Na veřejnost pronikl zpěvník této organizace, kde v jednom textu mimo jiné zazní: Rozhýbejte se, staří Germáni, sedmý milion zvládneme také! Tato cynická „vzpomínka“ na šest milionů zavražděných židů vyvolala bouřlivé reakce nejen v Dolním Rakousku. Současná lidovecká hejtmanka Johanna Mikl-Leitnerová ještě před volbami jednoznačně prohlásila, že s tímto člověkem v žádném případě spolupracovat nebude. Obhajoba Uda Landbauera, mimochodem zástupce předsedy tohoto spolku, že o textech nic nevěděl a že v době, kdy šel zpěvník do tisku, mu bylo jedenáct let, neuspěla. Byl donucen odstoupit, jeho další politickou činnost však vedení strany nevylučuje. Pikantní navíc je, že dotyčný je synem rakouského otce a íránské matky.

V hlavě mi však nejvíc utkvěla geniální reakce Arika Brauera. Tento významný rakouský hudebník, malíř a grafik, zakladatel výtvarné skupiny Vídeňská škola fantastického realismu, v televizní debatě poznamenal, že s těmito písněmi nemá problém. Dle něj tímto fakticky přiznávají, že nacisté zavraždili šest milionů židů.

Dovoluji si tedy na závěr svého příspěvku poznamenat, že minimálně v Dolním Rakousku existuje naděje, že popírání holokaustu již definitivně skončilo.

Martin Burian (1960) je výtvarník, od roku 2015 spoluvydavatel Listů. Žije v Rakousku.

Obsah Listů 2/2018
Archiv Listů
Autoři Listů

Martin Burian

Třikrát z Rakouska

Koza zahradnicí

Svobodní si upevňují pozice aférou

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu