Pavel Uherek

Mnichovský komplex a současnost

Rok 2018 je plný osmičkových výročí, v rámci nichž si připomínáme události, které významně zamíchaly našimi moderními dějinami. Mezi nimi se v září bude zmiňovat i dohoda mocností uzavřená v roce 1938 v Mnichově. Co do diskusí o mnichovské krizi neškodí vzpomenout knihu historika Jana Tesaře Mnichovský komplex. Jeho příčiny a důsledky. Tato publikace, kterou se v roce 2015 inspiroval mimo jiné i film Petra Zelenky Ztraceni v Mnichově, je totiž velmi pronikavou analýzou, která má co říci rovněž k dnešní politické situaci.

Náhled Jana Tesaře samozřejmě nemusí být prezentován jako výlučně správný, přesný nebo stoprocentně objektivní. Cenné na něm však je, že na rozdíl od některých jiných pojednání Tesař nezaměňuje Mnichov s romantickým vyprávěním o potenciálním hrdinském souboji Davida s Goliášem, ale pojímá jej jako reálnou dějinnou událost, v níž naši, ale třeba i britští nebo francouzští politici, rozhodovali při znalosti tehdy existujících okolností.

Tesař svými názory opřenými o veřejně dostupné historické materiály a odbornou literaturu zabývající se vybavením tehdejších armád proto mimo jiné připomíná, že zpětné morální soudy historických dějů jsou vždy falešné a někdy nám nasazují růžové brýle. Vůči tehdejším aktérům, prezidentu Benešovi zejména, je navíc posuzování mnichovské krize pohledem poválečných let nutně nespravedlivé. Které z tzv. mnichovských mýtů Jan Tesař ve své knize zmiňuje především?

Sovětský svaz: ochotný přítel, či jen jeden z řady zrádců?

Komunistická propaganda vždy Mnichovem obhajovala poválečný nástup komunistů k moci. „S námi se Mnichov opakovat nebude,“ říkali komunisté po roce 1945, když zdůvodňovali své mocenské kroky a novou zahraničněpolitickou orientaci (se smutnou dohrou v podobě srpnové okupace).

KSČ navíc v souvislosti s mnichovskou krizí veřejnost usilovně přesvědčovala, že Sovětský svaz chtěl v září/říjnu 1938 Československu vojensky pomoci. Naopak dřívější západní disent i současná převažující debata zastávají názor, že sovětská vláda striktně vázala svoji účast na zásah Francie tak, jak stanovily mezinárodní smlouvy mezi danými zeměmi, tedy pomoc Československu odmítla. V této souvislosti Tesař konstatuje, že mnichovské události a jejich vlastní a vzájemně protichůdnou interpretaci pro své ideologické účely používá jak demokratický, tak komunistický tábor, což dokládá mimořádnou tvárnost mnichovského mýtu.

Ve skutečnosti je pravda ohledně role Sovětů – jako obvykle – někde uprostřed. Prezident Beneš sovětskému vyslanci 19. září 1938 položil otázky ohledně případného sovětského angažmá, na něž sovětská vláda odpověděla tak, že SSSR Československu pomůže, je však nutná československá žádost vůči Společnosti národů s tím, že se Německo dopustilo agrese. Sovětům přitom pro poskytnutí pomoci stačila právě samotná žádost pražského kabinetu, nikoliv již reakce Společnosti národů na ni.

Sovětskou intervenci však nakonec prezident Beneš odmítl s tím, že by Československo v takovém případě bylo Západem vnímáno jako spojenec bolševiků, což by mělo pro stávající i budoucí čs. zájmy fatální dopad (k tomu viz níže poznámku, že primární strach v Evropě tehdy panoval právě ze Stalina, nikoliv Hitlera).

Zároveň je nutné dodat, že Sovětský svaz svoji přímou vojenskou či přinejmenším materiálovou pomoc nenabízel z nezištného přátelství k Čechoslovákům ani z důvodů slovanské vzájemnosti, jak rovněž naznačovali dřívější komunističtí vládcové. Skutečným cílem sovětské vlády při jejím poměrně výrazném politickém angažmá v mnichovské krizi bylo prostřednictvím vojenského zásahu získat snazší možnost přístupu do Polska či pobaltských zemí. Záměry SSSR tedy byly ryze pragmatické a tvořily nezbytnou součást sovětské velmocenské role i jejích strategických plánů. V celém případu sovětské pomoci tak nejde o nic jiného než o chladná politická rozhodnutí, která se ale do ideologického a účelového vyprávění, ať již komunistického nebo toho současného, velmi nehodí.

Měli jsme se bránit, aneb kdo selhal?

Za rozhodnutí přijmout mnichovský diktát je více méně oprávněně činěn odpovědným prezident Beneš, resp. československá vláda. Ale stejně tak čs. armádní velení válku Benešovi nedoporučilo, zejména proto, že nepřátelskými státy se v roce 1938 staly i Polsko a Maďarsko. O postoji špiček československé armády máme i jeden velmi jasný a snadno dostupný důkaz, po kterém nemusíme nijak složitě pátrat. Na serveru youtube.com je pod heslem Mnichov 1938 dostupný filmový dokument stejného názvu natočený v roce 1968 slovenským režisérem Karolem Wildem. Ve dvacetiminutovém snímku postoj armády v době Mnichova, tedy nedoporučení vojenské obrany, zdůvodňuje právě nejvyšší československý velitel v mnichovských dnech, armádní generál Ludvík Krejčí (odkaz na youtube samozřejmě není uváděn v Tesařově knize, v ní se mluví jen o vystoupení generála Krejčího v tehdejší televizi). Generál Krejčí přitom na kameru říká totéž, co v roce 1938 sdělil prezidentu Benešovi a vládě, tedy že za dané vojenské situace a (ne)připravenosti čs. armády i pohraničních opevnění byla úspěšná obrana nemyslitelná. Zcela racionální úvahy generála Krejčího jsou však ex post moralizujícím obhájcům válčení naprosto cizí.

Síla pouze manévrujících německých vojsk u československých hranic (tedy nikoliv plně mobilizované nacistické armády) totiž čítala v září 1938 cca 1,5 milionu vojáků, což zhruba odpovídalo československému vojsku, avšak zcela mobilizovanému. V počtu letadel, leteckých bomb nebo tanků měli Němci rovněž jednoznačnou převahu. Vojenské pevnosti na hranicích, hlavní rekvizita (Tesařem užitý výraz) údajné československé odhodlanosti k válce, se začaly stavět až v srpnu 1936, tj. teprve dva roky (sic) před Mnichovem. Francie se naproti tomu vojensky připravovala mnohem dříve. Čs. pevnosti měly zřejmě sloužit k zastavení počátečního náporu německého vojska a chránit tím přesun čs. armády na Slovensko. K podobné ústupové operaci však nedostačovala silniční (na rozdíl od Německa) ani železniční síť vedoucí na slovenské území.

Československá mobilizace v září 1938 proto byla pouhým tahem v diplomatické válce, nikoliv vážně míněnou přípravou k vojenskému střetu. Ostatně Hitler mobilizaci nijak nenarušoval, což byl jeden z důvodů, proč proběhla tak hladce. Ani Němci totiž s válkou nepočítali, proč by jinak dávali Československu strategickou výhodu a dovolili mu v klidu se sešikovat. A kam se následně podělo to československé vojsko se svojí výzbrojí bez výstřelu stáhnuté z hranic? V době druhé republiky byly některé zbraně, patrně z čiré ziskuchtivosti, prodány Němcům.

Chtěli jsme se bránit, aneb co vyžadoval lid?

Mnichov je zpravidla domácí veřejností vnímán nejen jako zrada Západu, ale také jako zrada domácích politiků na československém lidu, který tak moc chtěl bojovat a svoji vlast před nacistickým agresorem s puškou v ruce bránit. V této souvislosti je však nutné zmínit, že ve Francii byl v době mnichovské krize proveden jeden z prvních průzkumů veřejného mínění v historii. Jeho výsledek byl jasný. V důsledku lidsky zcela pochopitelného strachu z opakování války a stejně tak v důsledku strachu z bolševismu (právě to byly rozhodné faktory v uvažování tehdejší Evropy, neboť jména Osvětim nebo Buchenwald ještě nikdo neznal) se Francouzi jasně vyslovili pro to, aby Československo Hitlerovi ustoupilo. Obdobně dopadl průzkum lidového názoru v Británii, když přes čtyřicet procent Britů bylo pro zachování míru. Stejné doporučení a žádosti, tedy přenechat Sudety Němcům, prezidentu Benešovi docházely i ze Spojených států. Zde Tesař klade důležitou otázku, a sice zda skutečný demokratický politik (v této souvislosti míní především Chamberlaina, ale potažmo i Daladiera) může obyvatele vlastního státu zatáhnout do války, kterou občané nechtějí.

U nás žádná sociologická sonda ohledně otázky obrany republiky v roce 1938 provedena nebyla. Ze samotného faktu, že se lidé shromáždí na náměstích a provolávají odvážná hesla, nelze usuzovat, jak by se zachovali ve chvíli, kdy by jim na hlavu začaly padat bomby. Zpětně už nebude možné zjistit, co si tehdy občané Československa opravdu přáli. Jediným objektivním a dnes známým ukazatelem toho, jak lidé v době Mnichova mohli skutečně smýšlet, jsou proto poslední demokratické prvorepublikové volby konané v roce 1935. Tehdy již byli u moci v Německu po dva roky nacisté, u nás byla velmi aktivní sudetoněmecká strana, muselo být tedy jasně patrné, že československé samostatnosti i územní celistvosti hrozí vážné nebezpečí. Také čs. voliči osudovost těchto voleb bezesporu vnímali, což mimo jiné dokládá velmi vysoká volební účast, která překročila devadesátiprocentní (!) hranici.

Volby do čs. parlamentu v roce 1935 však z českých stran vyhráli agrárníci, tedy přes milion hlasů v již poměrně dramatické atmosféře získává strana, která rozhodně nebyla politickou silou jednoznačně se stavějící za vojenskou obranu Československa. Naopak – agrárníci spíše usilovali o pokud možno kompromisní dohodu s Němci, resp. v sudetské otázce byly jejich postoje přinejmenším vrtkavé či nejisté. Ve druhé republice se agrárníci nejvýrazněji podíleli na vytvoření Strany národní jednoty, která byla jednou z nositelek omezování prvorepublikové pluralitní demokracie. A právě taková strana vyhraje volby (nejen) v roce 1935, tedy v době meziválečné měla dlouhodobě nejvyšší občanskou přízeň. Naopak čs. strany, které programově prosazovaly obrannou válku s Hitlerem, byly pouze dvě, a to paradoxně ze zcela opačných pólů prvorepublikového stranického spektra, tedy pravicová Národní demokracie a krajně levicová KSČ. Ty však v roce 1935 dostaly obě v součtu pouze 16 % hlasů. Z daného pohledu proto povrchní tvrzení o odhodlaném obranychtivém lidu dostává velmi závažné trhliny. Jan Tesař v tomto kontextu předestírá jeden zcela banální fakt, který je všem na očích, ale vidět jej často nechceme, a sice že v demokracii jsou veškeré politické instituce a jejich rozhodnutí odrazem většinové lidové vůle, a nelze se tedy od politiků alibisticky distancovat.

Závěr, aneb kdo je nahý?

S morálním rozhořčením a jakousi lítostí dnes občas voláme právě ono „měli jsme se bránit“. Můžeme si být však zcela jisti, že pokud by k válce mezi Německem a Československem v říjnu 1938 skutečně došlo, neodsuzovali bychom dnes prezidenta Beneše a naše tehdejší generály s úplně stejnou zlobou za to, že na smrt zbytečně vedli tisíce vojáků i civilistů a zavinili srovnání většiny českých měst se zemí? Výmluvné jsou v tomto smyslu občasné debaty o důsledcích a smysluplnosti atentátu na Heydricha.

Jan Tesař se tedy pokouší doložit, že české vyprávění o Mnichovu je jedním z příkladů psychologického (viz i použitý pojem „komplex“) uvažování Čechů o politice, což se projevuje v několika rovinách. První z těchto rovin je domněnka, dle níž vládnoucí elity byly českému národu údajně vždy odcizené nebo byly neschopné. Proto jsou novodobá osmičková traumata na ose Mnichov – únor – srpen pojímána výhradně jako selhání politiků, nikoliv národa. Ve většině filmových zpracování věnovaných mnichovské krizi byl lid v pozadí, jen temně mručel a cosi volal, ale jako padouši jsou vykreslováni právě politikové. Výroky prezidenta Miloše Zemana z počátku tohoto roku o tom, že ministři v únoru 1948 byli „blbí“, popř. v době srpnové okupace se naši někteří politici „podělali hrůzou“ tak podobnému uvažování českého občana dokonale vyhovují. Právě z daného důvodu byly vyřčeny těsně před prezidentskými volbami.

Avšak i mnozí další zastánci antipolitického přístupu vystupují jako mužové z lidu, nikoliv jako straničtí „papaláši“. Daným způsobem se chovali všichni prezidentští kandidáti ve zmíněné přímé volbě. Paradoxně tím Miloši Zemanovi nahráli, byť sám český prezident celou tuto náladu pochopil nejlépe, neboť se debat před prvním kolem vůbec neúčastnil s odůvodněním, že přece své kandidáty nebude napadat. Prezident Zeman tak záměrně a chytře standardní politickou diskusi shodil, když ji označil za osobní osočování. Do představ českého občana o tom, že „politika je svinstvo“ a je od ní třeba držet se co nejdál, se trefil dokonale. Přitom ale i jeho soupeři byli proti dosavadnímu handrkování s tím, že prý musí používat metody, které ti před nimi po celou dobu svého špatného vládnutí nebyli schopni odhalit. Z jejich úst tedy většinou zněly nic neříkající fráze o občanské společnosti a morálce. Proti takovým argumentům ale nelze žádnou rozumnou námitku použít, neboť antipolitická kritéria nejsou zpochybnitelná v běžné pragmatické diskusi, stojí nad ní. Pracují s absolutizujícím principem, který si osobuje právo na jediný možný výklad reality. Ostatně dávno předtím i prezident Edvard Beneš musel útoky proti své osobě a svým pragmatickým tahům často vyvracet tvrzením, že nedělá spravedlnost, ale jenom politiku.

Druhou rovinou, které si Jan Tesař v souvislosti s Mnichovem všímá, je záliba Čechů pojímat běžné politické soupeření jako divadlo, kde je spolu nesmiřitelně konfrontováno dobro a zlo. Přesně tak jsme si představovali i ono možné klání s německým nepřítelem v říjnu 1938 – jako jeden krásný, pravděpodobně dočasný (symbolický) a očišťující boj. Chladným politickým rozhodováním ve stylu Benešově nebo vojenskými kalkulacemi generála Krejčího naopak téměř pohrdáme nebo je přinejmenším přehlížíme.

Ostatně v tomto roce máme i jiné osmičkové výročí, byť nikoliv tak politicky významné – nečekané vítězství českých hokejistů v roce 1998 na olympiádě v Naganu, kdy se navíc tohoto turnaje poprvé účastnily všechny hokejové špičky z NHL. Po návratu český hokejový tým přivítal na zahradě své vily prezident Václav Havel a reprezentantům v krátké uvítací řeči sdělil, že pro tuto zemi udělali ziskem olympijského zlata víc než většina politiků. Ano, toto je pro nás politika, tedy má být jakýmsi suverénním národním triumfem provázeným hromadným skandováním s vlajkami, jedním velkým, skoro revolučním okamžikem, v němž budeme všichni nadšeně a svorně slavit. Takto byla v roce 1938 brána i zářijová všeobecná mobilizace, popř. se v daném duchu objevuje ve filmových zpracováních Mnichova. Politika však není divadlem ani kolbištěm, na němž máme sledovat, jak je národní krev zachraňována před fatálním nepřítelem. Pokud český volič preferuje politiky stavějící se do této osudové role, v níž politický vůdce hrdinně poráží jakousi krutou hydru (co na tom, že ji ani nikdo neviděl), nemůžeme se divit, že občané podobným nápadníkům moci rádi odpustí i takové maličkosti, jako je trestní stíhání či komunistická minulost.

Stejně trvalá jako odpor proti standardnímu politickému uvažování je i permanentní potřeba Čechů mít svého mocného zahraničního spojence, který se v případě nouze o národ i stát postará. Některé skupiny intelektuálů tuto ochranářskou roli dříve viděli v rakouské monarchii. Stejně tak meziválečné spoléhání se na francouzského spojence, který měl Čechy svými silami ubránit a nakonec on byl viněn ze zrady (případně vedle Francouzů i Sověti, Britové, Slováci, Poláci, Maďaři atd.), svojí podstatou připomíná dnešní český přístup k Evropské unii. Od EU si sice rádi něco vezmeme, spoléháme na ni při řešení našich starostí, ale jinak ji neustále obviňujeme z omezování národní suverenity. V tomto smyslu není náhodou, že právě Češi nejvíce z celé Unie odmítají migrační kvóty. Také v tomto případě se totiž jedná o variaci mnichovského tématu o proradném Západu, který se škodolibou potěchou rozhoduje o nás bez nás.

Seriál České století mapující důležité události v našich novodobých dějinách v díle pojednávajícím o mnichovské krizi zobrazil prezidenta Beneše (v podání herce Martina Fingera) nahého v bytě, když přebíral aktuální zprávy o průběhu politických jednání. Kdo je však tím nahým ve skutečnosti? Je jím český národ, který se ve svém ublíženectví a neustálém pocitu vnějšího ohrožení během své moderní historie postupně v rámci svého státu zbavil všech cizorodých etnik. Tak, aby se necítil zrazován a mohl se utěšovat tím, že nyní se konečně cítí bezpečný a sám ve své malé kotlině. Teď je tato země celá jenom naše, neboť jsme z ní cizácké škůdce své nevinné čistoty raději úplně vystrnadili. Ostatně i při litování ztrát státního území po Mnichovu, jak si znovu všímá Tesař, Češi nepláčou nad našimi uprchlíky ze Sudet ani nad osudem demokratických Němců. Litují jen krajiny a malebných chaloupek, o které zradou jiných přišli. Lidská neštěstí přitom nikoho příliš nezajímají.

Pavel Uherek (1975) pracuje jako právník ve zdravotnictví, absolvoval politologii na FSS MU v Brně.

Obsah Listů 2/2018
Archiv Listů
Autoři Listů

Pavel Uherek

Mnichovský komplex a současnost

Sovětský svaz: ochotný přítel, či jen jeden z řady zrádců?

Měli jsme se bránit, aneb kdo selhal?

Chtěli jsme se bránit, aneb co vyžadoval lid?

Závěr, aneb kdo je nahý?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu