Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
– Pro celoživotního neúnavného čtenáře je obtížné se setkat s autorem, který by již po krátkém nahlédnutí zapůsobil jako zjevení. Tuto větu čtenáři Listů četli v 6. čísle z roku 2016, kde se vztahovala ke knize Michaela Stavariče Dny ohňů, dny spálenišť, dny popela. Stejně dobře se však dá použít i pro Jezero Biancy Bellové. Stejným právem lze také o obou knihách napsat, že v nich autoři vytvářejí fiktivní, ale dobře představitelný, věrohodný a ostře vykreslený svět. V Jezeře je spojení s realitou přece jen o něco těsnější – kulisy příběhu Bellové připomínají sovětskou střední Asii krátce před pádem a po pádu komunismu, autorka se však neřídí skutečnou podobou krajin a událostí, ale vlastním tvořivým impulsem. Ačkoliv Stavarič i Bellová mají každý svůj nenapodobitelný způsob vyprávění, podobnost mezi jejich příběhy je až zázračná – v obou jde o zrání mladého muže, který je vychováván vzdálenými příbuznými a snaží se dovědět víc o vlastních rodičích, o světě kolem sebe a o sobě samém. Jako by inspirace měla společný původ v éteru, z něhož je stahována.
Bianca Bellová: Jezero, Host, Brno 2017, 186 s.
-jn-
– Adolfa Hoffmeistera nebo Ladislava Sutnara český čtenář zná. Oba byli významnými grafiky, ilustrátory a scénografy meziválečného a poválečného období. Polák Mieczysław Berman byl jejich souputníkem. Navrhoval knižní obálky, hlavičky a sazbu komunistických časopisů, plakáty. Hojně využíval metodu fotomontáží, kterou umělecká levice vnímala jako možnost, jak z kusů starého světa skládat svět nový. Na metodu práce a politickou filiaci odkazuje název Bermanova životopisu Czerwony monter (Rudý montér), který připravil historik umění a zástupce ředitele varšavského Národního muzea Piotr Rypson, mj. vnuk Romana Rypsona, jednoho z polských důstojníků popravených v politických procesech padesátých let.
Strukturu dávají Bermanovu životopisu odstavce z jeho stranické sebekritiky z roku 1951. Odtud se dozvídáme první informace o dané části Bermanova života – jeho dětství a mládí, prvních kontaktech s komunistickým prostředím v časopisech 1930 a Przekrój 1930, spolupráci s významným meziválečným vydavatelským družstvem Rój, životě za druhé světové války, který je pro něj až do roku 1943 spojen s nuceným pobytem v různých částech SSSR, nebo poválečné kariéře spojené jak se vstupem do komunistické strany v roce 1946, tak prací grafika v různých vojenských nakladatelstvích. Na následujících stranách pak Piotr Rypson vybrané odstavce vždy rozvádí, vykládá a doplňuje stovkami ilustrací Bermanových prací.
Berman se narodil v roce 1903, takže se neúčastnil bojů s bolševiky po první světové válce, což byla klíčová životní zkušenost tehdejších dospělých generací Poláků. V meziválečném období se živil jako grafik pracující pro různé firmy i stát (navrhoval obaly cigaretových papírků, propagační plakáty zbrojovky, informační materiály k sociálnímu pojištění nebo propagační materiály polské pošty) a spolupracoval přitom s komunistickým hnutím, které tou dobou čelilo silným represím. Do komunistické strany vstoupil poprvé až po válce, takže ho neohrozily stalinské čistky mířící na meziválečné členy polské komunistické strany, i když i on se musel zpovídat z obálek ke knihám Lva Trockého. Po válce Berman také často vystavuje (i v Praze v roce 1947), stává se učitelem a vzorem generace poválečných polských grafiků. Díky novému Bermanovu životopisu se o levicové grafice, jejích výkladech a polských kulisách ve dvacátém století můžeme přiučit i my.
Piotr Rypson: Czerwony monter. Mieczysław Berman – grafik, który zaprojektował polski komunizm, Karakter, Kraków, 2017, 320 s.
-pe-
– Život se může vydat různými cestami, ale vždy jen jednou. Čtvrtá prozaická kniha politologa a politického komentátora Jiřího Pehe opět využívá prvky tajemna, vracení se do minulosti, zápasu s vlastní pamětí a představami o vlastní cestě životem. Hlavními postavami příběhu jsou profesor architektury, jeho milenka a studentka Karla, jeho žena Tereza, se kterou se společně opevnili před „bývalým režimem“. Po jeho pádu se ovšem objevily nové možnosti – jednou z nich byla nabídka na roční pobyt na Technické univerzitě v Mnichově, který profesorovi nabídli jeho němečtí kolegové. Že na pobyt v Mnichově nakonec nikdy nedošlo, se dovíme na prvních stranách čtivé novely. Na dalších pak v různých verzích sledujeme jak různé výklady toho, co odjezdu do Německa předcházelo, tak co následovalo, když se ukázalo, že do cíle své cesty profesor nedorazil. Příběh se odehrává převážně v reáliích konce dvacátého století, charaktery postav se proměňují, zvraty ve vyprávění jsou často nečekané.
Jiří Pehe: Průsečík, Prostor, Praha 2017, 208 s.
-pe-
– Opojení mocí, ovládání lidí, zpupnost moci a chytrost poddaných jsou motivy satirické novely abcházsko-íránského spisovatele Fazila Iskandera Králíci a hroznýši. V češtině vyšla kniha s ilustracemi Olava H. R. Hotovsona a jistě není určena jen dospělým čtenářům. Příběh je jednoduchý. Kdesi v Africe požírají hroznýši králíky, jen je předtím zhypnotizují, aby jim neutíkali. Je to tak zažité po věky. V zemi králíků je i stupnice ohrožení hroznýši. Králičí dvůr připouští králíky v různých stupních ke konzumaci vybraných pochoutek a vybraní králíci usilovně pracují na vypěstování karfiolu, který zemi zajistí blahobyt. A protože jde o satiru, musí se objevit jeden králík, který lest s hypnózou prokoukne, jednoho hroznýše zesměšní, a tak je postupně potřeba najít novou podobu života v obou popisovaných říších. Ale to už je na čtenáři. Králíci a hroznýši jsou strhující a čtivou kritikou stádnosti, licoměrnosti moci a oslavou odvahy a poznávání. O životě a době Fazila Iskandera se čtenář dozví z předmluvy Alexandra Mitrofanova postavené na osobních vzpomínkách a motivech z kavkazského Černomoří.
Fazil Iskander: Králíci a hroznýši, z ruského originálu přeložily Lenka Benešová, Eva Romancovová a Alena Zbořilová, Jonathan Livingston, Praha 2017, 176 s.
-pe-
– Vydání básní z pozůstalosti polsky píšícího básníka z Třince Gabriela Palowského (1921–1999) je záslužným edičním počinem. Palowski byl dlouhodobě profesně spjat s Třineckými železárnami, ale přesto, že byl profesí inženýrem, táhlo ho to k umění. Věnoval se psaní poezie, byl členem Literární skupiny?'63 (pol. Grupa Literacka?'63), která vznikla v Třinci a jejímž mecenášem byl Kulturní dům Třineckých železáren, publikoval v polském a českém tisku. Samostatně nebo s kolegou básníkem Piotrem Horzykem vydal několik sbírek kultivované lyriky. Právě Horzyk v pozůstalosti autora našel řadu nevydaných básní z let 1998–1999, které byly v rukopise doprovázeny i půvabnými Palowského kresbami. O této jeho druhé múze se nevědělo ani mezi přáteli a známými. Vznikl proto nápad vydat sbírku zrcadlově – na jedné straně tištěný text, na druhé pak rukopis doprovázený jemnou grafikou. Povedené dílko, na jehož obálce jsou reprodukovány rovněž Palowského olejomalby, dostalo název I pójdę... (A půjdu...) podle titulu jedné z básní. (Podrobněji o Palowského tvorbě v monografii Identita v literatuře Těšínska, Opava – Kilece 2015, viz www.libormartinek.cz.) Sbírka je rozhodně přínosem pro literaturu polské národnostní menšiny v ČR i pro regionální literaturu Těšínska jako takovou.
Gabriel Palowski, I pójdę..., Český Těšín: PROprint, 2017, 87 s.
-lm-
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
