Špenát dříve a nyní

Když u nás za mých dětských let měl být k obědu špenát, šel dědeček do zahrady a natrhal jej do velké smaltované mísy. Mívali jsme jej doma na záhonku, zvlášť od té doby, co se v semenářských obchodech objevila jeho nová odrůda, tak zvaný špenát novozélandský, který se prostě vinul na záhoně, jeho ani ne jako dlaň velké dužinaté lístky se daly bez potíží otrhávat a maminka, když jej dědeček přinesl v míse do kuchyně, nikdy neopomněla říct, jak výborný je to druh. Špenát po medu a rybím tuku tehdy prožíval konjunkturu jako neobyčejně důležitá a zdravá plodina, kterou by hlavně děti měly alespoň jednou za týden jíst, a tím se pro mne spolehlivě zařadil do skupiny zvlášť obávaných jídel.

Příprava špenátu se novozélanďanem značně zjednodušila, takže se na stole objevoval stále častěji. Nebyly to už jednotlivé rostliny které se vytrhávaly s kořeny plnými hlíny, takže je bylo třeba nejméně třikrát proprat, lístky otrhat, žluté nebo uvadlé vytřídit a teprve pak dát do velkého hrnce uvařit; k dispozici tu teď byly jednotlivé dužinaté lístky, které stačilo proprat jen jednou. Na dalším postupu, to už byla záležitost maminky a babičky, se ovšem nic nezměnilo. Uvařený špenát bylo třeba pomlet na masovém strojku, z něhož přitom kapala přebytečná voda, rozlévala se po stole a odkapávala na podlahu do připraveného hadru. Teprve pak přišel pomletý špenát do kastrolu, kde už na něj čekala připravená zásmažka, bez níž tehdy špenát nebyl špenátem. Uvařit k obědu špenát byla zkrátka rodinná akce, v jejíž cílové rovince stála hromada špinavého nádobí. Já jsem se ovšem na přípravě špenátu také podílela, sbíráním vzpomínek. Ale to vím teprve dnes.

Můj dědeček už na zahradu pro špenát dávno nechodí, ne proto, že už není mezi námi, ale protože ještě za jeho života osvobozující fáze zmražených zelenin z naší zahrady špenát, ať už novozélandský nebo jiný, definitivně vytlačila.

Když jsem nedávno chtěla zase jednou uvařit k obědu špenát, přinesla jsem si od našeho zelináře průhledný celofánový pytlík se světle zelenými už opranými lístky špenátu. Product of Italy. Stačilo je jen pro forma znovu opláchnout, hodit do hrnce, rozmixovat, osolit, přidat smetanu a lžíci jogurtu a přibližně za dvacet minut bylo jídlo na stole. Ale když jsme pak tak rychle připravený špenát jedli, najednou jsem si uvědomila, kolik lidí se vlastně na přípravě našeho oběda podílelo a kolik času a námahy, kterou pro dědečka, babičku a maminku jeho příprava znamenala, mi ušetřili. Kdo ale byli všichni ti lidé, kteří kdesi v Itálii na poli nebo v zasklené hale na plotnách s umělou půdou ty něžné lístky sbírali, třídili, pokládali na propírací síta, když uschly, naplnili do celofánových pytlíků, které opatrně poskládali do velkých beden, aby pak nejspíš někdy v noci s nimi vyjel kamion a po hodinách jízdy po dálnici je ráno se svým pomocníkem vyložil někde v Německu. Byli to Italové, nebo sezónní dělníci z východní Evropy, kteří se s úrodou stěhují ze země do země? A kolik vydělali?

Zkrátka a dobře, to, co jsme teď u stolu prostřeného bílým ubrusem jedli, byl špenát globalizovaný. Ale jestliže se všichni ti bezejmenní, jejichž tváře a osudy neznám a kteří mi přípravu špenátu do té míry ulehčili, nemohou svou prací uživit, pak se i já podílím na jejich vykořisťování a bídě. A žiji vlastně na jejich účet. Nejenom když vařím špenát. Ten tu jen slouží jako příklad pro mnohé jiné daleko drastičtější případy zbídačování prací. A já se na něm, ať chci nebo nechci, denodenně podílím při každém nákupu, protože globalizované vykořisťovaní začíná dnes hned za rohem u pokladny v supermarketu. Jenže, kdybych byla musela špenát připravovat tak jako moje babička, nebyla bych měla čas napsat tento fejeton. To je ale jen slabá útěcha. Protože co tím dávám jim? Bylo by snad lepší, kdybych příští rok na naší zahradě zasela špenát a sama jej sklidila? Nevím.

Alena Wagnerová

Obsah Listů 1/2018
Archiv Listů
Autoři Listů