Theatrum mundi
Zajímavou novinku ve svém repertoáru nabídlo s počátkem nového roku Slovácké divadlo v Uherském Hradišti, které připravilo premiéru inscenace Přes ploty. Adaptaci stejnojmenné knihy slovenského sociologa, politika a publicisty Fedora Gála zde nastudoval reisér Michal Skočovský.
Zhruba před deseti lety obdrel Fedor Gál e-mail od neznámého Slováka hlásícího se k národním socialistům. Mladík, podepisující se jménem Matěj, mu poloil několik ostrých dotazů týkajících se situace na Slovensku, ale třeba i Gálova idovského původu. Publicista útok přijal jako výzvu a rozhodl se s muem vést prostřednictvím e-mailu dialog, co nakonec trvalo celých šest let. A právě tato korespondence se stala základem Gálovy knihy, která svou aktuálností zaujala tvůrce Slováckého divadla.
Dramatizaci netypické formy e-mailová korespondence připravil s Michalem Skočovským Martin Kubran. Text upravili, ale zachovali jeho výraznou faktografičnost. Zároveň našli ideální inscenační klíč, jak se vyhnout účasti pouze dvou herců na jevišti. Oponujícího Matěje rozepsali pro více aktérů různých věkových kategorií i pohlaví, co umoňuje z kontroverzní postavy – neustále provokující – vytvořit kolektivního hrdinu, který zde funguje jako velmi funkční obraz frustrované středoevropské společnosti období nejen po roce 1989, ale v podstatě celého 20. století. Tímto chytrým nápadem pak tvůrci předlohu velmi vhodně obohatili i o další působivý přesah.
V samotném úvodu inscenace budí ovšem poněkud rozpačitý dojem. Svou snad a záměrnou statičností připomíná spíše rozhlasovou hru, kdy tvůrci téměř eliminují vizuální rozměr divadla, důraz kladou na slovo a herci na potemnělém jevišti hovoří jen do mikrofonů. Tento postup si nicméně zjevně vyádala převaující dokumentárnost textu i rozsah jednotlivých výpovědí, jejich smyslem je uvést diváky do širších souvislostí nejen vztahu obou hrdinů, ale i společenského kontextu dané doby. Postupně ale titul nabírá na dynamice, a to zejména v souvislosti s tím, jak se na jevišti v roli Matěje střídají jednotliví interpreti a nabízejí různé polohy jeho uchopení. Reisér pak autentičnost dění obohatil i o projekce, které přes kameru snímají a na plátno nad jevištěm promítají sami herci. Zároveň s tím, jak k sobě obě protikladné postavy – zástupce společenské elity a outsider – skrze dialog, který vede k proměně jejich úvah a myšlení, začínají nacházet bliší cestu, dostávají se do děje i výraznější osobnější emoce a s nimi i větší napětí.
Proti jedinému představiteli postavy Fedora Gála (Pavel Hromádka) tvůrci postavili do kolektivní role Matěje hned osm herců a hereček, z čeho vychází i odlišné herectví obou protihráčů. Pavel Hromádka se více soustředí na psychologické herectví a svého hrdinu vykresluje se skromnou váhavostí i určitou křehkostí jako humanistu a chápavého intelektuála. Místo výraznějšího fyzického projevu se soustředí na dikci a sílu slova, kterým vládne. Spektrum představitelů ztvárňujících Matěje je pak vymezeno především typově, co napomáhají konkretizovat i kostýmy Kateřiny Doleelové. Matěj je tak ztvárněn třeba jako postarší ena, mu–třicátník, punkerka či nerozváný mladíček, jako by tvůrci chtěli ukázat, e lidskému pochybení a souznění s demagogií můe podlehnout vlastně kdokoli z širokého spektra společnosti.
Ačkoli celá inscenace působí vnějškově velmi nenápadně, její síla spočívá především v tom, jak důrazně se snaí pojmenovávat, z čeho se ve společnosti rodí nenávist i potřeba přiklánět se ke krajním názorům. Příčiny tvůrci spatřují v sociální nejistotě, nedostatku vzorů, celkové frustraci z polistopadového vývoje, ale např. i v dezorientaci v přeinformované společnosti, kdy lze snadněji šířit bludy ne pravdu. Zároveň titul nese – hlavně v závěru – obrovskou víru v smysluplně vedený a argumenty podloený dialog. A přestoe hrdinové nedosáhnou absolutního souznění, tvůrci akcentují naději v monosti dorozumět se a symbolicky zničit ploty, které mezi sebe leckdy zbytečně stavíme.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.