Kateřina Smejkalová

Východní Německo: Problém a téma veřejné debaty

„Výsledky těchto voleb jsou vyhlášením krachu třicetiletého pokusu o sjednocení Německa,“ napsal po parlamentních volbách v září minulého roku deník Der Tagesspiegel. Široká shoda, že rozdíl ve výsledcích na západě a východě země byl skutečně jedním z hlavních svědectví, které volby přinesly, zavládla rychle. Zatímco v západním Německu dopadly obě velké strany, sociálně demokratická SPD i unie křesťansko-demokratických stran CDU/CSU, o něco lépe než ve federálním průměru a třetí pravicově populistická AfD byla zase o něco slabší, pro země bývalé NDR to platí právě naopak. Zde AfD, která tu má zároveň ještě o něco radikálnější tvář než její západoněmecká odnož, dosáhla v průměru dvaceti procent a odstup od první CDU stáhla na pouhých sedm procentních bodů, zatímco SPD nechala se čtrnácti procenty až daleko za sebou. V Sasku se pak dokonce těsně dostala na špici a celkově zvítězila také u východoněmeckých mužů.

Výsledek na jednu stranu nebyl bleskem z čistého nebe. Již zrození a dlouhodobý úspěch silně národoveckého protestního hnutí PEGIDA právě v tomto regionu nebo postupný vstup AfD do zdejších zemských parlamentů byly jednoznačné signály, že něco není v pořádku a že debaty o ukončení transferů ze Západu na Východ, protože východní ekonomická i společenská transformace se pomalu úspěšně chýlí ke konci, byly zřejmě předčasné. Byly to ovšem signály, které v podstatě zůstaly omezeny na samotné východní Německo, a daly se tak ještě ze Západu nebo centra opomíjet. Na zářijových volbách se však s konečnou platností vyjevilo, že Východ má závažné problémy, které mají důsledky pro celou zemi. Společenská debata, kterou to rozproudilo, přináší velmi zajímavé úvahy, z nichž řada může být podnětná i pro přemýšlení o stavu a problémech naší společnosti a také o tom, proč si, jak se čím dál tím více ukazuje, tak málo rozumíme se západem Evropy.

Antifašistický étos a jeho zevšednění

Jedním z vysvětlení, která se pro východoněmecké politické postoje nabízí, je, že antifašistický étos státně socialistického režimu ve východním Německu vždy – podobně jako u nás – zůstal spíš v rovině prázdných deklarací. Ve skutečnosti si tato část země důsledným vyrovnáním s nacismem nikdy neprošla. S bolestnými debatami a mezigeneračními konflikty, které se nejpozději od šedesátých let odehrávaly na Západě, z nichž vzešel nový celospolečenský konsenzus demokracie, plurality a tolerance institucionalizovaný mimo jiné v rozsáhlém systému politického vzdělávání, se uchopení vlastní fašistické minulosti na Východě nedá srovnat. Zároveň byla zdejší společnost dlouho násilně uzavřená a tím si uchovala homogenitu, která je zde nadále normou.

Další z možných kořenů stávající situace tkví ve způsobu vyrovnání se s dobou před sjednocením Německa na Východě, ale také v podobě sjednocení samotného. Podobně jako u nás se vše, co spadalo do doby NDR, šmahem zavrhlo jako totalitní, zvrácené a zavrženíhodné a východoněmeckému systému před rokem 1990 se běžně žádné světlé stránky nepřiznávají. Dokonce ani kancléřka z Východu nenajde v situaci, kdy současné Německo složitě a draze buduje infrastrukturu předškolní péče, kupříkladu alespoň symbolicky slova uznání pro pokrokovost NDR v tomto ohledu. Vyprávění o té době se soustředí na podlé kolaboranty systému na straně jedné a hrdinné disidenty na straně druhé, čímž dlouhodobě zůstávají naprosto nedoceněny desítky let životní zkušenosti a každodenní radosti a starosti drtivé většiny lidí, kteří nebyli ani jedno.

Sjednocení Německa pak fakticky nebylo ani tak sjednocením, jako anexí Východu k Západu. Z lidí na Východě, ještě okamžik předtím bojujících za změny, které jim měly navrátit kontrolu nad děním, se rychle staly objekty připojení, nesvéprávní žáčci, od kterých se čekalo, že pokud možno rychle, bezproblémově a s patřičnou vděčností napodobí a doženou Západ. Většinu klíčových pozic v politice, státní správě i v zásadě v jakékoli jiné společenské oblasti obsadili lidé ze Západu, a jako by to samo o sobě již nebylo dostatečně ponižující, docházelo k dalším dílčím útokům na důstojnost občanů bývalé NDR, jako například když jim byly plošně určitým koeficientem zhoršeny známky na maturitním vysvědčení, protože vzdělání na Východě přece zákonitě muselo být horší než to západní. Ze současného pohledu je jen velmi těžko uvěřitelné, že nikdo nedomyslel, jak fatálně destabilizačně a destruktivně toto všechno bude působit na identitu a důstojnost tamních občanů. Že se zřejmě čekalo, že pokorně skloní hlavu, zatnou zuby a budou dřít na dohánění.

To my si zasloužíme respekt

Těžko říct, zda tyto rány bývalo mělo potenciál zahojit, kdyby byl na Východě vývoj úspěšný a spravedlivý alespoň ekonomicky. Jenže i ve východním Německu byla ekonomická transformace zpackaná a nespravedlivá. Zejména kvůli tomu, že za ni odpovídá ze Západu na Východ rozšířená a dlouhodobě nejúspěšnější, a proto tehdy i nyní vládnoucí CDU/CSU, je ale tato transformace v podstatě nezmapována a viníci nepotrestáni a neodsouzeni ani jen symbolicky.

Tato další nespravedlnost, která na lidi z Východu dopadla, tak zůstává v kolektivním, celoněmeckém povědomí v zásadě neznámá, ačkoli na Východě se o ní běžně mluví jako o řízeném bankrotu, výprodeji lidového vlastnictví a podvodu. Strukturální politika vůči východu země nedokázala navzdory poměrně vysokým transferům zabránit nezaměstnanosti ani snižování kvality a dostupnosti veřejných služeb. Dochází k masivnímu vylidňování venkova a odlivu vzdělanějších do východoněmeckých metropolí, nebo rovnou na Západ. To, že se to týká častěji mladých žen, vede k tomu, že v těchto oblastech zůstává nepoměrně více frustrovaných mladých mužů, kteří nejenže nemají perspektivu dobré práce, ale čím dál tím častěji ani alespoň vztahu a rodiny. Bulharský politolog Ivan Krastev kromě toho pojmenovává v rozsáhlém rozhovoru pro jedno z posledních čísel týdeníku Der Spiegel také psychologickou rovinu tohoto procesu: Je myslitelné, že východní zkušenost toho, jak rychle se může rozpadnout stát a s ním i veškerá identita s ním svázaná, ve spojení s aktuálním vylidňováním Východu posilují radikalizační strach z přílišného rozvolňování poměrů a otevřenosti, zejména pak z imigrace.

Východ Německa tak trpí jak emocionálně, tak materiálně. Devalvace životní zkušenosti, ztráta identity a dlouhodobě důstojnosti zbavující role věčně nedostatečných žáčků se snoubí s nekončícím ekonomickým zaostáváním, prekaritou a nezaměstnaností – a až do minulých voleb se tím vážněji nikdo nezabýval. Není proto divu, že má významná část východoněmecké populace pocit, že se na ni zapomnělo, nikdo ji nevyslyší, a je tedy třeba volit radikálně. Průzkumy koneckonců ukazují, že nemalá část voličů AfD ji nevolí ani tak kvůli jejímu programu, jako z touhy po hlasitém protestu. Jejich frustrace je přitom možná o to větší, o co jde v posledních letech o jednu z nich, východní Němku Angelu Merkelovou, která místo aby upřela pozornost a energii směrem na Východ, vybrala si za svou dějinnou úlohu pomáhat jiným.

Východní Němci teď nahlas hystericky a agresivně křičí: „Respekt a prosperitu si tu už konečně zasloužíme především my!“ Jakkoli příčiny tohoto marasmu jsou zcela očividně alespoň stejnou měrou podmíněny ekonomicky, jako jsou způsobeny identitně a kulturně, překlápí se spor pomalu ale jistě, stejně jako mnohde jinde, nás nevyjímaje, čistě do kulturní roviny.

Když se člověk probírá konečně se množícími příspěvky do německé debaty, co že se to na východě Německa vlastně děje, neubrání se pocitu, že celá řada věcí je přenositelná i na naši situaci. Nepodcenili jsme i my, že vyrovnáním se s režimem před rokem 1989 tak, jak u nás probíhalo a probíhá, tedy podobným zneuznáním životních zkušeností lidí i dílčích úspěchů režimu obíráme lidi o důstojnost a sebevědomou identitu, bez kterých mohou jen těžko být umírněnými demokraty? Není myslitelné, že frustrace z asymetrického postavení východního Německa vůči Západu, které nebylo kompenzováno alespoň dostatečně rychlou ekonomickou konvergencí, je srovnatelná s masivní frustrací vůči EU u nás? O vyrovnání se se zpackanou transformací a odsouzení viníků ani nemluvě.

Zdá se zkrátka, že aktuální německá debata o rozpolcenosti země nám může dát mnohé cenné podněty pro přemýšlení o stavu naší společnosti. A bylo by výborné, pokud by se u nás široce recipovala, diskutovala, dál rozváděla a adaptovala na naše konkrétní reálie. Většina vysvětlení pro stávající politické směřování země u nás dosud trestuhodně klouzá po povrchu, když se spokojí s pouhým konstatováním „nespokojenosti s polistopadovým vývojem“.

Kateřina Smejkalová (1986) je politoložka.

Obsah Listů 1/2018
Archiv Listů
Autoři Listů

Kateřina Smejkalová

Východní Německo: Problém a téma veřejné debaty

Antifašistický étos a jeho zevšednění

To my si zasloužíme respekt

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu