Vladimír Špidla

Levice uspěje, když lidé začnou věřit v lepší budoucnost

Politický vývoj v České republice není regionálně specifický. Je součástí širšího vývoje moderní společnosti. Podobá se třeba vývoji v Itálii. Charakterizují ho slabé strany, pocit nedůvěry v budoucnost a obava ze změn.

Klasické otázky spojené se sociálně ekonomickými okolnostmi lidského života hrály před volbami v říjnu 2017 v České republice roli daleko menší než kdykoli předtím. Situace u nás byla ze všech hledisek vynikající. Rostly platy i důchody, kriminalita dosáhla jedné z nejnižších hodnot v mezinárodním srovnání, míra nezaměstnanosti klesla pod tři procenta. Vcelku se dá říci, že byla dosažena plná zaměstnanost při vysokém zapojení obyvatelstva do trhu práce.

Výraznou roli ovšem sehrál všeobecný pocit nejistoty. Lidé obecně konstatovali, že jejich životní pozice je dobrá, ale měli velmi malou důvěru ve vzdálenější budoucnost. Hluboce zakořeněná byla představa, že současný stav je velmi křehký. Klasické politické strany se svou dlouhou politickou historií byly v okamžiku takto silné úzkosti ve velmi nevýhodné pozici. Součástí dějin jsou totiž i velké neúspěchy. Krize z roku 2008 otřásla jistotou českého obyvatelstva. Otřásla také důvěrou v Evropskou unii. Ukázalo se totiž, že Evropská unie není automatickým zajištěním prosperity.

Slabost politických stran ohrožuje demokracii

Středoevropské společnosti mají za sebou několik desítek let uzavřeného autoritativního systému, což posílilo xenofobní tendence a obavy z otevřeného velkého světa, který nejsem (jako jedinec) schopen ovládat. Je to charakteristické nejenom pro Českou republiku. Dobrým příkladem může být i Spolková republika Německo, respektive její východní spolkové země. Země střední Evropy ovšem netvoří politickou a kulturní jednotu. Role České republiky je dána i tím, že nemůže mít ani zdánlivou mocenskou ambici ani v regionálním měřítku.

Specifickým rysem střední Evropy je slabost politických stran. Politické strany veškerého zaměření, ale levicové také, mají velmi malý počet členů, a i proto nejsou schopny přesvědčivě zastupovat politické zájmy. Nehledě na to, že malý počet lidí vytváří velmi slabé řídicí struktury, které ztěžují výměny elit v případě krizí. Lidé prostě nejsou k dispozici.

Slabost politických stran ohrožuje demokracii, a to nejen ve střední Evropě, stejně tak můžeme odkázat na Itálii. Prostor uvolněný politickými stranami zaujímají jiné struktury, velmi často spojené s různými hospodářskými skupinami. V České republice se ukázalo, podobně jako v Itálii, že velké ekonomické skupiny již nepovažují za efektivní ovlivňovat demokratické struktury nepřímo, nýbrž se rozhodly se jich přímo zmocnit.

V České republice je typickým příkladem politické hnutí ANO vedené miliardářem, který disponuje značnou přímou mediální mocí. Jeho hnutí nemá politickou historii a de facto ani politický program. To umožňuje v kombinaci s vlastnictvím médií vytvářet jistou mesianistickou představu a představu stability a zvládání problémů.

Požadavek výběrové otevřenosti

Rysem českého politického jednání v aktuální době je nedůvěra k obecným koncepcím, neochota reformovat daný systém, a to jakýmkoliv směrem. Kvůli tomu má velkou sílu nepolitická politika, tedy politika, která se neopírá o hodnotový systém, nýbrž říká: Nic nebudu měnit, ale stát budu spravovat daleko efektivněji. A vy z toho samozřejmě budete něco mít.

Velkou roli hraje oslabování důvěry v jednotlivé politické osobnosti v politických stranách, které je vyvoláno velkými požadavky transparentnosti. Tytéž požadavky ovšem nejsou uplatňovány na jiné mocenské elity, např. správní struktury velkých společností. V důsledku toho je po velmi krátké době jakákoliv politická osobnost znevěrohodněna a spotřebována. Mimořádně to komplikuje jakoukoliv koncepční tvorbu, protože zejména ve svých počátečních fázích jsou ideje nepropracované a je snadné je blamovat.

Charakteristické je, že se v České republice velmi málo diskutují otázky společenské přeměny vyvolané technologickými změnami. Dalším důležitým aspektem je, že ve vědomí populace se zvnitřnilo, že postkomunistická transformace více méně skončila, že vítězové jsou definitivně vítězi a poražení jsou definitivně poraženými. Veškeré klasické strany vznikly nebo obnovily svou činnost v devadesátých letech, jsou s transformací spojeny a transformace jako taková není morálně akceptovaná. To vyvolává poněkud nejasnou touhu po změně. Je samozřejmé, že klasické politické strany se svou historií nemohou symbolicky být nositelkami této změny.

Vladimír Špidla (1951) je ředitel sociálně demokratické Masarykovy demokratické akademie, premiér ČR (2002–2004), evropský komisař pro zaměstnanost, sociální věci a rovné příležitosti (2004–2010).

Obsah Listů 2/2018
Archiv Listů
Autoři Listů

Vladimír Špidla

Levice uspěje, když lidé začnou věřit v lepší budoucnost

Slabost politických stran ohrožuje demokracii

Požadavek výběrové otevřenosti

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu