Heda Čepelová, Miroslav Jašurek

Bude se tedy něco dít?

Poslanecká sněmovna má za sebou první dvanáctinu svého mandátu. Za tu dobu toho zvládla překvapivě málo. Navenek se všichni tváří, že hlavním tématem je vyjednávání o vládě, čas ale začíná premiérovi i poslancům šlapat na paty – pokud mají v úmyslu skutečně vládnout.

Základní poučka z hodin občanské nauky zní, že moc ve státě se dělí na zákonodárnou, výkonnou a soudní. Protože se nám jako dětem špatně pamatovalo, jaký je rozdíl mezi zákonodárnou a výkonnou mocí, měla pro nás paní učitelka mnemotechnickou pomůcku: ministři zákony píšou, poslanci je musí všechny přečíst a schválit. Ministři by, slovy paní učitelky, byli bez poslanců zbyteční.

Nechme stranou, kam se asi devadesátkový výklad dělby moci ve státě posunul v éře přímé volby prezidenta a politických uskupení, jež svůj program koncentrují do věty „Prostě to zařídíme“. Poslanecká sněmovna dosud existuje a poslanci by měli přirozeně usilovat o to, aby prokázali, že jejich mandát něco znamená. Hlavní pozornost se dnes upírá k otázce, kdo umožní vznik vlády s důvěrou. Ale primárním úkolem sněmovny není natahovat záchrannou síť ústavní akrobacii výkonné moci.

V logice čtení a schvalování zákonů by poslanci primárně měli chtít, aby vláda pracovala, tedy schvalovala a do Sněmovny posílala nějaké zákony, o jejichž obsahu by měli debatovat. Andrej Babiš vidí stav věcí racionálníma očima, když předpokládá, že vláda s důvěrou může vzniknout přibližně do léta. Rychleji to v rozbitém politickém spektru sotva půjde. Ale poslanci tím fakticky pročekají klidně pětinu svého funkčního období.

Jak velký problém vlastně představuje to, že poslanecký sbor vinou nefunkční vlády už čtyři měsíce neplní hlavní poslání, tedy zákonodárnou roli? Pomozme si malým srovnáním. Za premiérování Petra Nečase už Sněmovna touto dobou řešila zastropování podpory solárních elektráren, první vlnu škrtů v nemocenské a sociální podpoře nebo zavedení elektronických prvků v občanských průkazech. Bohuslav Sobotka zase do tří měsíců od jmenování kabinetu rušil zdravotnické poplatky, zvyšoval důchody, usnadňoval výkup pozemků pro stavbu dálnic, zvyšoval daně z tabáku nebo podporu zelené nafty pro zemědělce. Čtyři měsíce poslaneckého provozu jsou dlouhá doba, zvlášť pokud vezmeme v úvahu, že bezprostředně po předpokládaném vzniku vlády by měly následovat parlamentní prázdniny.

Současné vládě v demisi je třeba připsat k dobru návrh na plošné zvýšení důchodů se speciálním příplatkem pro lidi, kteří dovrší pětaosmdesát, respektive sto let. Pokud zákon v této podobě projde, dotkne se příplatek v příštím roce lidí narozených nejpozději v roce 1934, kterých v České republice žije dohromady okolo dvou set tisíc. Politický náboj nepostrádá ani vládní legislativní snaha zmírnit podmínky pro oddlužení, která by mohla usnadnit návrat do normálního života alespoň části lidí čelících vícenásobným exekucím a předlužení. Zbytek zákonů, které vláda předložila poslancům, jsou spíš technické a udržovací úpravy než opravdová politika.

Přitom se nezdá, že by zákonodárná paralýza někomu nějak zvlášť vadila. V poslaneckých lavicích sedí sto šestadvacet nováčků, pro které může být současný stav přirozený. Zkušenější matadoři v barvách opozice, kteří pamatují ve sněmovně jiné časy, se jmenují Miroslav Kalousek, Marek Benda nebo (alespoň tedy do dubna) Bohuslav Sobotka. Zrovna k nim si nejspíš toho času moc lidí pro rady nechodí.

To v týmu předpokládaného vládního půdorysu je parlamentní zkušenost zastoupena silněji, přinejmenším díky poslancům za KSČM. Vojtěch Filip byl ostatně považován za ostříleného mistra procesních náležitostí, úskalí a kliček sněmovního jednacího řádu už před deseti lety. Mikrofony tehdy v průběhu prezidentské volby zachytily volání o pomoc předsedy Poslanecké sněmovny, sociálního demokrata Miloslava Vlčka: „Vojto, pojď sem, ty jsi ústavní právník, co s tím mám dělat?“ Úslovím „Nebav se s nima a ukonči to“, které mu předseda komunistické strany tehdy udělil, by se možná dala popsat esence přístupu dnešní výkonné moci k zákonodárnému sboru.

Faktická odstávka, do které vznikající vláda sněmovnu postupně manévruje, nemusí nutně znamenat problém pro předsedu vlády a jeho kabinet. V situaci, kdy zemí nezmítá ekonomická krize, nezaměstnanost je na rekordně nízkých číslech a i díky vytrvalé snaze odborů postupně rostou mzdy i nejhůře odměňovaným zaměstnancům, není poptávka veřejnosti po změnách zákonného prostředí hnaná bezprostřední nutností.

Ztrácíme ale strategický čas, který by měla vyplňovat debata o tom, kam se má naše společnost ubírat dál. Andrej Babiš si může vybrat. Buď bude Sněmovnu dál brát jako nutné zlo, které čas od času „nakrmí“ nějakým velkolepým tématem, na kterém nebude možné rychle najít shodu – jako je závazné referendum, přímá volba starostů nebo zrušení parlamentní horní komory. Udrží tím Sněmovnu spolehlivě rozbitou, zablokovanou a vlastně trochu zbytnou. A pod záminkou, že se poslanci stejně neumějí na ničem kloudném shodnout, bude vládnout nástroji, ke kterým žádnou sněmovnu nepotřebuje – třeba personálním obsazením, kontrolou nad finančními toky, podzákonnými předpisy a v neposlední řadě cílenou prací s veřejným míněním.

Anebo nebude riskovat, že se mu takový přístup vrátí v podobě ještě větší frustrace z nefunkčního systému vládnutí, nárůstu podpory antisystémových a extrémních uskupení a obrovské proliferace zástupných témat, mezi kterými kvetou nejrůznější dezinformační weby a manipulativní projekty.

Pokud by chtěl český premiér v demisi slyšet ˝o podobné zkušenosti od někoho, koho snad nepovažuje přímo za blbečka, mohl si na Světovém ekonomickém fóru v Davosu promluvit s bývalým britským předsedou vlády Davidem Cameronem. Ten totiž právě v Davosu veřejně přiznal, že výsledek referenda o setrvání Velké Británie v Evropské unii považuje za chybu, ačkoliv k referendu by bez jeho aktivního politického přičinění těžko došlo.

Nejen britští politologové se shodují, že právě v případě brexitu se expremiérovi politický projekt vymkl z rukou a umožnil vyhřeznutí společensky těžkých témat, jejichž společným jmenovatelem je obžaloba dnešní doby z toho, na co nenabízí uspokojivé odpovědi. Problém samozřejmě není, že se ozvali nespokojení lidé. Problém je, že způsob vyjádření politických zájmů v referendu neumožňuje najít na zdroje nespokojenosti politickou a systémovou odpověď. Laicky řečeno: referendum může problém pojmenovat, ale nemůže nic změnit k lepšímu. Vzniknou jen velká očekávání a zůstanou bez přiměřeně velkých odpovědí.

Pokud chce Andrej Babiš doopravdy vládnout, tj. opravdu měnit způsob, jakým desetimilionová společnost funguje, měl by si udržet strategický nadhled a přemýšlet na šachovnici nejméně o pět tahů dopředu. Témat, jež může politicky vytěžit, nabízí česká realita víc než dost. Pokud se někdy mají děti ve škole učit o kolonizaci Marsu, jak plyne z premiérových předvolebních snů, bez změny zákonů, rozpočtové strategie a neutěšených platových podmínek ve školství se to neobejde. Může-li vláda v demisi rozhodovat o obsazení vedoucích pozic ve státních institucích, může i normálně předkládat poslancům návrhy zákonů. Čas běží, prosili bychom makat a neblábolit.

Heda Čepelová (1988) je socioložka a příležitostná publicistka, působí v Masarykově demokratické akademii.

Miroslav Jašurek (1983) je politolog a analytik, člen Představenstva Masarykovy demokratické akademie.

Obsah Listů 2/2018
Archiv Listů
Autoři Listů

Heda Čepelová, Miroslav Jašurek

Bude se tedy něco dít?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu