Jazyk
Je tomu ji velmi dávno, co začala kampaň s názvem No Hate Speech Movement, ale teprve v posledních letech se jí v našich středoevropských končinách věnuje pozornost jak mediální, tak obecně společenská. Celá záleitost je samozřejmě mnohaúrovňová, komplikovaná a krajně kontroverzní, člověk nutně musí zabrousit do oblasti ústavního práva, svobody slova, cenzury a jiných celospolečenských témat, pro účely jazykové rubriky ale tyto kontroverze otevírat nemusíme. Naopak, pohled lingvistický do celé této spleti názorů můe vnášet zcela nové objevy.
Na počátku letošního roku byly hates v českém mediálním prostředí častěji tematizovány ze dvou důvodů. Zaprvé v souvislosti se zákonem o zákazu veškeré internetové nenávisti v Německu, zadruhé při ve všech směrech vyhrocené kampani české přímé volby prezidenta republiky. Na počátku všeho stojí překladatelský oříšek – jak ony hates přeloit do češtiny? Ustálilo se spojení nenávistné komentáře, byť je toto spojení svým významem poněkud uší ne hate nebo německé Hass příp. Hassrede. Ruku na srdce, nenávistný komentář připomíná puristické snahy národních obrozenců, vzhledem ke skutečnosti, e slovu hate či hejt většina lidí buď rozumí, nebo nerozumí ani nenávistnému komentáři, lze slovo hate i hejt pouívat i bez uvozovek. Pro srovnání následují titulky internetových zpráv na počátku roku: V Německu začal platit zákon proti hejtům', z internetu mizí vtipy (idnes.cz, 6. ledna 2018), A miliardová pokuta pro sociální sítě. Německo chce zatrhnout nenávistné komentáře (novinky.cz, 1. ledna 2018), Zákon o nenávistných komentářích hýbe Německem (irozhlas.cz, 2. ledna 2018) apod.
V zásadě nejproblematičtější z hlediska jazykového je dle mého názoru definice hejtu. Vrhl jsem se do studia obou německých kontroverzních zákonů, StGB §130 (trestní zákoník) i nového NetzDG §3, abych takovou definici nalezl. Jakoto lingvista ale nejsem ani po přečtení všech odstavců spokojen, protoe hejt zkrátka není termín nikterak lingvistický, nýbr politický. Nový zákon, který nabyl účinnosti v lednu, upravuje pouze povinnosti správců sociálních sítí vůči nenávisti a fake news, nikoli samotnou definici hejtu. Tvrdí, e sociální sítě jsou samy zodpovědné za to, aby byl nahlášený protizákonný obsah smazán. Co je protizákonným obsahem, upravuje trestní zákoník, a to velmi obecně.
Neexistuje ádná formální definice hejtu, ale pouze obsahová. Ve spojitosti s hejty jde ruku v ruce vulgarita a nadávky, ty jsou ovšem záleitostí formální, nikoli obsahovou. Klidně si tedy můeme dále nadávat, kdy tím nebudeme nikoho poniovat ani uráet. Forma ale souvisí s obsahem: Je pravda, e hejty typu Ty jeden č***, přestaň s***, vím, kde bidlíš a z*** ti tu tvoji k*** dceru a Co to tady meleš za s*** ty nechutně hnusná lesbo jsou ve srovnání s hypotetickými komentáři s velmi podobným obsahem jako Váený pane, prosím, přestaňte, jinak Vám budu nutně a bezodkladně muset odcizit dceru a provádět s ní proti její vůli sexuální praktiky nebo Váená paní, soudě podle vašeho vyjádření zastávám názor, e jste velice nevzhledná a jiné sexuální orientace spíše odhalitelné jako hejty, přesto se dle definice jedná o hejty i ve druhém případě.
Před druhým kolem české prezidentské volby se otevřela stavidla tolika jazykovému materiálu, e by všechna ta slova seřazená za sebou jistě bez problému překonala hranice sluneční soustavy. Vulgaritami ani hejty se nešetřilo, nadávky tradiční i netradiční padaly na účet obou prezidentských kandidátů a národ měl samozřejmě opět příleitost se předvést jako národ vtipálků. Samotného mě zaujal třeba přikivovač, pravděpodobně od slova kivi. U národa, jako jsme my, Češi, bych se zákazu hejtů bál právě z tohoto důvodu. Nebojíme se pouít humor ani tam, kde by Němci svého krajana ukamenovali. Je nabíledni, e v případě uvedených smyšlených intelektuálních hejtů se jedná o vtip. Na druhou stranu, sérioví vrazi, jak víme z detektivek, a další, kteří hejty mohou myslet váně, jsou mazaní, pravopis spíše ctí, a ne nutně by museli být vulgární. Tak tedy – smazat, nebo nesmazat?
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.