Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2018 > Číslo 1 > Pavla Bergmannová: O boření plotů smysluplným dialogem

Theatrum mundi

Pavla Bergmannová

O boření plotů smysluplným dialogem

Zajímavou novinku ve svém repertoáru nabídlo s počátkem nového roku Slovácké divadlo v Uherském Hradišti, které připravilo premiéru inscenace Přes ploty. Adaptaci stejnojmenné knihy slovenského sociologa, politika a publicisty Fedora Gála zde nastudoval režisér Michal Skočovský.

Zhruba před deseti lety obdržel Fedor Gál e-mail od neznámého Slováka hlásícího se k národním socialistům. Mladík, podepisující se jménem Matěj, mu položil několik ostrých dotazů týkajících se situace na Slovensku, ale třeba i Gálova židovského původu. Publicista útok přijal jako výzvu a rozhodl se s mužem vést prostřednictvím e-mailu dialog, což nakonec trvalo celých šest let. A právě tato korespondence se stala základem Gálovy knihy, která svou aktuálností zaujala tvůrce Slováckého divadla.

Dramatizaci netypické formy e-mailová korespondence připravil s Michalem Skočovským Martin Kubran. Text upravili, ale zachovali jeho výraznou faktografičnost. Zároveň našli ideální inscenační klíč, jak se vyhnout účasti pouze dvou herců na jevišti. Oponujícího Matěje rozepsali pro více aktérů různých věkových kategorií i pohlaví, což umožňuje z kontroverzní postavy – neustále provokující – vytvořit kolektivního hrdinu, který zde funguje jako velmi funkční obraz frustrované středoevropské společnosti období nejen po roce 1989, ale v podstatě celého 20. století. Tímto chytrým nápadem pak tvůrci předlohu velmi vhodně obohatili i o další působivý přesah.

V samotném úvodu inscenace budí ovšem poněkud rozpačitý dojem. Svou snad až záměrnou statičností připomíná spíše rozhlasovou hru, kdy tvůrci téměř eliminují vizuální rozměr divadla, důraz kladou na slovo a herci na potemnělém jevišti hovoří jen do mikrofonů. Tento postup si nicméně zjevně vyžádala převažující dokumentárnost textu i rozsah jednotlivých výpovědí, jejichž smyslem je uvést diváky do širších souvislostí nejen vztahu obou hrdinů, ale i společenského kontextu dané doby. Postupně ale titul nabírá na dynamice, a to zejména v souvislosti s tím, jak se na jevišti v roli Matěje střídají jednotliví interpreti a nabízejí různé polohy jeho uchopení. Režisér pak autentičnost dění obohatil i o projekce, které přes kameru snímají a na plátno nad jevištěm promítají sami herci. Zároveň s tím, jak k sobě obě protikladné postavy – zástupce společenské elity a outsider – skrze dialog, který vede k proměně jejich úvah a myšlení, začínají nacházet bližší cestu, dostávají se do děje i výraznější osobnější emoce a s nimi i větší napětí.

Proti jedinému představiteli postavy Fedora Gála (Pavel Hromádka) tvůrci postavili do kolektivní role Matěje hned osm herců a hereček, z čehož vychází i odlišné herectví obou protihráčů. Pavel Hromádka se více soustředí na psychologické herectví a svého hrdinu vykresluje se skromnou váhavostí i určitou křehkostí jako humanistu a chápavého intelektuála. Místo výraznějšího fyzického projevu se soustředí na dikci a sílu slova, kterým vládne. Spektrum představitelů ztvárňujících Matěje je pak vymezeno především typově, což napomáhají konkretizovat i kostýmy Kateřiny Doleželové. Matěj je tak ztvárněn třeba jako postarší žena, muž–třicátník, punkerka či nerozvážný mladíček, jako by tvůrci chtěli ukázat, že lidskému pochybení a souznění s demagogií může podlehnout vlastně kdokoli z širokého spektra společnosti.

Ačkoli celá inscenace působí vnějškově velmi nenápadně, její síla spočívá především v tom, jak důrazně se snaží pojmenovávat, z čeho se ve společnosti rodí nenávist i potřeba přiklánět se ke krajním názorům. Příčiny tvůrci spatřují v sociální nejistotě, nedostatku vzorů, celkové frustraci z polistopadového vývoje, ale např. i v dezorientaci v přeinformované společnosti, kdy lze snadněji šířit bludy než pravdu. Zároveň titul nese – hlavně v závěru – obrovskou víru v smysluplně vedený a argumenty podložený dialog. A přestože hrdinové nedosáhnou absolutního souznění, tvůrci akcentují naději v možnosti dorozumět se a symbolicky zničit ploty, které mezi sebe leckdy zbytečně stavíme.

Pavla Bergmannová

Obsah Listů 1/2018
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

Ondřej Vaculík

Alena Wagnerová

Jan Novotný

Tomáš horvath

Tomáš Tichák

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.