Petr Pithart

Opět na mostě?

Tradičně víkend před Velikonocemi se v Brně uskutečnil XXVII. ročník česko-německé konference Dialog uprostřed Evropy. Tématem setkání, které za podpory Visegrádského fondu pořádají pražská Společnost Bernarda Bolzana a mnichovská Ackermann-Gemeinde, byla Evropa mezi integrací a rozpadem (1918/2018) aneb Kam směřuje středovýchodní Evropa? Vystupovali mj. historik Philipp Ther, autor knihy Nový pořádek na starém kontinentě: Příběh neoliberální Evropy, právník Jiří Přibáň nebo Thomas Sternberg, prezident Centrálního výboru německých katolíků. Proslov Petra Pitharta, který přetiskujeme, na konferenci zazněl jako jeden z úvodních příspěvků k sobotním diskusím.

-red-

Z České republiky nevychází jasná zpráva.

Kdyby zdejší ústavní činitelé a relevantní politické síly třebas i bloudily při hledání naší pozice v Evropě a ve světě, byla by to ještě dobrá zpráva. Myslím si totiž, že nejen až od listopadu 1989 se v České republice zahraniční politika neformuluje a neprovádí standardním způsobem – jestli ovšem něco takového jako standardní způsob existuje. Není tu místo, prostor, způsoby a mechanismy, platforma, něco jako „dílna“, ve které by se zahraniční politika navykle, tedy systematicky, průběžně a pochopitelně závazně hledala a nalézala, formulovala a reformulovala.

Když byl v roce 1996 konstituován Senát, myslelo se, že by mohl být čímsi jako garantem zahraniční politiky (podobně jako je tomu v USA) – dnes ovšem horní komoru tvoří především představitelé komunální politiky, takže tato role nepřichází v úvahu.

Zcela mimořádný význam tu mají hlavy státu. Tak tomu bylo už za působení Edvarda Beneše, ať již jako ministra zahraničí, ministerského předsedy či jako prezidenta republiky.

Není to tedy jako např. v pobaltských republikách, kde od počátku devadesátých let existují všemi relevantními politickými stranami stvrzené závazné dohody – imperativy zahraniční politiky, volby nevolby, vláda nevláda, pozice opozice. Místo hledání nekonečné, a hlavně neplodné diskuse o českém národním zájmu.

Ve „Véčtyřce“ se v poslední době chvílemi chytáme Poláků, chvílemi Slováků, chvílemi Maďarů – myslím v momentálně klíčové otázce uprchlíků, resp. migrantů. Jindy se zas od nich odtahujeme. V Unii nevíme, zda chceme patřit do tvrdého jádra, zda chceme euro. Jinak nás čtyři momentálně nic nespojuje. Místo toho se některá stará středoevropská traumata znovu vynořují, některé staré rány se otevírají. Jako kdybychom žili minulostí. Zakladatelské ideály V4 Václava Havla, Lecha Wałęsy či Árpáda Göncze – totiž že máme povinnost předat unikátní zkušenost ze života ve dvou totalitách západnímu světu – jsou zapomenuty.

Od listopadu 1989 rozeznávám několik silných tahů, nazvěme to tak, české zahraniční politiky, přesněji řečeno tahů jednotlivých jejích protagonistů pohybujících se na hraně poloprezidentského systému. Jsou nebezpečné právě tím, že jsou převážné osobní až idiosynkratické, nejsou vektorovým součtem zahraniční politiky příslušných ústavních orgánů.

Byl to tah Václava Havla k Americe, k NATO. Také k Evropské unii, ale převážně k Americe. Nadstandardní osobní vztahy ke třem americkým prezidentům byly přitom velmi důležité. Zejména ovlivnily nečekaně brzké přijetí ČR do NATO. Rubem, neštěstím tohoto silného, pozitivního vztahu byl Havlův podpis pod tzv. dopis osmi evropských státníků, tři dny před koncem jeho mandátu, kterým jako by pokryl náš souhlas s mimořádně nešťastnou invazí do Iráku. Vím, že naštěstí se na poslední chvíli podařilo naši účast na ni omezit na připravenost našich chemických jednotek na hranicích s Kuvajtem.

Druhý silný tah byl odstředivý. Byl a je to tah Václava Klause: pryč z postmaastrichtské, a tím spíše z polisabonské Evropské unie. Byl a je zřetelný: pro větší účinnost dogmatického neoliberalismu použil jeho protagonista dlouho osvědčovaný prostředek: dařilo se mu po dva toky zdržovat Lisabon tím, že ještě jednou vsázel na strach z Němců, z těch sudetských. Brusel měl být jejich nástrojem k získání majetků.

Třetí tah není ve skutečnosti tahem, i když vzbuzuje hodně rozčilení a znepokojení: zatím je to směsice ješitnosti, slavomamu, servilnosti, velkohubosti a nešikovných improvizací. Mám na mysli tah Miloše Zemana na východ, k Rusku a Číně. Je to trapné a pro spoustu z nás ponižující, ale není za tím o mnoho víc než libost pana prezidenta, totiž to, že mu to dělá osobně dobře. Myslím sedávat po boku světových gigantů a hřát se v jejich velmocenském výsluní. Mohl by se ovšem stát tahem oněch druhých stran, když by se prezidentovy libosti nesetkávaly doma s dostatečným politickým, lidovým odporem.

Současný premiér v demisi zatím nemá o zahraniční politice ani ponětí a bude dělat mnoho i triviálních chyb a neobratností. Co si myslí, nelze zatím zjistit. Snad alespoň to, že nechce být ani pasivním přihlížečem, ani vzpurným lůzrem.

Čtvrtý a podle mého názoru poslední tah nemá naštěstí jednoho protagonistu, zato měl a má velkou vytrvalost a musel mít i odvahu: jsme to mimo jiné my všichni, kteří se zúčastňovali už skoro tři desetiletí jihlavské, potažmo brněnské konference. A patří k němu vytrvalé úsilí řady dalších osvětlit, vyjasnit, vyčistit a usmířit naše vzájemné vztahy k Německu. Začali sudetoněmečtí a čeští katolíci, byl jsem toho přímým svědkem hned po listopadu 1989. Tento tah měl a má řadu známějších a méně už známých bojovníků a pracovníků: ty, co pracovali k Česko-německé deklaraci, ty, co obsluhují skvělý Fond budoucnosti a Diskusní fórum. Nerad bych na někoho zapomněl, a proto nebudu jmenovat. Patří sem i Václav Havel a škůdcem je tu opět Václav Klaus. Dnes jsou tyto vztahy velmi pevné a oceňuji je jako velmi důležité.

Mimo soutěž tahů je tu ještě jedna osobitost: je tu podivuhodný, vytrvalý, nadstandardně kladný, až nekritický vztah k Izraeli: ten sdílí politika a zdá se i veřejnost. Ztotožnili jsme se zkrátka s malým Davidem, který to natře všem Goliášům, ať je to kdokoli. Je to jakási naše pozitivní anomálie, překvapivě vytrvalá. Něco jako symbolická zahraniční politika, jako návrat do pohádkového světa. Nestojí nás to mnoho a dává nám to dobrý pocit, což jistě není málo. Možná však také, že je to jen bezmocná kompenzace naší celkové neangažovanosti.

Pak je tu jistě také unavené, vyhasínající, poněkud nostalgické snažení intelektuálů oživit ducha, kulturu Střední Evropy. Co to přesně je, neumíme definovat, ale stýská se nám po ní: zesílená sebereflexe, osobitý humor, často šibeniční, smysl pro grotesku a absurditu v tom, jak se tu prolínají velké a malé dějiny... Jak se ty velké valí přes ty malé. Současní polští a maďarští politici dělají všechno, aby to bylo marné úsilí. Já sám však nad tím duchem hůl ještě nelámu.

A co česká veřejnost, čeho ona je protagonistou? Kam se ona napírá, kam směřuje její tah? Zdá se, že je dosti dezorientovaná, a i proto se rozpomíná na poválečné pošetilé úsilí být něčím – mezi. Nemuset se rozhodovat mezi Východem a Západem. Snad dokonce být mezi nimi zase něčím jako mostem. Být prostě neutrální – když už to nejde zaručit mezinárodními smlouvami jako v Rakousku, tedy aspoň de facto. Hlavně se nemuset zavazovat, ale žít z předpokládané výhody toho, kdo nikomu nevadí. Ani tak, ani onak. To prý proto, aby nám konečně nikdo nerozkazoval: ani z Berlína, ani z Washingtonu, ani z Moskvy, ani z Bruselu. Abychom si zachovali po staletí kýženou suverenitu.

Proč to tak vidím? Myslím, že převládá pohodlný, nezávazný pocit, že všichni lžou a klamou, že to s námi nemyslí dobře, a že tedy my nikomu už nenaletíme. To už máme za sebou. Na nás si nepřijdete. My vám to osladíme. Občas je to zbabělost, občas manko elementární solidarity.

Ten, který se s poněkud posmutnělou ironií posmíval představě mostu, byl Jan Masaryk. Člověk vědoucí, ale slabý, a on byl ten, pod kterým se ten most jaksi přímo osobně zhroutil. Připomínal předtím varovně, že most je to místo, po kterém se šlape, ale on sám byl tragickým zosobněním tohoto nevěrohodného lavírování. V OSN v San Francisku v roce 1945, na konferenci v Paříži v roce 1947 si americkým diplomatům při whisky plačtivě stěžoval na Sověty, že je musí poslouchat a hlasovat proti nim, Američanům, a že to vskutku dělá. V únoru 1948, kdy svoji demisi měl napsanou a v kapse s ní chodil od Gottwalda k Benešovi a od Beneše ke Gottwaldovi a zase zpátky. Jeho neobjasněná smrt je víc než co jiného přímým varováním před charakteristickou neochotou nést kůži na trh.

Zdá se vskutku, že jsme se opět tiše rozhodli, že se nebudeme rozhodovat. Že si nezadáme. Že raději nebudeme solidární, protože všechno je to podvod, když ne přímo proti nám, tak proti těm slabším.

Hledám motivy pro tuto pozici – nepozici. Něco z ní chápu. Našinci jsou extrémně nedůvěřiví. Jsou přepjatě citliví na jakýkoli byť jen náznak dvojího metru, double standardu. Jakmile usoudí, že televizní hlasatelka veřejnoprávní televize, předstírající profesionálně neutralitu, svým jen nepatrným úsměvem možná teď v duchu nadržuje Americe, jsou hned na straně Rusů. Nevěří pak nosu mezi očima. Platí to jen tímto směrem, protizápadním, protože toho druhého směru jsme si užili až až. Toto pokrytectví našinci trpně zažívali dvacet let ztuhlého času normalizace. Mlčky přetrpěli nekonečných dvacet let dvojích standardů a teď se tak trochu – odreagovávají. Byli srabi, teď jsou hrdinové, nevěřící Tomášové. Přitom jsou často mediálně velmi chabě gramotní. Chytlaví na fake news. Ovšem zároveň skutečně alergičtí na politickou korektnost, nejen na tu přehnanou. Jsou raději superiantikorektní. Přecitlivělí na každé sebemenší předstírání jednoho metru, kde jsou ve skutečnosti metry dva, právě proto, že sami jsme byli tak dlouho tupě lhostejní na jeho praktikování. Dříve nám to nevadilo, přesněji řečeno hráli jsme tu hru s režimními propagandisty, lháři, ale teď je svoboda, a tak jsme světovými rekordmany v disciplíně „nevěřící Tomáš“ a v kolektivní disciplíně „všechno je jinak, nejspíše opačně“.

Je také mezi námi hodně těch, kteří se dosud nevzpamatovali ze šoku z toho, že na Západě je leccos vskutku tak, jak to zlomyslně líčila propaganda minulého režimu. A neumějí se s tím vyrovnat. Jak je to možné? Tak oni nám nelhali? Není tedy lépe být s Východem? Takový Orbán už to ví a otevřeně to říká.

Kde tedy jsme, co hledáme? Ne, nejdeme na Východ, jen brzdíme náš prvotní polistopadový příklon k Západu. Sestoupili jsme opět na dno naší země – malebné kotliny obklopené věncem hor, jak se sluší poeticky dodat, možná ale už spíše jen na dno jakéhosi mentálního lavóru, a hodláme tam přečkat zlé doby, které už vskutku přicházejí. S iluzí, že jsme si zachovali suverenitu. Jenže z lavóru se také už nemusíme vyškrábat. A pak také: nikdo nás tam dole nebude brát vážně.

Mám-li si troufnout na celkovou bilanci, řekl bych, že nic není ještě definitivně ztraceno. Ale mohlo by být: poněkud pohodlný sklon zůstat někde mezi naším zakladatelem státu TGM a jeho synem Janem je stejně tak svůdný, jako dlouhodobě zhoubný. Musíme-li volit mezi „naším tatíčkem“, ve skutečnosti náročným, přísným profesorem na koni, a Janem, „naším Honzou“, je třeba stát na straně toho na koni. Víme, jak ten druhý byl nakonec vším lidem milován. Možná, že právě také pro své sympatické lidské slabosti.

Ale most, ten most se pod ním probořil.

Petr Pithart (1941) je český politik, právník, esejista. V letech 1990–1992 byl předsedou vlády ČR, mezi roky 1996 a 2004 dvakrát předsedou Senátu PČR. Laureát ceny Listů Pelikán za rok 2017.

Obsah Listů 2/2018
Archiv Listů
Autoři Listů

Petr Pithart

Opět na mostě?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu