Josef Kašpar

Itálie před volbami

Do italských parlamentních voleb chybí několik týdnů – budou se konat 4. března. Koncem ledna je možné říci, že ani jedno ze tří hlavních seskupení není jasný favorit. Přispívá k tomu nejen politická a hospodářská situace, ale i nový volební zákon. Sice se podařilo vytvořit systém, jak to požadoval prezident Sergio Mattarella, který je v podstatě stejný pro obě komory parlamentu, sněmovnu i senát. Ovšem na druhé straně dvě třetiny poslanců a senátorů se volí proporčně a jedna třetina většinovým systémem. A k tomu, aby vítěz mohl disponovat nadpoloviční většinou v parlamentu, musí dosáhnout minimálně 39 procent hlasů. To je v tomto okamžiku chiméra. A logicky to znamená, že o tom, jak bude vypadat příští vláda, rozhodnou politické čachry po volbách a strany, které nyní na sebe ostře útočí, třeba nakonec vytvoří společnou vládu. Nejen to – do většinových okrsků půjdou jen lídři, kteří si jsou jistí, že se do parlamentu dostanou. Ostatní raději půjdou do proporčních listin, které jim dávají jistotu být zvoleni.

Sondáže prozatím říkají, že nejvíce hlasů by měla získat koalice pravého středu, složená z Berlusconiho strany Forza Italia, Ligy Severu a pravicové strany tzv. Italských bratří. Forza Italia by dnes získala 16 %, Liga okolo 14 % a Italští bratři asi 5 %. V jednom okamžiku to vypadalo, že 39 % je na dosah ruky. Berlusconi tentokrát přišel jako ten, kdo přinese klid a pohodu a nebude už národ dělit. Byl vzat na milost i v Evropské lidové straně v Bruselu, protože jak Juncker, tak Merkelová či Rajoy se silně obávají konkurence antievropských stran. Nemluvě o tom, že Berlusconi nemůže, pokud štrasburský soud neprohlásí, že byl neoprávněně odsouzen, do roku 2019 kandidovat. A to je právě slabina koalice. Berlusconi logicky musí podporovat Unii, jednotnou evropskou měnu a nestavět se proti snahám o větší integraci Unie. Přesně to, proti čemu se Liga vedená Matteem Salvinim rozhodně staví. „Euro je systém, který nahrává Německu a vyspělému severu Evropy na náš úkor. A pravomoci se musejí vrátit více do rukou národních vlád. Nemluvě o mnohem energičtějším boji proti migraci, kterou Unie a italská levice kryjí,“ prohlašuje na každém kroku. Takže mnozí lidé se začali obávat důvodů předchozích vítězství magnáta: že je vynikajícím organizátorem volební kampaně, ale pak jako lídr koalice neuspěje, protože slovy sjednotil ve skutečnosti naprosto protichůdné názory.

Hnutí 5 hvězd by za současné situace vyšlo jako nejsilnější italská strana – sondáže jí dávají 28–29 procent hlasů. Její opora je především na italském jihu, který se na rozdíl od ostatních částí země ještě nezotavil z obrovské hospodářské a sociální krize. Zmírnilo některé extrémní postoje – nechce už referendum o tom, zda Itálie má opustit euro, snaží se získat na svou stranu různé osobnosti, které nejsou se situací v zemi spokojeny. Má ale dva velké handicapy. Tím prvním je fiasko římské primátorky Virginie Raggiové. Vede město už přes 1,5 roku a situace se nezlepšila, naopak problémy sběru odpadu a městské dopravy se jen prohloubily. A zdá se, že ani turínská primátorka Appendiniová nedělá zázraky. Takže protivníci mohou snadno říci, že 5 hvězd jsou nezkušení mladí lidé, kteří mohou spravovat malé město, ale na Řím, či dokonce na celou Itálii nemají. Druhým handicapem je, že odmítají koalici s jakoukoliv stranou. Jejich kandidát do funkce premiéra Luigi Di Maio říká: „Obrátíme se po volbách na všechny v parlamentu s konkrétními návrhy, a kdo nás podpoří, jeho hlas rádi přijmeme.“ Jedná se o typický příklad politické naivity, protože si nelze představit, že by kdokoliv z nějaké jiné strany podpořil 5 hvězd, aniž by za to žádal nějakou odměnu. Takže riziko je, že se bude opakovat situace po volbách v roce 2013. 5 hvězd získalo 25 % hlasů, ty ale zůstaly „v mrazáku“, protože hnutí odmítlo s kýmkoliv spolupracovat.

Vládní Demokratická strana se jen pomalu zotavuje z porážky v referendu o ústavních reformách a z rozkolu a odchodu levého křídla strany. Momentální sondáže nejsou příliš slibné – hovoří o 23–24 % hlasů a dalších 6 % by měla mít strana Rovných a svobodných, tedy levice, která se v lednu odštěpila. Je ale možné, že Demokraté našli dva vhodné způsoby, jak situaci zlepšit. Mohou se opřít o mnohem lepší ekonomickou situaci a o premiéra Paola Gentiloniho, který na rozdíl od svého předchůdce Renziho ledacos v parlamentu prosadí, aniž by si nadělal nepřátele. A tak v tomto okamžiku vedou kampaň Gentiloni a někteří jeho úspěšní ministři (průmyslu, financí, justice), Renzi zůstává trochu v ústraní – a ostrá polemika na adresu Demokratů se velmi zmírnila. Navíc se po vzoru Emmanuela Macrona rozhodli profilovat jako jasně proevropská strana, hájící Unii a euro proti rostoucímu nacionalismu a intoleranci a usilující jen o to, aby se francouzsko-německý pokus o reformu Unie neudělal bez dalšího zakládajícího člena – Itálie. Sympatie jisté části levice přinesla i dohoda s tzv. Radikální stranou vedenou bývalou evropskou komisařkou Emmou Boninovou. Tato malá strana svého času prosadila v zemi rozvod, umělé přerušení těhotenství a celou řadu zákonů ve prospěch osobních svobod občanů. „Kdybychom dosáhli třiceti procent, bylo by to fajn,“ řekl premiér Gentiloni. Jenže ani to stačit nebude. A tak se v zemi stále silněji šušká o „Grosse Koalizion po italsku“, tj. vládě Demokratů a Berlusconiho. Obě strany to vehementně popírají, nicméně v tomto okamžiku se toto řešení jeví jako jediné schopné zajistit řádnou parlamentní většinu. Jinak by se asi za několik měsíců muselo jít opět k urnám. Ale je známo, že prezident Mattarella, který by o tom rozhodoval, podobné řešení opravdu nechce.

Ale to vše se do 4. března ještě může změnit.

Josef Kašpar (1946) je novinář, působí v italských i českých médiích. Žije v Římě.

Obsah Listů 1/2018
Archiv Listů
Autoři Listů

Josef Kašpar

Itálie před volbami

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu