Theatrum mundi

Alena Zemančíková

Hold divadelní iluzi

Národní informační a poradenské středisko pro kulturu NIPOS vydalo v roce 2010 a na počátku roku 2018 dvě reprezentativní knihy s názvem Malované opony divadel českých zemí. Jde o mimořádnou dokumentační a uměnovědnou práci týmu znalců prostředí českého a moravského divadla. První publikace obsahuje řadu odborných studií na témata, spojená s motivy na malovaných oponách: Alegorie, Múzy, Mýty české historie, Život starých Čechů, Národní hrdinové, Dělníci, Sokolové, Vlast, Hradčany, Bájná krajina, Obrazy domova a veduty měst a vesnic, Život na venkově. Do publikace jsou zahrnuty i opony loutkových divadel a opony ve službách scénografie. Doprovodné texty psali teatrologové, historikové umění, dramatikové a praktičtí divadelníci.

Druhá kniha, obsahující stejně velký vzorek malovaných opon, je uspořádána jednodušeji. Lokality, k nimž jednotlivé opony patří, jsou seřazeny abecedně, výklad je kunsthistorický a ikonografický, u každé opony si její komentátor (jimiž jsou výtvarníci a historikové umění) dává záležet na trefném vystižení její výtvarné charakteristiky a půvabu.

Větu Přemysla Ruta „Divadlo, které se vzdá obrazu na oponě, vzdává se nejnázornějšího programového prohlášení“ dokládá řada zobrazených opon, nejdůsledněji asi opona Jiřího Suchého ze Semaforu a autorský komentář k ní, který ji staví do konfrontace s Hynaisovou oponou Národního divadla. První kniha se věnuje do značné míry těm programovým prohlášením.

Opony zámeckých divadel a reprezentativních scén národního divadelního života jsou dílem velkých mistrů. O charakter výjevu se vedly v archivech doložené spory. Jeden z novodobých svědecky dokládá v prvním svazku dramatik Milan Uhde: jde o oponu Janáčkova divadla v Brně. Milan Uhde v textu parafrázuje výrok Milana Kundery, pronesený v bezradnosti nad ideologickými argumenty, které nakonec způsobily, že dnešní opona podle návrhu Dalibora Chatrného byla realizována až v roce 2006: „Společnost má na oponu jediný objektivní požadavek – aby šla vytahovat a spouštět. Každá konkrétnější představa je subjektivní.“ Místní omezená subjektivní představa někdy zvítězila i nad mistrovským dílem, jako v případě Křížlic u Semil, kdy ochotnický spolek zavrhl oponu s krkonošskou krajinou, namalovanou z ochoty Františkem Kavánem, jako ne dost reprezentativní, a nahradil ji alegorickým výjevem, vytvořeným místním učitelem. Výjev byl naštěstí namalován na rubovou stranu plátna, takže Kavánova krajina byla k vidění z jeviště a zachovala se dodnes v krkonošském muzeu v Jilemnici.

Přehlídka oněch subjektivních představ i schopností jejich malířského provedení je zajímavým i zábavným obsahem spíše druhé publikace. Ještě je třeba připomenout, že jediné opony, které se zachovaly z prostředí, kde se mluvilo německy, jsou opony reprezentativních scén. V Liberci a Karlových Varech jsou to opony bratří Gustava a Ernsta Klimtových a Franze Matsche, v Chebu se zachoval návrh opony Josefa Reinera v archivu, známe, jak vypadala opona pražského Nového německého divadla a divadla v Ústí nad Labem. Z opony divadla v Jablonci nad Nisou zůstaly jen vyříznuté fragmenty, o celku nevíme nic. A bohužel nevíme nic o oponách německých ochotnických spolků, které bezpochyby působily v německých Jahnových tělocvičných spolcích, dělnických i hasičských spolkových domech a hostincích v českém, moravském a slezském německy mluvícím příhraničí. Tyto opony, pomalované bezpochyby podobně německy patriotickými a mytologickými motivy jako ty české, byly zřejmě zničeny beze zbytku.

Zatímco v první knize se sbor autorů doprovodných textů věnuje zejména otázce, Co je na oponách zobrazeno, v druhé knize jde víc o to Jak. Jiří Bláha, historik umění a restaurátor mladší generace, upozorňuje na to, kolik práce si dali malíři opon s tím, aby zobrazili drapérii, bohatě nařasenou iluzivní textilní oponu. „Celý systém divadelní budovy s kukátkovým jevištěm, ustavený nejpozději v 17. století... je totiž založený na principu obrazové iluze: jeviště je vlastně obraz, rámovaný jevištním portálem. Opona tento obraz (jeviště) sice zakrývá, ale tím, že nese malovaný obraz, zároveň předstírá, že je sama tím obrazem – že to, co je na ní namalováno, se vlastně odehrává přímo na jevišti.“ (Jiří Bláha, Malované opony divadel českých zemí II., str. 11)

V komentářích k jednotlivým oponám pak jejich autoři věnují pozornost kompozici výjevů, přebírání motivů a citacím ze známých obrazů (Alšův Karlštejnský havran), ale i práci s ornamentem, při níž (a není divu, když malíři venkovských opon bývali začasté malíři pokojů) hraje důležitou roli šablona a malířský váleček.

Některé nedokonale provedené výjevy mají kvalitu naivního umění a ve svém zjednodušení působí avantgardně. Na některých vedutách měst a vesnic vidíme stav obce, který vzal později za své požárem nebo modernizací. Někde se projevuje zapadlý neznámý talent, převyšující průměrný eklekticismus rutinních profesionálních dekoratérů. V padesátých letech se ještě na opony malují výjevy ve stylu socialistického realismu. Obrazem civilismu, ignorujícího avantgardní postupy, je cenná opona Václava Boštíka z roku 1937 z Poříčí u Litomyšle, na níž malíř vyobrazil soudobé členy ochotnického spolku v krajině.

Divadelní opona zobrazuje slávu a krásu. Nenajdeme na ní bitevní pole, vyobrazení požáru či vydrancování obce, nezříká se však vyobrazení národní tragédie (Bílá hora, Komenského loučení s vlastí či Havlíčkovo s rodinou). Vysledujeme na ní, nač byli místní lidé hrdí: v případě opony z Doudleb nad Orlicí i na své továrny. Už v roce 1888 se na oponě uplatnila reklama: opona pro letní scénu Na Obcizně v Plzni ředitele Vendelína Budila je sestavena z reklamních cedulí plzeňských firem. Oddělovala jeviště od hlediště dřevěné letní arény, kde se provozovaly nejrůznější varietní produkce a atrakce. Připomeňme, že honosná budova dnešního Divadla J. K. Tyla byla postavena až v roce 1905 a její opona je ovšem apoteózou divadelních múz plzeňského realisty Augustina Němejce (opona nemá svým výrazem daleko k pražské Hynaisově).

Dokumentační úsilí kolektivů, pracujících na obou publikacích, má za výsledek nejen vydání knih (z nichž první, už rozebraná, je k prohlédnutí na webových stránkách Databáze českého amatérského divadla www.amaterskedivadlo.cz), ale i fakt, že díky němu se jednotlivé obce a spolky podívaly na často zašlé a poškozené opony, válející se ve skladištích a na půdách, jinýma očima, očistily je, vyvěsily a mnohé dokonce nechaly restaurovat. Tyhle světské výjevy, zobrazující to, co bylo českému člověku na jeho kultuře svaté, tvoří protiváhu k místním obrazům kostelním, často přece také umělecky průměrným. Na oponách je víc života a dominuje jim láska k vlasti a obci, jejím dějinám i současné podobě, ke krajině a mytologii. Jejich královnou je divadelní iluze, které je oběma knihami vzdán hold.

Alena Zemančíková

Obsah Listů 1/2018
Archiv Listů
Autoři Listů

Alena Zemančíková

Hold divadelní iluzi

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu