Pavel P. Kopecký

Divoký východ – ukrajinský osud?

Spisovatel a filozof Milan Kundera říká, že v kulturně, etnicky či politicky košaté Evropě máme sklony nahlížet vše východnější jako zaostalé, barbarské, divoké. Český emigrant nejspíše dobře ví, o čem mluví, koneckonců (možno i proto) již desetiletí žije a tvoří ve Francii. Mistru slova nepřímo přizvukuje expremiér Mirek Topolánek, který, navzdory své účasti při řešení „plynové války“ mezi Ukrajinou a Ruskem, při kampani do kamer prohlásil, že o Ukrajině ví: „H...., vlastně hodně.“

Teď ale již vážněji, bez freudovských přeřeknutí: může na zjednodušeném, paušalizujícím tvrzení o centrech a perifériích starého kontinentu alespoň něco být? Snad. Zatímco soudobá Západní Evropa se potýká „jenom“ s houstnoucím importem islamistického terorismu, východně od Evropské unie je situace o dost vyostřenější. Dalo by se, obrazně vzato, říci, že zatímco Divoký západ značí starý, dějepisný pojem se státně-mytologickými rysy, novotvar Divoký východ dost možná postihuje nejsoučasnější vývoj.

Když ruský prezident Vladimír Vladimirovič Putin svého času prohlásil, že rozpad SSSR byl největší geopolitickou katastrofou 20. století, nemluvil (v jistém ohledu!) tak úplně scestně. Řada nástupnických států se od oné divoké doby potácí v nejrozličnějších, pokud možno krvavých zmatcích.

Když se u nás v devadesátých letech na „osm pádů“ skloňovala „balkanizace“ Balkánu (zejména válka v Bosně), málokdo věděl, že nejméně stejně krvavá vojna paralelně zuří v Tádžikistánu. Zamrzlý konflikt v Náhorním Karabachu přetrval od oněch neklidných postsovětských časů dodnes. Bezmála zapomenuty jsou již války v Podněstří a Čečensku. Hned několik podobných způsobů vnitrostátního či mezinárodního napětí si potom spojujeme s Gruzií. Na řešení čeká takzvaný konflikt nízké intenzity na východní Ukrajině. Zdali a jak se tak v dohledné době stane, je otázkou. Zatím poslední politická, či chcete-li převratová kauza je totiž Porošenko kontra Saakašvili, z níž je opět cítit cizí vměšování.

Ukrajinská republika je dnes nešťastná země, a přitom po zhroucení Sovětského svazu na tom nebyla nijak špatně. Natožpak beznadějně, což si dnes myslí mnozí účastníci neustávajícího proudu ukrajinských emigrantů. Hlavně mladých lidí, již by dle příslušných výzkumů z vlasti odcházeli, i kdyby na „vostoku“ nedoutnala internacionalizovaná občanská válka. Z průmyslové a mimořádně úrodné země, co měla zkraje 90. let zhruba 52 000 000 obyvatel, nyní zůstává kolem 42 milionů občanů žijících v zubožené, takříkajíc zbytkové entitě. Zmítané gigantickou korupcí, oligarchickým panováním, nepotismem, banditismem, útlakem etnických menšin a pochopitelně propadem životní úrovně širokých vrstev.

Následky dlouhodobého tristního stavu bijí do očí. Někdy jde přitom o skutečnosti poněkud překvapivé. Když se na konci bipolárního světa (vysloveně protiústavně) dělilo Československo, sotvakdo předpokládal, že by Slováci přestali být záhy největší menšinou Česka. A přece šlo o omyl, aktuálně jsou to právě – Ukrajinci...

Navzdory naznačenému vývoji jsme až doteď občasně ujišťováni, že Ukrajina se postupně (z)konsoliduje, neřkuli posléze přece vstoupí do NATO či EU. Prostě do dalšího „sajůzu“, což v ruštině není nic jiného než „unie“. Jenže po zakladatelských událostech stávajícího ukrajinského režimu cílí jeho vývoj (vcelku pochopitelně) jinam. Po nikdy nevyšetřené střelbě snajperů na Majdanu, po puči s přímou podporou „demokratického společenství“, po pokusu o vytlačení Ruska ze strategického Krymu, po masakrech „ohněm a mečem“ a následném ozbrojeném tažení vzbouřenců jištěných Moskvou ukrajinské strasti zdaleka nekončí. Rostou.

Západní diplomaté dnes už nepokrytě upozorňují na Janukovyčovu černou díru na peníze; koncem loňského roku například v tomto smyslu „varovala“ hlavu ukrajinského státu prezidentka MFF Christine Lagardeová. Stále méně snesitelná se začíná jevit i tamější líheň politiků, kteří teprve zvolna začínají chápat, že Západ o ně ztrácí zájem. Na samotné Ukrajině významně přibývá obecné nespokojenosti, krom jiného mezi vysoce postavenými veterány konfliktu na Východě. Ústřední vláda není reálně schopná uplatňovat výsostná práva ani na území pod svou oficiální kontrolou, přičemž separatismus nabývá na zvláštním významu v dalších regionech. Včetně nám blízkého Zakarpatí, prvorepublikové Podkarpatské Rusi.

Potvrzením dosud řečeného se naposledy stalo nové kolo boje za politický comeback Michaila Saakašviliho. Dotyčný totiž při něm dobrodružně tvrdil, že zřizuje svou sič, což značí zjevný odkaz na dávné kozácké státy ve státě!

Charismatický a poněkud labilní exprezident Gruzie, který se „proslavil“ televizním žvýkáním kravaty, je vůbec pozoruhodnou figurou. Stojí za připomenutí, že udržuje dobré vztahy s některými vlivovými skupinami USA (čemuž by mohly nasvědčovat i podivné zmatky kolem jeho opakovaného zatýkání ukrajinskými úřady) a že roku 2008 se zahraniční podporou atakoval odpadlické oblasti Jižní Osetie a Abcházie. Po bleskové porážce v následné rusko-gruzínské válce však jeho hvězda začala rychle pohasínat. Načež z rodné země prchl před trestním stíháním. Další velkou příležitost měl po prozápadním převratu v Kyjevě, kdy naráz získal jak místní občanství, tak gubernátorský úřad v Oděse. Aby se ale později stal i v nové vlasti nežádoucí osobou, protože se prý – ač zaštítěn nezištným bojem s korupcí – nesmířil s nenaplněným slibem daleko vyššího exekutivního postu.

Jenže tím jeho eskapády samozřejmě neskončily, nemohly skončit. Muž, jenž se opakovaně hlásil k Václavu Havlovi, se později rozhodl k násilnému návratu do nové vlasti, načež získal roli „nehodného syna“. Nového zdroje rostoucí nestability státu. Trhaného nejrůznějšími zájmy a neklidem, jejichž zdroje nespočívají ani tak uvnitř, jako spíše vně nepevných hranic.

Krom jiného východně od Ukrajiny, v Ruské federaci. Poněkud znechucené mimo jiné faktem, že v podstatě neúčinné hospodářské sankce trvají (k oboustranné škodě) jaksi donekonečna. Případně tím, kolik peněz již stálo obsazení strategického Krymu a dotování secesionistů v Doněcku a Luhansku. Existují dokonce hlasy, že jisté tendence Moskvy k politickým posunům v dotyčných pseudostátech naznačuje též nedávné nové angažmá „zelených mužíčků“ na Donbasu.

Vše ale má svůj čas, zejména vůle ke kompromisům. Těch se ovšem v regionu s tradicí vnímání politiky jakožto „hry s nulovou sumou“ dociluje těžko. V případě pevnou rukou vedeného Kremlu můžeme čekat vůli ke změnám nastoleného kursu tak nejdříve po letošní prezidentské kampani. Jestli však alespoň poté přestane být Ukrajina třtinou ve větru vztahů mezi velmocemi, je nanejvýš diskutabilní.

Pavel P. Kopecký (1979) je politolog a publicista.

Obsah Listů 1/2018
Archiv Listů
Autoři Listů

Pavel P. Kopecký

Divoký východ – ukrajinský osud?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu