Tomáš Tichák

Volební sny

Do nového roku jsem vstupoval jako vždy s nadějí. Ale do tohoto taky s úzkostí. Začátkem ledna se mi zdál hrůzostrašný sen, v němž byl Miloš Zeman podruhé zvolen prezidentem. Vzbudil jsem se zpocený a z úleku už jsem neusnul. Potom však, když se – jak by napsal Hrabal (příslušník pražské kavárny) – neuvěřitelné stalo skutkem, překvapivě se mi ulevilo. Snad proto, že rána jsou moudřejší večerů, o nočních můrách nemluvě. Anebo to byl pocit sebezáchovně chlácholivý – že nejhorší máme za sebou a teď už se můžeme bát nanejvýš okamurovců na radnicích?

Pak se dostavila druhá reakce – horečně rozebírat neblahou událost a dlouze číst rozbory jiných. Chtělo se rozhořčeně odporovat těm generálům po bitvě, podle kterých Jiří Drahoš prohrál, protože nikomu nevadil, což je prý málo! Anebo těm, podle nichž byl příliš útočný! No, já si myslím, že jednoduše zabrala podlá lež, jejíž živná půda se ovšem už pár let kypří, že se na nás valí lavina teroristů a jen jediný borec je ji mocen, jakož i jejich agenta Drahoše, zastavit.

A jsem v tom: posttraumatický syndrom. Ve skutečnosti se přece o posledním lednovém víkendu nic nestalo, jen zhruba třetině voličstva zhasla naděje, že by se něco stát mohlo – zatímco třetině druhé se ulevilo a třetině poslední to bylo a zůstalo jedno. Čili vše při starém a jede se dál (močálem černým, kolem holých skal..., děl by Vrchlický, též kavárna).

V povolební úlevě se mi začaly zdát sny optimističtější. Třeba noční vnuknutí: Za zlo dneška považujeme falešné zprávy z dezinformačních webů ochotně šířené internetovými gamblery. Těm e-mailům jsou společné – kromě nepravdivosti – jízlivý tón a pointa budící strach a zášť. Míří na temné kouty našich podvědomí. A tak se ptám (v onom snu): Proč nemůžeme na každý zlý výmysl odpovědět nějakou fámou dobrotivou? Proč nevytvořit celý dezinformační web šířící smyšlené radostné zvěsti? Nárok vodit za nos by přece neměl být vyhrazen škarohlídům! Především to však urychlí informační explozi. A díky veletoku zavádějících anti-hejtů bude hravě dosaženo téhož, o co se chabě a marně snaží loni slavně zřízené centrum proti hybridním hrozbám. Jakmile úroveň informačního šumu učiní internetovou komunikaci zcela nepřehlednou, přinutí to internetové čtenáře pohlížet na svět zase vlastníma očima a posuzovat jej vlastním rozumem.

Tolik sen. Po procitnutí jsem si ještě vzpomněl, že zrovna takové médium už kdysi dávno existovalo: se spolužákem Jirkou jsme ve druhém ročníku experimentálního osmiletého gymnázia založili školní list Kachna revue s podtitulem Časopis náročného čtenáře a vybrané společnosti. V něm jsme již tehdy inscenovali veselé hoaxy – jen se tak ještě nenazývaly. Nebyl internet, jen takzvaný ormig, nanejvýš cyklostyl. A název časopisu byl samozřejmě dobově naivní, dnes bych ho nazval třeba Harvard News aneb Odhalené pozadí. Hned jsem vymyslel první zprávu: „Čeští husité prchají do Bhútánu! Členové církve míří do země, v níž je povoleno vše kromě kouření a v níž základním hospodářským ukazatelem je hrubá domácí blaženost.“ Ilustroval bych to fotografií noční fronty na víza – jemně upraveným snímkem žadatelů o kotlíkové dotace na Karvinsku.

Poté, co normalizace po roce 1968 zakázala cyklostyl a zrušila experimentální gymnázium, náš skvělý časopis sice zanikl, jak ale vidno, jeho myšlenka nemusí být mrtvá.

Na závěr přece jen ještě jedno poznání vzešlé z prezidentských voleb. Rozdělily prý společnost. To musím bohužel potvrdit. Škaredou sobotu jsme chtěli zaplašit nedělním obědem a dali jsme rozmrazit krásné zadní hovězí od spřáteleného biozemědělce. Leč rozrušeni prezidentským thrillerem zapomněli jsme zavřít na verandu a ráno jsme našli kuchyňský dřez prázdný. A dva čtyřnohé členy domácnosti spočívající na pohovce. Někdo do Bhútánu nepotřebuje, napadlo mě.

Tomáš Tichák

Obsah Listů 1/2018
Archiv Listů
Autoři Listů

Tomáš Tichák

Volební sny

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu