Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2018 > Číslo 2 > Antonín Rašek: Nestrašme se strachem

Antonín Rašek

Nestrašme se strachem

Ivan Gabal (Co se zemí, kterou přemohl strach, Hospodářské noviny 14. 11. 2017) se s jistou nadsázkou v názvu soustředil na z hlediska bezpečnosti i rozvoje republiky důležitou kategorii strachu. Spojuje jej s extremismem a s potenciální tendencí změny zahraničně-politické orientace naší země. „Extremisté nás tlačí pryč od Západu.“ S autorem lze souhlasit, že od zlomu tisíciletí a zejména v souvislosti s migračními vlnami sehrává strach lidí v jejich životě i v politice sílící roli. Neobjevil se ale sám od sebe, má kořeny v existenci lokálních válek a nárůstu migrantů, což mnozí považují za ohrožení západní civilizace. A to prot, že se s drastickou podobou těchto hrozeb setkávají prostřednictvím médií i v přímém přenosu. Dalo se očekávat, že nebudou-li příslušné instituce a odpovědné elity na tuto situaci adekvátně reagovat, zcela objektivně jako obranná reakce začne sílit extremismus zejména s nacionalistickým ideovým zázemím. Bezprostředně na tuto hrozbu na základě historických zkušeností upozorňovala řada vědců, politiků a komentátorů. Jsou to prostě ze sociologického hlediska spojité nádoby. Logicky se to odrazilo i ve vztahu k pro nás životně důležitým organizacím, jako jsou OSN, Severoatlantická aliance a Evropská unie. Lidem to není možné mít za zlé, když tyto organizace reagují v klíčových situacích pozdě nebo nedostatečně. Těžko se vysvětluje, proč EU v očích lidí jako základní nástroj řešení migrace zvolila zpočátku jen kvóty. Nebo proč NATO může zasáhnout v Afghánistánu a proti pirátům v Somálsku, ale ne ve Středozemním moři k regulaci pohybu migrantů. Ale to Ivan Gabal z předvolebních besed s občany jistě ví. A má pravdu v tom, že extremismus se může v některých oblastech stát mainstreemem. Z mnoholetých zkušeností ale víme, že v politice není nic zadarmo, všechno se musí odpracovat. A také KDU-ČSL, za niž se autor jako nestraník nebo nezávislý politicky angažoval, měla po nezvládnutých sjednocovacích pokusech až příliš blízko ke zmizení ze sněmovny.

Vyrovnat se důsledně se světovými a evropskými problémy není pro naše politiky jednoduché. Stačí připomenout napětí ve vztazích mezi rozhodujícími velmocemi po nástupu Donalda Trumpa. A sice jak se odehrávají nejen kolem severokorejského jaderného programu, ale také ve střetu mezi liberální demokracií a autokratickými systémy, které se promítají do naší politiky a zahraničně-politické orientace. V Evropě se předpokládalo, že v ní vzhledem k nutnosti reformy EU a rozšíření eurozóny z předpokládané iniciativy francouzského prezidenta Macrona a německé kancléřky Merkelové dojde k dynamičtějšímu pohybu. Jenže kancléřka ještě nikdy neměla takové problémy se sestavením vlády a Macron vnitropolitické potíže s odbory. A to už se raději nezmiňovat o brexitu. Takže si můžeme leccos vyčítat, ale co zmůžeme? Leda se připravovat. Hlavně jak napravovat vlastní chyby.

Autor Ivan Gabal měl oprávněné obavy, že budoucí vládu může ANO vytvořit ve spolupráci s SPD a KSČM. Ale jak jinak, když všichni mířili do opozice a představitelé tradičních stran jen vyčítají Andrejovi Babišovi, proč místo menšinové nevytvářel většinovou vládu. Ale s kým? Snad s pověstnými Paroubkovými Marťany? Jenže voliči to jako reakci na existující politickou scénu tak rozdali. Máme snad po brechtovsku raději vyměnit národ?

Takže se těžko domnívat, že by „českou politiku, společnost i veřejný život ovládl strach“, jak míní můj dlouholetý přítel Ivana Gabal, ale daleko víc chybí jasnější strategie a odhodlání ji realizovat. To je ani ne tak věcí odvahy, jako intelektu a pracovitosti a je to především věcí těch ve Strakovce a jejích ministerských filiálkách. Stav, v němž se osobně ocitáme, nemusí být zrovna stavem světa ani české společnosti. V minulosti jsme byli v situacích horších. Může to jen probudit aktivitu občanské společnosti. Jak už se projevilo v demonstracích proti setkání pravicových radikálů v čele s předsedkyní francouzské Národní fronty Marine Le Penovou a pod taktovkou našeho Tomia Okamury.

Antonín Rašek, Praha

Obsah Listů 2/2018
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

Ondřej Vaculík

Alena Wagnerová

Jan Novotný

Tomáš horvath

Tomáš Tichák

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.