Za těch 15 let, před kterými ses – ještě před vznikem této rubriky – objevil poprvé jako fotograf v Listech, se zřejmě mnohé událo. Co podstatného se změnilo?
Z hlediska vesmíru asi nic. A z hlediska jednotlivého člověka se toho zase mění kadý den tolik, e to člověk sotva stíhá zaznamenat. Proto fotím a píšu. Odpověď na tvou otázku je v těch kníkách, za patnáct let jich vyšlo okolo deseti. Nemyslím jen fotografické publikace, ale i poezii, prózu a také jednu kuchařku, kterou jsem napsal omylem z hladu.
Jsi fotografem, spisovatelem, literárním kabaretiérem, frontmanem skupiny Hlinomazův apetit. Kým se cítíš být nejvíc? A do jaké míry je to propojené?
Nejvíc se pořád cítím blbečkem, který stojí v šatně s přezůvkami v rukou, zatímco všechny ostatní děti u jsou dávno seřazené před školkou na chodníku. To nějak ty věci, o kterých jsi mluvil, spojuje. Neschopnost rozumět nějakému kódu, který všichni ostatní chápou a následují. A protoe ničemu nerozumím, pořád se někde ztrácím, v myšlenkách nebo obecně ve světě. A kdy se člověk ztratí, zaije spoustu dobrodruství, která ti ostatní nezaijí. Pak jim o tom vypráví a najednou je ke svému překvapení za hrdinu, a ne za blba. Ale jen na pět minut. Abych byl upřímný, měl jsem bohuel v ivotě i krátkou epizodu, kdy jsem se snail úplně normálně fungovat. Moc mi to nešlo a byl jsem v té době celkem nesnesitelný. Naštěstí u mě to přešlo.
Jak vlastně tvé snímky vznikají? Například: Máš nápad a čekáš na pravý okamik, anebo prostě fotografuješ a pak vybíráš?
Kdy udělám dobrou fotku, mívám hlavně intenzivní pocit, e u se to nikdy nemůe zopakovat. e se stal zázrak a já byl náhodou u toho. Asi je to i pravda. Ale pak se uklidňuji nějakou statistikou, zřejmě se mi to děje opakovaně s nějakou mírou pravděpodobnosti. Moná proto, e ještě pořád na nějaký zázrak čekám, e na něj věřím. U hodně fotografů se tohle jednou zlomí, přestanou zázraky vidět. Nevím proč, moná to souvisí se sexuální energií, se schopností a touhou perflorovat realitu. Moná se stavem duše, která se postupně zanáší jako filtr od větráku. Moc bych si přál u sebe ten okamik oslepnutí rozeznat a zachovat se adekvátně.
Ale k tvé otázce: trochu od obojího. Před dobrým snímkem často cítím, e se něco důleitého chystá. Někdy vidím i scénu, kde se to nejspíš odehraje, je to situace jako na divadle. A pak jen čekám, protoe nevím, kdy kus začne. To je případ fotky s lavičkou a muem v Mukačevu. To jsou, řekněme, malé nápady, člověk něco zahlédne nebo vycítí a snaí se to naplnit. Jinak ale nechávám realitě zcela volnou ruku. Proto obvykle nepracuji v cyklech, slovo projekt není z uměleckého světa. Skutečný smysl dává jen jednotlivá silná fotka. A ta se můe objevit kdykoli a kdekoli.
Čeho si jako autor a jako fotograf nejvíc ceníš?
Opravdovosti.
Co nového a co starého tě letos čeká? Bude se někde moné setkat s tvými fotografiemi?
Letos bych se rád soustředil na psaní. Výstavu jsem měl loni v září v praské galerii Vltavín. Při té příleitosti vydal Vltavín průřezovou fotografickou kníku, hezké úvodní texty mi do ní napsali Václav Kahuda a Jaroslav Rudiš. Take teď bude doma následovat výstavní pauza. Udělat výstavu, za kterou se člověk nestydí, je nákladné. V zahraničí se to vrátí na prodeji fotek, u nás je to pořád hlavně velký mejdan. Spočítal jsem, e na jednoho návštěvníka vernisáe utratím asi tisícovku, a e bývá nabito! Co je skvělé, mám mejdany rád. Ale pořádná párty se dá zkrátka udělat jen jednou za několik let, aby z toho měli všichni radost a taky viděli něco nového. Kdo by nechtěl tak dlouho čekat a kníky mu nestačily, můe se objednat do ateliéru na prohlídku nebo na fotografickou dílnu. Bydlím na Návsi druby (v Čelechovicích, pozn. red.), tam sympatické návštěvy nevyháníme.
-tt-
Labuť, Praha 2015
Drahomanova ulice, Lvov 2015
Dotek, Wiesbaden 2012
Osvětlení, Krakov 2017
Lavička, Mukačevo 2017
Igor Malijevský (1970) je fotograf, autor básnických sbírek Bělomorka (2003), Druhý den po konci světa (2013) nebo knihy povídek Druba (2005). V praské Arše vystupuje s Jaroslavem Rudišem s literárním kabaretem EKG. Více na www.malijevsky.cz
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.