Jan Novotný

Alexander Prostorovič

Přichází doba, kdy moji vrstevníci budou po dva roky vzpomínat na padesát let vzdálené události, které se nesmazatelně vryly do jejich životů. Oslava významných výročí, jež nahrazovala skutečné dění, mi bývala stejně protivná jako směšná – proč je tak důležité, že události od nás dělí počet astronomických cyklů, který je násobkem počtu prstů na ruce? Dnes se už na výročí dívám jinak – k plnému životu patří vzpomínky a je dobré mít nějaký systém, aby mohly ožít, čas od času nás spojit, a aby se na nic významného nezapomnělo. Asi se k takovým vzpomínkám ještě několikrát vrátím.

První vzpomínka z počátku ledna je svázána s tváří muže na první straně novin. Zdála se mi svěží, ale spíše nesympatická, hádal jsem, že byl povolán, aby se vypořádal s reptaly, na něž už můj zestárlý jmenovec nestačí. Kupodivu v prvních týdnech roku troufalost novinářů vzrostla – dožadovali se vysvětlení, k čemu ta výměna. Nový první tajemník mě zaujal až při oslavě Vítězného února. Jak jsem si vícekrát ověřil, nebyl jsem sám. Přitom vlastně neřekl nic světodějného – pouze na rozdíl od prezidenta, který řečnil před ním, neomílal rituální fráze, ale vyjádřil milými slovy potěšení, že bude pracovat v Praze. Působil jaksi lidštěji.

Na jaře Dubček nepatřil k nejvýraznějším mluvčím nového kursu. Přesto mu dal jméno svým výrokem v projevu, který měl v předvečer odjezdu k jednání se sovětským politbyrem: „Budeme dbát, aby socialismus neztrácel svou lidskou tvář.“ Jak jsem se později dověděl, dokud byl prvním tajemníkem v Bratislavě, říkali mu tam Alexander Prostorovič pro jeho oblíbené úsloví: „Pro tohle vytvoříme prostor.“ V roce 1968 prostor ani tak nevytvářel, jako nebránil tomu, aby jej vytvářeli jiní.

Pak přišly dva černé srpny. Pro Dubčekovo jednání v prvním z nich ho nazval Miloš Zeman zbabělcem, pro chování v tom druhém Petr Pithart – byť s lítostí – dokonce zrádcem. Zeman pak přenesl své obvinění i na srpen 1969, a tak se vyjádřím jen k tomuto datu. Necítil jsem tenkrát, že by mě a mé kolegy ze studentského spolku Dubček zradil. K demonstracím, které mi tenkrát připadaly marné a zhoršující podmínky pro zákonný odpor, nikoho nevyzýval. Zejména musím Dubčeka hájit před obviněním, že svým podpisem „pendrekového zákona“ poslal ozbrojence, aby do demonstrantů stříleli. Všechny doložené oběti střelby jsou už z 21. srpna. Dubček byl dotlačen k podpisu až odpoledne následujícího dne. Nemám důvodu nevěřit, že on sám pro zákon nehlasoval, pouze jej signoval jako předseda Federálního shromáždění. Kdyby to neudělal, podepsal by některý z místopředsedů. Chybějící Dubčekův podpis by však byl pochopen jako výzva k pokračování v boji a postřílených by bylo téměř jistě víc.

Dubček svého podpisu do smrti litoval, spíše však mohl litovat toho, že se neodhodlal již dříve abdikovat. Státník má právo se domnívat, že potom už bylo třeba dát přednost zásadám před záchraňováním životů. Měl by to však takto otevřeně říci. Já státník nejsem a soudu se vzdávám.

Že Dubček nebyl zrádce ani zbabělec, prokázal dopisem vrcholným státním institucím v roce 1974. Namítává se, že v něm hájil jen sám sebe. Ale já jsem to tak při čtení (poslouchání?) textu nevnímal. Stále si myslím, že byl psán s úmyslem, aby byl v zahraničí zveřejněn a povzbudil doma. Dubček se dovolával vlastní zkušenosti, ale tak, aby nastavil zrcadlo nejodpornějším stránkám normalizace – slídičství a šikanám. Dopis nebyl osobní stížností, ale zásadním a tehdy ojedinělým protestem a mohl se tak stát výzvou k sebeobraně pro všechny. Po jeho přečtení jsem už nikdy nenapsal do dotazníku, že mi bylo zrušeno členství ve straně pro omyly, ale pro názorové rozdíly. Byl to pro mě podstatný krok k vnitřnímu osvobození. Není náhodou, že právě Dubčekova neposlušnost doktora Husáka nejvíc rozhněvala.

Myslím, že už jen pro tento dopis si Alexander Prostorovič zaslouží, aby mu byly předchozí hříchy odpuštěny.

Jan Novotný

Obsah Listů 1/2018
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Novotný

Alexander Prostorovič

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu