Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Jste zde: Listy > Archiv > 2018 > Číslo 1 > Hynek Skořepa: Dvakrát Zoltán Fábry aneb dvě cesty k humanismu
Na stopu Zoltána Fábryho, maďarského spisovatele a literárního kritika žijícího na Slovensku, jsem poprvé narazil téměř před čtvrtstoletím při jednom letním putování Slovenským rudohořím. Ve Štósu, někdejším městečku (dnes spíš větší vesnici) pod horami, na kopci, nad nímž se v lesích skrývají malé lázně (Štós-kúpele), má na rodném domě pamětní desku. Jednalo se nejspíš o nejvýznamnějšího představitele maďarské literatury v poválečném Československu. Když jsem se o něj začal zajímat, otevřelo se přede mnou dílo antifašisty, pacifisty a humanisty, který sám sebe vystihl tvrzením, že lidskost je sebevyjádřením člověka... Naše lidskost, to je starost a úzkost, starost důstojná člověka v nelidském světě...
Mnohem později jsem zaznamenal v rámci maďarské kinematografie režiséra stejného jména. Dost dlouhou dobu jsem dokonce žil v domnění, že se jedná o jednoho a téhož člověka. Není tomu ovšem tak, oba umělce dělí rozdíl jedné lidské generace. Přesto si byli v mnohém podobní a zanechali nám obdobný odkaz – výzvu k hledání humanistické podstaty člověka.
Ve Štósu se levicový intelektuál Fábry v srpnu 1897 narodil (loni od jeho narození uplynulo 120 let), tam také na konci května 1970 zemřel. Jeho rodným domem byla vlastně zemanská kurie, charakteristické sídlo nižší šlechty v Uhrách. Nepamatuji se však, že by zvenku byl ten dům nějak zvlášť pozoruhodný. Mladý Zoltán vystudoval evangelické gymnázium v Rožňavě a zapsal se na filozofickou fakultu budapešťské univerzity. Zanedlouho však musel nastoupit na fronty první světové války, v pouhých dvaceti letech se stal důstojníkem (k poručické hvězdě dostal nádavkem i tuberkulózu). Vrátil se léčit čerstvým vzduchem do Štósu. Studium kvůli recidivě tuberkulózy nedokončil, ale zapojil se do kulturního života maďarské menšiny na Slovensku a přispíval zde do nově vzniklých maďarských časopisů.
O své válečné zkušenosti později napsal: Byla válka, ta, která se nazývá první světovou válkou. Žili jsme v ní, byli jsme na frontách, podíleli jsme se na ní, zasazovali jsme rány a dostávali jsme je, vraždili jsme a zmocňovala se nás zbabělost, pronásledovali jsme a sami prchali, hladověli jsme a kradli, žíznili jsme a utápěli se v rumu, vyháněli jsme z domovů starce, matky a děti, zakládali jsme požáry, žili jsme uprostřed výbuchů a nářků raněných, pod zemí zavšiveni a s krysami, na zemi v zákopech s mrtvolami, ve sněhu a dešti, v horku a mraze, jako dobytek, na povely, na štvavé rozkazy, ze dne na den, z měsíce na měsíc, z roku na rok. Už jsme nebyli lidmi, ani jsme jimi nemohli být, city otupěly, mozek nepracoval... A tehdy se v zákopech objevila kniha. Jmenovala se Oheň. Napsal ji Henri Barbusse. A všechno se změnilo. Někdo, nějaký Francouz, vylíčil válku, vraždění, mrtvoly a vši, strach, hlad a žraní, pití rumu a zteče, celého toho zvířeckého člověka takovým způsobem, že lidé v zákopech se zděsili, strnuli. Najednou jim někdo nastavil zrcadlo... Listuji v maďarském vydání z roku 1918, v té opotřebované knize, a na bílých okrajích, v poznámkách psaných mou rukou je nesporné svědectví, data našich vlastních zážitků, jména míst a lidí. Všechno souhlasí. V Haliči, mezi námi Maďary to všechno bylo také tak. A přitom Barbusse psal o francouzském vojákovi a o bitvě u Marny. (Z maďarštiny přeložila Anna Rossová.)
V roce 1931 začal Fábry ve Štósu vydávat v maďarštině časopis Cesta (Az Út), který měl politicky vzdělávat veřejnost v duchu marxismu. Vydal se také na tehdejší Podkarpatskou Rus a otřesné zkušenosti s tamější bídou se pokusil prezentovat textem Legenda o hladu (1932), jehož náklad byl však úředně zabaven. Psal v něm:
Československo je dnes ostrovem blahobytu v Evropě... Na východním konci republiky, daleko od bank a ministerstev, daleko od parlamentu a Hradčan, daleko od sportovních stadiónů a redakcí, žijí českoslovenští státní občané, kteří hladovějí a živoří v tak nedůstojných podmínkách, jaké nemají obdobu v celé Evropě. Protože je však Československo ostrovem blahobytu v Evropě, nesmí se tomu věřit...
Fábry tehdy rozšířil řady spisovatelů, kteří ve svých dílech upozornili (nejvýrazněji asi Ivan Olbracht) na neřešené problémy východu republiky. V té době stál Zoltán Fábry (podobně jako Olbracht, byť oba jistě s určitými výhradami) na straně třídního boje a viděl budoucnost v likvidaci kapitalismu. V roce 1938 však již označoval Československo za poslední baštu možné svobody ve střední Evropě s tím, že čs. demokracie musí dokázat, že je toho poslání hodna. Jeho první kniha Příkaz doby (1934), vydaná v maďarštině v Bratislavě, varovala před nebezpečím fašismu. Odvážné postoje mu koncem roku 1938 vysloužily publikační zákaz, v letech 1939 až 1941 byl dokonce vězněný v Ilavě, která se za Slovenského štátu stala nejznámějším místem internace odpůrců režimu. Po návratu z vězení zaznamenal své pocity takto: Když zoufalí ztroskotanci svěřují zprávu o sobě vlnám, je to poslední hračka naděje... Chtěl jsem být svědkem a chtěl jsem posloužit poučení. Svědkem doby a spisovatelským příkladem. To byl můj život. Dnes musím myslet na smrt, na umlčení a zmocňuje se mě zoufalá bezmocnost. Jako svědek mám strach, že se nedožiji hlavního přelíčení, obávám se také, že moje poučení bude zbytečné. Nikdo se o něm nedoví... (1942)
Také po válce se nepřestával zasazovat ve prospěch pacifismu, mezinárodní spolupráce a všelidských hodnot, zdůrazňoval též význam kultury pro každou společnost: Kultura je věčný, účty vyžadující duchovní humanismus... Je to věc cti a záležitost pravdy. Kde myšlenka hovoří pravdou, tam se stává mravním faktorem a trvalou silou formování společnosti. Když projev ducha působí jako morální příkaz, stane se věčným...
Konec druhé světové války pro maďarskou menšinu v Československu znamenal nové problémy. Maďaři se z pochopitelných důvodů (zabrání jižního Slovenska Maďarskem po tzv. Vídeňské arbitráži na podzim 1938) stali v Československu nepohodlnými. Když se nepodařilo realizovat úvahy o jejich odsunu po vzoru Němců ze Sudet, stali se občany druhé kategorie a po komunistickém převratu byli někteří z nich dokonce na čas násilně vystěhováni do vylidněného českého pohraničí.
Již v roce 1946 adresoval Fábry české a slovenské inteligenci memorandum Obžalovaný prehovorí jako protest proti pronásledování Maďarů v Československu. Nejdříve ho vydal vlastním nákladem ve Štósu (1947), oficiálně směl text vyjít až v roce 1968. Od roku 1949 byl Fábry sice čestným předsedou kulturního sdružení Maďarů v Československu (CSEMADOKu), novému režimu však, ač sám byl výrazně levicově orientován, zjevně plně nedůvěřoval. Celá dvě desetiletí (za války i v době procesů let padesátých) kvůli nebezpečí domovní prohlídky dával své texty do úschovy k příteli advokátovi, který je ukrýval v zapečetěných obálkách jako pozůstalost mezi soudními spisy. Teprve v roce 1960 je autor mohl uspořádat pod názvem Palackposta (Pošta v zapečetěné láhvi).
Zoltán Fábry psal literárněvědné eseje, nejen o maďarské literatuře, ale také o literatuře slovenské či světové. Byly určeny především Maďarům, nejen těm slovenským, a publikovány maďarsky v Bratislavě a Budapešti. Ve slovenštině a češtině vyšly z Fábryho esejí jen nevelké výbory, především Naše vlast Evropa (Praha 1967) a Vox humana (Košice 1974). Název druhého výboru si editor vypůjčil z titulu básně maďarského básníka žijícího na Slovensku D. Györyho. Lidský hlas vystihuje Fábryho přístup ke světu.
V eseji Naše vlast Evropa (1936) se Fábry v době sílícího fašismu jednoznačně postavil za společné evropské hodnoty: Když někdo ztratí vlast, neznamená to, že ji už nemůže získat. Získá těžší vlast, získá Evropu. My Maďaři, kteří jsme se ocitli na dnešním Slovensku, jsme ztratili vlast v té podobě, jak jsme si ji uvědomovali, jak jsme ji cítili, jak nás bolela, protože musíme pykat za dějinnou neodpovědnost svých otců. My jsme zaplatili za Trianon (Trianonská smlouva mezi Maďarskem a mocnostmi Dohody byla podepsána v červnu 1920 v zámku Velký Trianon ve Versailles, určila hranice novodobého Maďarska, které zahrnuje jen jádro někdejšího Uherska – pozn. aut.) dvojnásobnou cenu, my jsme ztratili vlast, dosavadní dějinnou a zeměpisnou zkušenost, a ztratili jsme iluze o vlasti. Od toho okamžiku v nás žil nový osud a nový zákon, nutnost obrody, nutnost toho, že se musíme změnit. Osiřeli jsme v prostoru a času jsme byli cizí. Cizí sobě, cizí jiným. Ale světová válka zrodila heslo, reakci na masové vraždění, zrodila bratrství. V tomto ovzduší jsme se mohli stát lidmi, už jsme nebyli sirotci, nýbrž lidé, nebyli jsme Maďaři ani Češi ani Němci ani Francouzi, ale Evropané... Evropa (se stala) naší vlastí. To bylo ono společenství, do kterého jsme se museli vrhnout, neboť jsme mohli nalézt sebe a své nové poslání jen ve větším celku... A to nebylo přeceňování našeho postavení, ale nejpřirozenější východisko, jediná legální cesta k budoucnosti...
Již tehdy měl sice Fábry pochybnosti, zda menší středoevropské národy mohou v Evropě obstát (zda budeme stačit tempu, zda dokážeme evropanství přijmout jako svoji podstatu, svůj osud), a na druhé straně, jak se k jejich snaze postaví sama Evropa, zda je nezklame (Otázkou však je i to, zda evropanství, které jsme pokládali za spásné, je hodno té svěží, panenské víry, která se k němu upnula...). Jde o otázky i dnes navýsost aktuální.
Tenkrát, když byly v Německu veřejně páleny knihy mnohých německých i světových spisovatelů, se Zoltán Fábry hrozil budoucnosti, ale zároveň zdůrazňoval možnosti záchrany: Kdo tady může dostát maximální povinnosti, když všechno, co jsme zahrnovali do pojmu Evropy, bylo degradováno na nejnižší stupeň. Tady se může člověk jen přizpůsobit, kapitulovat, nebo se vzbouřit a hájit Evropu. Výt s vlky, nebo obhajovat evropskou morálku.
Evropa je humanismus. Pohanský, křesťanský, sociální. Co je v Evropě dobrého, to je dobré jen tehdy, jestliže se to může vztahovat na každého. Evropa je antinacionalismus, a tedy pacifismus...
Evropa je kultura. Učiň, mysli, chtěj něco velkého a krásného, co se neváže na osobu nebo na zištnost, a učinil, myslel, chtěl to v tobě Evropan. A může to být jinak? Dvě třetiny našich duchovních statků jsou společným kulturním pokladem evropského původu... Jen pro nás Maďary na Slovensku mohla být Evropa tak lákavou vlastí. Ani Vojvodina ani Sedmihradsko nemohly vyvolat takovou situaci. Masarykova republika otevřela okno do Evropy, a proto nic nestálo v cestě – tradice jsme neměli – tomu, abychom prodělali evropskou změnu... Budu citovat vlastní slova (Kassai Napló, 1925): „Centrum je mrtvé, a proto ožívají periférie!... Cíl je jasný. Rozvinout ve vládnoucím evropském uvědomění na perifériích všechno, co je v Budapešti zardoušeno... Internacionálnost maďarského slova může zprostředkovat jen Slovensko.“
Když krachuje kultura, těží z toho vždycky reakce... Fašismus vědomě drtí humanistickou a socialistickou kulturu. Od hranic, na nichž se pálí knihy, vede přímá cesta k dynamice zbraní. Přímá cesta, která může přivodit jen smrt evropské kultury... Naše osiřelost se tady chytala Evropy a dnes nám chtějí Evropu tady vyrvat z duše a prohlásit za teoretický přežitek. To nejlépe dosvědčuje, že naše cesta byla správná. Naším výchozím bodem byla Evropa, a proto všechny její symptomy, její osud a její strasti jsou naše. Evropa je obtížná vlast. Je-li v nebezpečí, jde o osud lidstva... (Přeložila Anna Rossová.)
Fábry nebyl jediným, kdo si uvědomoval význam periférie k obnově hodnot a hledání další společné cesty za situace, kdy v hlavních centrech získával na síle marasmus a zdůrazňování nesmyslnosti dosavadních hodnot. Sám mám dnes značné pochybnosti o budoucnosti projektu zvaného Evropská unie. Měli bychom se však poctivě snažit o hledání společné cesty, jinou možnost před námi nevidím.
*
Režisér Zoltán Fábri (vlastním jménem Zoltán Furkovits) se narodil v říjnu 1917 v Budapešti a tamtéž zemřel v létě 1994. Ve svém vlastním stručném životopise (cituje jej Kateřina Pošová v brožurce Zoltán Fábri, vydané roku 1983 pražským Československým filmovým ústavem) filmový tvůrce uvedl:
Narodil jsem se 15. října 1917 v Budapešti, ve městě, které nikoliv neprávem uvádějí plakáty cestovních kanceláří jako „perlu Dunaje“. V době mého narození to však zdaleka neodpovídalo skutečnosti. Válečná bída a strádání dosáhly tehdy vrcholu a moje matka stávala se svým rostoucím útěžkem často dlouhé hodiny ve frontě, aby den ze dne zajistila rodině chléb.
Ve třetí obecné mi pan učitel modrou tužkou přeškrtl kresbu, kterou jsme měli doma nakreslit podle předlohy z čítanky. „Mě nezajímá kreslířské umění tvého otce!“ – řekl přísně. Rozplakal jsem se a zoufale opakoval, že jsem to nakreslil sám. „Tak nám to tedy předveď na tabuli!“ – zněl učitelův ortel. Třesoucími se prsty jsem se chopil křídy. Sledoval mě mlčky, prohlížel si tu kresbu a pak zavolal několik svých kolegů. V jejich přítomnosti se mi před celou třídou omluvil. „Byl jsem k tobě nespravedlivý, chlapče,“ – řekl, a já si dodnes myslím, že tato epizoda měla rozhodující vliv na moji neochvějnou víru v sílu pravdy a spravedlnosti...
Na gymnáziu se Fábri nadšeně účastnil práce v divadelním a výtvarném kroužku, chtěl se stát malířem. Až ve třetím ročníku výtvarné akademie si se znepokojením uvědomil, že se u něj po osvojení si profesionální rutiny cosi změnilo. Už to nebyla tatáž intenzita; pracovalo se mi snadno, ale už jsem nepociťovat tu strhující radost z tvorby... Raději přestoupil na Akademii divadelního umění. Tam se sice v té době ještě nevyučovala filmová režie, přestože to prospekt akademie inzeroval, nenechal se však odradit a zapsal se na herectví. Na konci druhého ročníku pak předložil svým profesorům výtisk Ibsenova dramatu Brand s režijními úpravami, výkladem a pokyny, včetně návrhu jevištních dekorací. Díky tomu se ještě jako student stal praktikantem v Divadle komedie, po absolvování pak dostal smlouvu v budapešťském Národním divadle jako režisér, herec a jevištní výtvarník v jedné osobě.
V roce 1943 mě však povolali na vojnu, přestože jsem byl vojenskými lékaři uznán za schopného toliko „pomocných služeb“. Nicméně jsem si musel dosti tvrdě vypomoct svými hereckými zkušenostmi, abych prokázal svou neschopnost a vyhnul se frontové službě. Konce války jsem se dočkal jako písař na ministerstvu národní obrany. Když jsme koncem roku 1944 evakuovali archiv ministerstva do Německa, zahlédl jsem kdesi u Linze transport deportovaných Židů, stovky zbídačených, zmučených, na smrt vyčerpaných lidí, které němečtí i maďarští lancknechti surově vyháněli z útrob jediné dunajské vlečné lodi na břeh. Byla to otřesná podívaná, která mi až do smrti nevymizí z paměti. V německém Neukirchenu jsem se pak dostal do zajetí a vrátil se do Budapešti až v říjnu 1945. Pohled na bídu a utrpení, na ty hromady trosek, byl děsivý, ale moji nejbližší byli díky bohu na živu, město se zvolna probíralo k životu a začala hrát divadla...
Po válce Fábri pracoval v různých budapešťských divadlech, po znárodnění v roce 1948 byl jmenován ředitelem Pionýrského divadla. Po dvou letech přijal nabídku zkusit to s filmem.
Na filmovém umění mě nejvíc fascinovala polyfonie uměleckého výrazu z hlediska myšlenky i formy, která takřka nezná hranic... Cítil jsem, že film je přece jen něco jiného a v jistém smyslu může být něčím víc. To, co člověk dokáže vyjádřit filmem, je silnější než divadlo, je jeho vlastním vyznáním, protože jej nenutí k interpretaci už hotových děl cizích autorů. Tvůrce jím může projevit svůj vlastní názor na člověka a jeho místo ve světě...
Mnozí z nás mají své mánie. Mě ze všeho nejvíc zajímají souvislosti vztahu jedince a společnosti v relacích lidské svobody, lidské důstojnosti na jedné, a ignorování, porušování této svobody a důstojnosti na druhé straně... Pokud mohu, snažím se proto točit filmy, které chtějí protestovat proti ponižování a násilí, proti znevažování práva na lidskou důstojnost. Ne, že bych měl iluze, že se jedním nebo třeba stovkami filmů dá čemukoli z toho zabránit. Ale divák si může po zhlédnutí takového filmu aspoň uvědomit některé věci, zamyslet se, vzchopit se...
Režijní filmografie Zoltána Fábriho začíná roku 1952 Bouří. Film vznikl v čase vrcholící kolektivizace zemědělství v Maďarsku a je poplatný době svého vzniku. Noční bouře ohrozí úrodu na družstevních polích a ta nepropadne zkáze jedině díky úsilí starého rolníka a jeho přesvědčení, že obilí se musí zachránit za každou cenu. Přes značné cenzurní zásahy se Fábrimu podařilo vytvořit film oslavující poctivou práci, který byl pozitivně přijat diváky i kritikou. Oprávněně zajistil autorovi místo mezi maďarskými filmovými režiséry (v té době byl ještě vedoucím studia).
Prvním opravdu významným Fábriho snímkem je Kolotoč (1955) podle novely Imreho Sarkadiho, jenž se stal nečekanou senzací festivalu v Cannes. Příběh vzpoury naivní vesnické dívky, kterou chce otec proti její vůli provdat, patří slovy Kateřiny Pošové k trvalým hodnotám maďarské i světové kinematografie. Film se stal nejen symbolem odvěkého motivu vítězství ryzí lásky, jak jej známe z lidových pohádek, ale i neokázalou, přesvědčivou apoteózou společenského pokroku. Otec vybral své dceři za ženicha mladého sedláka, s nímž se chtěl po vystoupení z družstva opět pustit do soukromého hospodaření (samostatně hospodařící rolníci byli v lidově demokratickém Maďarsku na rozdíl od Československa běžní). Slavná scéna z pouti – jízda na řetízkovém kolotoči se svým vyvoleným, kvůli němuž posléze opustí otcovský dům – patří dnes už k často citovaným klasickým sekvencím světové kinematografie. Představitelka hlavní role Mari Törőcsiková, kterou Fábri objevil ještě jako studentku dramatického umění, se později objevila ještě v několika jeho filmech.
Snímek Služka (1958) na motivy stejnojmenného románu Deszöho Kosztolányiho přináší příběh venkovské služky Anny, která krátce po porážce bolševické Maďarské republiky rad slouží u budapešťské měšťanské rodiny. Postupně si začíná uvědomovat své vlastní pokořující postavení a vnímat celkové ovzduší nastupujícího režimu admirála Horthyho. Příběh vyústí v její vzpouru a končí tragicky. Fábrimu se v něm pomocí mnoha významotvorných rekvizit podařilo mistrně zachytit prostředí i dobovou atmosféru a psychologicky přesně vykreslit charakter postav. V hlavní roli předvedla opět vynikající výkon Mari Törőcsiková.
Dalším velkým tématem, opakovaně zpracovávaným režisérem Fábrim, je vyrovnávání se s temným obdobím maďarských dějin, fašismem a válkou. Věnoval mu hned několik filmů. V roce 1961 Dva poločasy v pekle, příběh populárního fotbalisty Ónódiho, který byl na jaře 1944 vězněn v pracovním táboře. Velitel tábora ho pověří, aby na oslavu Hitlerových narozenin sehrál s družstvem vězňů utkání s vojáky. Ónodi si je vědom, že jeho „mužstvo“ vyhladovělých hráčů, z nichž někteří hrají fotbal poprvé, má pouze nepatrné šance. Přesto se pokusí o nemožné. Jen málokdy se podařilo tak přesvědčivě vyjádřit, že i člověk beze zbraně dokáže pouhým vědomím své morální převahy obstát vůči svému svědomí i svým druhům a zachovat si svou lidskou důstojnost.
Za války, byť retrospektivní formou, se odehrává také Osudná záměna (1963). Vypráví o tragické lásce stárnoucího spisovatele k mladé židovské dívce. Záměna průkazů spisovatelovy dcery a jeho milenky se stává osudnou. Židovské dívce měly doklady zachránit život, dcera se však bez otcova vědomí stala příslušnicí odbojové organizace. Fašisté popravili milenku místo dcery, dcera nakonec zahynula v pouličních bojích o Budapešť na samém konci války. Film analyzuje svědomí člověka, který se do konce svých dnů nemůže zbavit výčitek za smrt dvou milovaných bytostí.
O rok později natočil Fábri další úspěšný film Dvacet hodin, který obdržel několik mezinárodních ocenění, a dokonce byl nominován na Oscara. Film podle knihy Ference Sántyho je jakousi mozaikou vývoje maďarské vesnice od konce války. V době svého vzniku formou i obsahem nebývale moderní film se stal kritickou výpovědí o maďarských dějinách kolem poloviny 20. století.
Taktéž výjimečný je Konec sezóny (1966), dílo o vnitřním boji starého venkovského lékárníka, který se nemůže vyrovnat s pochybnostmi a výčitkami svědomí v souvislosti s pronásledováním Židů koncem války. Ve vlastním Maďarsku (mimo okupované oblasti, třeba Podkarpatskou Rus) byli Židé během války do jisté míry chráněni před deportacemi do vyhlazovacích táborů (traduje se, že Horthyho manželka měla židovské kořeny), byť byla výrazně omezena jejich občanská práva. To se změnilo na podzim roku 1944, když se Horthy opakovaně pokusil tajně vyjednávat se Spojenci o možnosti vystoupení Maďarska z války. Němci jej internovali, připustili k vládě maďarské fašisty (Šípové kříže F. Szálasiho) a spolu s nimi se nekompromisně pustili do likvidace Židů.
Filmová verze divadelní hry Istvána Örkényho Tótovi pod názvem Vítejte, pane majore! (1969) je tragikomickým příběhem opět z doby druhé světové války. Do spořádané rodiny velitele hasičů Tóta (Tóth je v maďarštině totéž co Slovák) v zapadlé karpatské vesnici zavítá na zotavenou major, který se z frontových útrap zhroutil. Jde o nadřízeného důstojníka syna Tótových, celá rodina se proto snaží v zájmu blaha svého miláčka vyhovět podivným majorovým přáním. K. Pošová k tomu dodává, že by bylo jen sotva možné ztvárnit adekvátněji polohu groteskně tragické nadsázky, tak příznačné pro Örkényho styl.
Přijetí filmu O den víc nebo míň (1973) o marné snaze člověka vrátit se do života bylo rozporuplné. Hlavním hrdinou je muž, který byl v roce 1944 vyznamenán za vzorné splnění rozkazu železným křížem, za tentýž čin byl však po válce odsouzen. Když mu byl za vzorné chování prominut zbytek trestu, neví si rady se svou znovunabytou svobodou.
Po dvanácti letech sáhl Fábri znovu po předloze F. Sántyho a v roce 1975 natočil film Pátá pečeť. Jde o komorní příběh čtyř mužů, kteří se během podzimu 1944 den co den scházejí v hospůdce na okraji Budapešti a snaží se zůstat co nejdál od války. Hodinář Gyurica, vdovec, který kromě tří vlastních dětí ukrývá a živí ještě několik sirotků po odvlečených Židech, se navenek staví do role podivínského mrzouta. Knižní agent Király se vydává za příslušníka „lepších kruhů“, přitom podvádí svou hodnou ženu a přízeň milenky si kupuje balíčky vyšmeleného masa. Truhlář Kovács je člověk prostý a nenáročný, smířený se svým údělem. A nakonec hospodský, všemi nazývaný „kolega“ Béla, je mazaný (byť sympatický) chlápek, který chce s každým vyjít a vždycky myslí na zadní vrátka. Všichni doufají, že už se brzy dočkají blízkého konce válečných hrůz, a každý po svém si láme hlavu s jednou z Gyuricových potutelných, ve skutečnosti však smrtelně vážných otázek. Než si ji však mohou zodpovědět, jsou znenadání podrobeni osudové zkoušce charakterů v mučírně fašistů ze Šípových křížů. Vyznění filmu je jakoby jednoznačným vyjádřením celoživotního tvůrčího kréda Zoltána Fábriho, jeho víry v lidskou statečnost, ve schopnost člověka obstát – nebo, chcete-li: v neschopnost charakterního člověka ztratit svou lidskou tvář – v kritické situaci. (K. Pošová)
Snímek, po zásluze oceněný na filmovém festivalu v Moskvě, je koncertem pro režiséra a pět herců (Lajos Őze, László Márkus, Ferencz Bencze, Sándor Horváth a Zoltán Latinovicz). Sántův román vyšel i česky v překladu Anny Rossové (1966). Spisovatel do něj uložil mnohá životní moudra, ke kterým se člověk musí v životě těžce protrpět. Truhláři Kovácsovi třeba vložil do úst větu: Nás se nikdo neptá na nic, my jsme dobří akorát na to, aby se nám děti posílaly na frontu a házely bomby na domy, s námi si každý dělá, co chce. Když pak přemýšlí o tom, že by měl slevit s cenou sousedovi, kterému bomby zničily dům a on si u něj nechal udělat aspoň stůl a postel, dodává: V takovém případě bych měl vlastně říct: nechte si své peníze, nějak se už vyrovnáme. Jenže já taky žiju z toho, co mi jiní zaplatí za práci. Nemůžu být dobrý, protože bych umřel hlady... Jaký je to svět, když člověk nemůže být dobrý, protože chce žít...
Z dalších filmů Zoltána Fábriho je nutné připomenout ještě alespoň Mraveniště (1971), Maďary (1977) či Setkání Bálinta Fabiána s Bohem (1980). Mraveniště je adaptací klasického díla maďarské spisovatelky Margit Kaffkové. Příběh se odehrává v ženském klášteře a klášterní škole a nemilosrdně pranýřuje lidskou malost, závist, pokrytectví a prosazování mocenských zájmů. Hlavní postavu nekonformní mladé jeptišky opět ztvárnila Mari Törőcsiková.
Maďaři vyprávějí o osudech skupiny chudých venkovanů ze zapadlé maďarské vesnice, kteří se jedné válečné zimy nechají najmout na práci do Německa. Vydávají se za vidinou lepšího výdělku, který jim má umožnit splnění jejich skromných snů. Brzy však narážejí na krutou realitu, odmítnou lákavou nabídku německého statkáře a vracejí se do beznadějné bídy svých domovů, kde na muže už čeká povolávací rozkaz na frontu. Film je národně sebezpytujícím, sebekritickým dílem, které bylo oceněno na filmovém festivalu v indickém Dillí a nominováno na Oscara.
Hrdina dalšího filmu Bálint Fabián je vesnický ovčák, který se právě vrátil ze zákopů první světové války. Nemůže se zbavit hrůzné vidiny umírajícího nepřátelského vojáka, kterého sám zabil. Nastává bouřlivý čas Maďarské republiky rad a po jejím pádu krvavé represe. Dobrá duše introvertního hrdiny se se vším tím násilím nedokáže srovnat, proto se Bálint rozhodne sejít se s Bohem, aby na své palčivé otázky konečně obdržel odpověď. Hlavní postavu mistrně ztvárnil Gábor Koncz, který se výrazně projevil již v předchozích Maďarech. V obou filmech se setkáme s až dojemně prostou a ryzí moudrostí venkovských lidí, oba představují mistrné sondy do lidských duší.
Své poslední filmy Requiem a Gyertek el a névnapomra natočil Zoltán Fábri počátkem osmdesátých let. To už spěl ke svému konci i maďarský „gulášový socialismus“, značně volnější než režim v normalizačním Československu. Na maďarských filmech té doby to bylo vidět. Vyznačovaly se nejen uměleckou kvalitou, ale také svobodnějším vyjadřováním vládě ne zcela příjemných pravd. Režisér Zoltán Fábri zemřel v Budapešti v srpnu 1994.
*
Spisovatel Zoltán Fábry se musel již v mládí vyrovnat se ztrátou své uherské vlasti. Měl to štěstí, že za ni našel vlast jinou, Evropu. Vlast nikoliv ideální, ale přece jenom vlast. Dočkal se konce války, přečkal i hrůzy padesátých let a mohl se podílet na rozvoji uvolněné a inspirující duchovní atmosféry let šedesátých. Mnozí to štěstí neměli. Slavní rakouští spisovatelé, kteří se nemohli vyrovnat se ztrátou své širší vlasti – rakousko-uherské monarchie – umírali v emigraci za časů, kdy fašismus zaplavoval starý kontinent. Joseph Roth (1894–1939), Ödön von Horváth (1901–1938) či nejznámější z opěvovatelů dunajské monarchie Rudolf Musil (1880–1942) opustili tento svět v době, kdy se situace zdála beznadějná. Roth tenkrát napsal, aspoň pro mne, svoji nejlepší knihu, Kapucínskou kryptu. Vědom si jejích nedostatků a toho, že zárodky zániku měla již dlouho v sobě, přesto po ní truchlil.
Také mnozí z nás jsme přišli, i když naštěstí nenásilnou cestou, o svoji vlast, Československo. Historik a znalec česko-slovenských vztahů Jan Rychlík se v nedávném rozhovoru vyjádřil, že na rozdělení Československa nedoplatil nikdo, Slováci ani Češi. Nemohu s ním úplně souhlasit. Myslím, že na rozdělení republiky jsme svým způsobem doplatili všichni. A Česká republika navíc tím, že jako stát definitivně přišla o tolik podnětné mnohonárodnostní prostředí, kdysi typické pro střední Evropu. Ne nadarmo se říká, že bývalé Československo bylo svým způsobem zmenšeným obrazem Rakousko-Uherska. Byť se filozof Karel Kosík vyjádřil, že skutečná střední Evropa zanikla již v letech 1938 až 1939. Nedlouho před zánikem Československa v eseji Třetí Mnichov? ze září 1992 Kosík napsal:
Znepokojivé znamení těchto dnů: čeští vzdělanci houfně kupují, veřejně vychvalují a někteří dokonce i pročítají Peroutkovo „Budování státu“, a stát se rozpadá. Bylo psáno ve hvězdách listopadového nebe roku 1989, že společný stát zanedlouho zanikne? (...) Pro většinu českých politiků nebylo Slovensko nikdy otázkou, a tedy podnětem k zamyšlení, nýbrž pouze objektem samozřejmosti, moralizování, poučování a často také arogance... Existuje souvislost mezi zánikem Rakouska-Uherska (...) a rozpadem Československa roku 1992? (Století Markéty Samsové, Praha 1995)
V eseji Naše vlast Evropa před více než osmdesáti lety Fábry jasnozřivě popsal osud nás všech – Čechů, Poláků, Maďarů, Rakušanů, Slováků, Němců a dalších národů střední Evropy a Evropy vůbec. Osud minulý, současný i budoucí. Není z něj úniku. Jak jej uchopíme, záleží hodně na nás samotných. Ale nejen na nás, taky na Evropě.
Protože jak se výstižně vyjádřil Z. Fábry, Evropa je obtížná vlast. Obtížná, ale žádnou jinou nemáme. Cesta zpátky k národním státům s přísně střeženými hranicemi je nejen cestou zpět, ale navíc špatnou a v mnoha ohledech dokonce nereálnou cestou. I když to v České republice, ze které se v důsledku odsunu Němců a rozpadu Československa stal téměř národní stát, nemusí být na první pohled patrné. V roce 1950, po zkušenosti ze zatím nejhorší války, kterou lidstvo zažilo, Fábry napsal, že za humanismus se vždycky musí platit. To zůstává trpkou pravdou dodnes.
Režisér Zoltán Fábri se před lety vyjádřil takto: Žijeme v neobyčejně složité době, ve světě plném dosud nepoznaných zjevných i latentních rozporů a napětí. Ta slova beze zbytku platí i pro nás. Zdůraznil přitom svoje přesvědčení, že je třeba vždy znovu a znovu protestovat proti nelidskosti a násilí, proti zneužívání moci, proti bezpráví a pokořování člověka... Budiž nám jeho slova mementem.
Hynek Skořepa (1975) je geograf, v současnosti učí na gymnáziu v Ústí nad Orlicí.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
