Kadého rána se mu zazdálo, e vstává vdy o něco dříve, ale to pouze tma se déle plouila ránem a zdrovala ho od práce. U dávno nevěděl, nejen kolikátého je, ale nebyl si jist ani měsícem. Co kdy září skončilo, a máme říjen. To by nebylo dobré. Dokonce se přestal dívat i na hodinky, ačkoli stále šly. Čas taktovaný nám šedesátkovou soustavou přestal být pro něj důleitý, střídání dne a noci zdálo se mu dostatečné. Na noc ho včas upozorňovalo smrákání, na den naopak rozbřesk, při rozednívání snídal. Kul plány, co dříve a co později, a děkoval Bohu, e je zdráv a můe je uskutečňovat. U měl střechu nad hlavou! Ale po tolika dnech, no kolika – ani nevěděl.
Krov na boudě tvaru sedlové střechy se mu podařilo sesadit z kmínků, které pokácel z různých náletů v okolí a trochu je sekerou opracoval. Na osmi krokvičkách takto pracoval tři dny, od sekery se mu udělal speciální, sekerový puchýř, zase jinde, ne měl u starší puchýře od kladiva, od krumpáče, kleští atd. Upravit křivolaké krokve do roviny pro pobití prkny bylo pracné, ale ve Francii, nemajíce tam rovného řeziva z jehličnanů, to tak dělají i na rodinných domech. To tam kdysi viděl. Krokve snad i habrové!
Dva dny vozil na vozíku ze stavebnin prkna, čtyři fůrky, tam ho měli za bláznivého dědka, který se zbytečně dře: nabízeli mu, e mu řezivo zdarma přivezou, ale on snad ani nevěděl, kde bydlí, mohlo se jim zdát. Opravdu, kde bydlím? ádnou adresu nemám. Kocour Rour s ním šel pokadé, ovšem naposledy, kdy vezli ze stavebnin pískovanou asfaltovou lepenku, u se taky sotva vlekl. A kdy včera lepenkou pokrýval střechu, Rour pochopil, e mají dům, který nyní musí opanovat, a tak nedbaje ran na střeše, našel si v něm kout a hned si ho s hlavou na sloených tlapkách obydlel, na kolaudaci nečekal.
Dneska máme glajchu, jde se na koupaliště, zavelel, a Rour oil, jako by rozuměl. Spíše to poznal podle toho, e neberou vozík. Vlastně bez vozíku chodili jenom na koupaliště. To byla Rourova nejmilejší cesta, ale jeho vlastně taky, musel si přiznat. Těšili se oba. On kromě vody také na to, e na plái pro nudisty, kam kvůli Rourovi chodil – tam i kočky pobývaly, jak je pán Bůh stvořil –, uvidí také lidské tvory jen tak, například eny úplně bezstarostné.
Vchod na koupaliště byl sice otevřený, ale pokladna prázdná, na břehu postávali pouze dva starší páni a jeden člověk plaval. Co se stalo, vdyť neprší! Aha, letní sezóna skončila, opravdu je u říjen. Roure, je říjen! Vdyť je u taky docela zima! Rour však ničeho nedbal a tryskem zamířil ke kiosku, jak byl zvyklý. On šel rovnou plavat, sprcha nefungovala. Voda ale byla velice jará, jako by ani nemusela protéct horkým létem. Asi u je i pěkně studená, ale pro něj je akorát: vyzývá ho, aby plaval dál a dál.
Kdy doplaval, byli s Rourem na koupališti u sami. Šel se za ním podívat ke kiosku, co tam tak dlouho dělá. Člověče, to nevidíš, e mají zavřeno? To právě Rour viděl. Obíhal kiosek a díval se střídavě na dveře a na zabedněné výdejní okénko. Všiml si jeho nešťastného výrazu. Ba napadlo ho, Rour si moná myslí, e jsem ho já podvedl. Já si zaplaval, a on přeci měl dostat svůj buřt. A nedostal ho. Kvůli tomu sem přeci šel. Jak to, e ta paní, co mu má dát buřt, tu není? Kde je ta paní, tázal se ho, a rozhodně se usadil na práh dveří s odhodláním, e si počká, e se jí dočká. Roure, pojď, nepřijde, bude zase a na jaře. Rour se díval na něj zmateně – no je toto moné? Nezbylo mu, ne ho vzít do náručí a rychle nést pryč. U brány se mu ale vytrhl a znovu tryskal ke kiosku. Člověče, ty zvíře blbé, ach jo, a klusal za ním.
Rour zas seděl zarputile na prahu a dělal, e je k němu přikován. Silou ho odtrhl, pevně sevřel v náručí, ale Rour se znovu vytrhl, přitom ho poškrábal, a skokem zase na práh. Debile, dostal na něj vztek a vynadal mu. A byl to vlastně jejich první váný konflikt za celou dobu, co si na periférii velkého města zařizují svůj nový domov.
Víš co, Roure, zajdeme si koupit buřty a pivo a dneska spolu oslavíme glajchu. Rozděláme si oheň, budeme pít pivo a opékat buřty. Velice se těšil na pivo, kdy je naposledy měl? U kiosku, stejně jako Rour opečeného buřta od slečny bufetářky někdy v půli září.
Rour byl notně otrávený, furt se zastavoval a něco očumoval. Přišli domů docela utrmácení. On rozdělal oheň, buřty napíchl na prut, otevřel si pivo a tomu hloupému zvířeti nabídl, aby se mu stulilo na klíně. Co také Rour udělal, ale dosti mdle, příst ani nezačal, zůstal smutným. Dívali se spolu do ohně a on pil pivo. Bylo neobyčejně dobré! Pivo Braník, které vaří smíchovský pivovar.
Pociťoval svobodu, jakou dosud nikdy, a přemýšlel nad tím, e ivot se mu konečně dostal do souladu s jeho dávnými představami o něm. Nikoli přímo tím činěním, e teď musí stloukat boudu, protoe jinak by přes zimu hrozně strádal, moná i umrzl, ale e koná něco dosti důleitého, co ho baví, a sám za to nese plnou odpovědnost. Kdy chodil do školy na první stupeň, vdy ho ráno bolelo břicho z obavy, e se toho víc po něm bude chtít, ne bude moci zvládnout, pochopit, udělat. Vdycky si připadal jako poněkud špatný sluebník nějakých vyšších zájmů a díla, za ně nemůe ručit, a moná je ani nechápe. A teď se má dobře, nic ho nebolí kromě kolenou, kromě loktů a svalů na rukou a na nohou, bolí ho i v kříi a krční páteř, ale jinak je mu dobře, moc dobře. Pane Boe, děkuji Ti.
Jak spokojeně zíral do ohně, málem zapomněl na buřty. Ten červenější rozkrájel Rourovi, černější bude jeho. Dal mu ho na talířek, dobrou chuť! Rour ale k jídlu sotva čichl, a otráveně začal buřt zadníma nohama, to nemyslíš váně, zahrabávat. No toto, zbláznil ses, člověče! Pak mu to došlo. Co je to za buřt, viď Roure, kdy není od slečny bufetářky. Ty ses do ní asi zamiloval, do té káči pitomé, jako já se asi zamiloval do elezářky, do té hodné paní, co nás tak pozorně obsluhuje. Bez ní bychom střechu nad hlavou sotva měli.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.