Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Časopis Listy je nejen pokračovatelem své exilové tradice a tak či onak tradice Literárních novin, Literárních listů a Listů šedesátých let 20. století, ale i pokračovatelem česko-slovenských Mostů novinářky a překladatelky Soni Čechové. Když v roce 2003 Soňa Čechová přebírala za celoživotní publicistické dílo Cenu Ferdinanda Peroutky, popsala Mosty jako „zázračnou stanici“ pro ty, které zasáhlo postavení „plotu“ mezi Čechy a Slováky a Českou a Slovenskou republikou. Šlo o zázračnou stanici rozhovoru udržování kontaktů a vzájemného obohacování. Při vědomí této tradice jsme v roce 25. výročí rozdělení a rozpadu České a Slovenské Federativní Republiky (kolik nevole přinesl už jen ten pravopis!) položili osobnostem českého a slovenského veřejného života tři otázky.
1. Editoři knihy Rozloučení s Československem Rüdiger Kipke a Karel Vodička v předmluvě píší, že mnozí Češi i Slováci „teprve po převratu zjistili, že demokracie s sebou také nese mnoho konfliktů. Rostl počet těch, kteří tyto v demokracii přirozené konflikty spojovali bezprostředně s česko-slovenským diskursem a přáli si rychlé a definitivní řešení státoprávního problému“. Aby, dodejme v duchu textu, se znovu vrátil „hřbitovní klid“, na který byli zvyklí.
Souhlasíte s tím? Jaké vnitřní konflikty v našich zemích v tom případě překrývala státoprávní debata z první poloviny devadesátých let? A jakou pozitivní debatu přinesl okamžik, kdy s rozdělením či rozpadem společného státu skončilo i soustředění politiky na vztahy mezi federálními republikami?
2. Co vám přijde nejinspirativnější na zemi, ve které nežijete (tedy na České republice, pokud žijete na Slovensku, a naopak)? A co byste čtenářům Listů z té druhé země doporučili, ať by šlo o knihu, místo, osobnost nebo historickou tradici?
3. Jste pro posilování politické spolupráce mezi Českou a Slovenskou republikou, a pokud ano, která témata podle vás jsou ta, v nichž mají Česká a Slovenská republika v dnešním světě společný zájem?
Zaslané odpovědi zveřejňujeme v abecedním pořadí.
-red-
1. Nepoznám nič lepšie ako demokracia. Ako liberálne uvažujúci človek som si vedomý, že nemôže byť bezbrehá, musí mať svoje limity, ktoré sú dané ústavou, zákonnými normami. Som prívržencom parlamentného systému a nemôžem súhlasiť s autoritatívnym systémom akokoľvek osvieteným. Dodnes neviem, kto navrhol skrátiť volebné obdobie v roku 1990 na dvojročné. Za dva roky sa nedali vyriešiť všetky problémy, ktoré spolužitie Čechov a Slovákov spolu s ďalšími národmi v rámci Československa za dobu jeho existencie prinieslo. V českých krajoch išlo o zakrytie prístupu k hospodárskej transformácii a na Slovensku navyše hľadanie vnútorného a vonkajšieho nepriateľa. Nevybavujem si žiadnu pozitívnu debatu, pretože obidve krajiny sa sústredili samé na seba a v prvých rokoch, kým v jednej vládol autoritatívny systém Klausa a v druhej Mečiara, neprejavovali nejaký zvláštny záujem o dianie v druhom štáte.
2. Vzopätie demokratických síl na Slovensku na konci deväťdesiatych rokov priviedlo po voľbách odstavenie Mečiara a neskôr aj marginalizáciu HZDS. Vstup Slovenska do európskych štruktúr a zavedenie eura. Memoárové knihy z vydavateľstva Lidové noviny, kvalitný týždenník, ako je Respekt, úctu k tradícii, ktorá vytvára česko-slovenský kontext pripomínajúc spoločné udalosti vedúce k vytvoreniu Československa – légie, obnoveniu demokracie v Československu – poznanie osobností odboja, disentu a emigrácie a ich aktivity.
3. Koordinovať zahraničnú politiku v oblasti pomoci udržania mieru – spoločné mierové misie v konfliktných oblastiach, podpora riešenia konfliktov, ktoré vedú k imigrácii, a vhodnou podporou zabrániť ekonomickej migrácii do Európy.
1. Osobne s tým nesúhlasím. Fungovanie spoločného štátu nebolo zástupnou témou, ale v slobodných pomeroch sa veľmi rýchlo stalo jednou z hlavných tém. Na Slovensku nebola spokojnosť s dovtedajším fungovaním federácie, ktorú Slováci vnímali ako príliš centralistickú. Na Slovensku tiež boli iné názory na postup ekonomickej transformácie ako vo federálnom centre a slovenská strana argumentovala, že nemá na kľúčové rozhodnutia dostatočný vplyv. Je pravda, že štátoprávne otázky si vyžadovali veľa politickej energie aj mediálnej pozornosti a nebolo toľko času diskutovať o charaktere ekonomických zmien, spôsobe privatizácie či šokovej terapii pri liberalizácii cien. Od rozdelenia Česko-Slovenska a vzniku samostatných republík sa už Slovensko nemohlo na nikoho vyhovárať, pretože sme za svoje rozhodnutia prevzali plnú zodpovednosť. Za pochodu sme tvorili štát, v tom sme nemali toľko skúseností ako Česká republika, ale napriek mečiarizmu sme svoj vlastný vývoj zvládli a dokázali sme zareagovať na všetky kľúčové výzvy, ako boli vstup do EÚ, NATO, ako aj OECD. Mali sme svetlé chvíle, aj momenty, na ktoré ako krajina nie sme hrdí, ale dnes je väčšina obyvateľov Slovenska stotožnená so samostatnou Slovenskou republikou.
2. Pre mňa je inšpiratívne to, že máme spoločnú históriu a ľahko dokážeme porozumieť kontextu a charakteru dnešných riešení, v ktorých je Česká republika o krok pred nami – spomeniem napr. rozsiahly dokument z mesta Prahy o tvorbe a kvalite verejných priestorov, ktorý nám v Bratislave chýba, alebo metodiku pre poskytovanie verejných služieb z Ministerstva pro místní rozvoj ČR, ktorú na Slovensku nemáme. Veľkou inšpiráciou je pre nás aj česká kultúra, je nám prirodzene najbližšia, my starší si ju nosíme v sebe a mladší ju prijímajú celkom prirodzene. Každému čitateľovi Listov by som odporučil návštevu Prahy, kde mojim najobľúbenejším miestom je kníhkupectvo Academia na Václavskom námestí, to je naozaj zážitok.
3. Určite áno. Spoločných záujmov je veľa: v prvom rade je to budúcnosť Európskej únie ako integračného celku a našej úlohy v ňom. Ak sa chceme ďalej približovať k vyspelým krajinám Únie, je to aj otázka, ako zvýšiť našu ekonomickú konkurencieschopnosť s väčším využitím našej tvorivosti než výhody nízkych miezd a našej montážnej zručnosti. Je to aj naša schopnosť využiť príležitosti digitálneho sveta, kde máme veľký potenciál v oboch republikách v IT priemysle. Je to aj spoločný záujem na rozširovaní sociálnej spravodlivosti, aby pozitívny vývoj v oboch republikách necítila iba úzka skupina majetných, ale čo najširší okruh ľudí, ktorí veria, že z výsledkov svojej práce majú právo na dôstojný život.
1. Nejsem historik ani politolog. Takže zcela laicky – tehdy jsem to vnímala jako účelově rozdmýchávanou nacionalistickou tendenci na obou stranách. Na Slovensku možná byla silnější. U nás, na moravskoslovenském pomezí, si ale rozdělení nepřál nikdo, myslím, na žádné straně. Mnohem později jsem se dozvěděla, že se pánové Mečiar a Klaus domluvili, protože věděli, že na Slovensku nemůže ODS nikdy vyhrát, a pan Mečiar zase věděl, že jeho HZDS nezíská žádný výsledek v Čechách. Tak si to rozdělili. Bylo to velmi prozaické a bez ideálů. Výsledek rozdělení ale také byl, že skončila debata o samosprávnosti Moravy.
2. Od Slováků bychom se měli učit zdravému národnímu sebevědomí. I když jsou menší, než je ČR, dokáží si svoje v EU prosadit včetně toho, že se nebáli přijmout euro a vydělali na tom. V souvislosti s tím vzpomínám na jedno jednání vedení Senátu v Bratislavě. V té době se ještě jednalo o Evropské ústavní smlouvě. Tehdejší předseda Senátu za ODS Přemek Sobotka velmi kritizoval nejen její znění, ale vůbec to, že vzniká. Pan Dzurinda, který byl premiérem, chvíli poslouchal, a pak řekl: „Víte, pane kolego, my víme, že to není dokonalé, ale Slováci u toho budou.“ Tím debata skončila. Pak ještě později, když se v EU řešilo něco kolem eurozóny, Česká televize si musela pozvat slovenského ministra financí, protože náš u toho jednání nemohl být. To mne velmi mrzelo.
Jednu tradici jsme společně mezi Valašskými Klobouky a Pruským na Slovensku založili. Pravidelně v květnu pořádáme společně Chodníček – přechod Bílých Karpat. Vždycky přitom uctíme společně památku T. G. Masaryka a M. R. Štefánika u Památníku vzájemnosti v Kloboukách. A velmi vřele všechny zvu k nám do Zlína na divadelní přehlídku českých i slovenských divadel Setkání–Stretnutie, který je malým svátkem umělců i diváků, zní čeština i slovenština.
3. Politická spolupráce mezi ČR a SR je naprosto přirozenou záležitostí všude, kde se na mezinárodním fóru s kolegy ze Slovenska potkáme. Velmi intenzivní pak byla zejména mezi sociálně demokratickými premiéry, ať už na úrovni V4 nebo v Evropské radě. Vzájemně také sdílíme zkušenosti např. s řešením zdravotnictví, digitalizace, průmyslu 4.0. A společný zájem? Tím v našem geopolitickém prostoru střední Evropy musí být fungování EU včetně řešení migrační krize a bezpečnostních hrozeb, obhajoba demokracie a reakce na klimatické změny. Pro ČR je velká škoda, že se nás jako společná agenda zatím netýká fungování eurozóny.
1. Po roku 1989 nastal v bývalom Československu nebývalý pretlak problémov a konfliktov – predovšetkým sa rozbehli dve komplexné a mnohoúrovňové tranzície – politická a ekonomická. Paralelne s tým došlo k rozpadu dovtedajšieho systému hodnôt a istôt, nastalo akési ontologické vákuum, do ktorého vstúpil hlasný nacionalizmus. Tento pohyb vytiahol na povrch aj driemajúcu otázku štátoprávneho usporiadania, ktorá naberala na dynamike a akcelerovala nečakane rýchlo. Najmä po voľbách 1992, keď si Česi a Slováci zvolili úplne nekompatibilné politické reprezentácie, sa federácia začala rúcať v základoch. Mečiar aj Klaus hrali iba na vlastný politický egoizmus. Ale že by si od vyriešenia štátoprávnej otázky mohol niekto sľubovať návrat pred-novembrového kľudu alebo nehybnosti, sa mi nezdá prijateľná interpretácia.
Štátoprávna debata prekrývala najmä konflikt o podobu ekonomickej reformy, ale možno ani nie tak jej reálnu podobu, konkrétne kroky, ako jej naratívnu a symbolickú reprezentáciu. Pre slovenskú spoločnosť znamenal rozpad federácie hľadanie odpovede na otázku – aký štát chceme? Kto sme? Kam smerujeme? A pre časť spoločnosti aj celkom akútne zadanie – ako sa vysporiadať s autoritárskymi a nacionalistickými tendenciami v domácej politike? Už sa nebolo na koho vyhovárať, boli to výlučne domáce úlohy. V debatách na tému, „prečo sa museli Česi a Slováci rozísť“, si však tiež treba uvedomiť, že keďže sa rozchod stal, vnímame ho dnes ako niečo, čo sa muselo stať, a hľadáme vysvetľujúce a podporné argumenty.
2. S obdivom sledujem, ako sa mladá generácia českých spisovateľov, ale najmä spisovateliek snaží vyrovnať s dejinami vlastnej krajiny. Knihy Kateřiny Tučkovej Vyhnání Gerty Schnirch alebo Jakuby Katalpy Němci boli pre mňa veľkým čitateľským, ale aj sociologickým zážitkom v zmysle veľmi poctivého rozplietania zložitých dejinných peripetií, ktoré sa odohrali dávno pred ich narodením, ktoré však – správne – považujú za živú a stále prítomnú minulosť. Naliehavé etické otázky o vine a zodpovednosti tým prenášajú do dnešných kontextov, čím celej spoločnosti jasne dávajú najavo – aj dnes sa nás to týka. Reflexiou z podobného súdka, o slovenskej dejinnej traume, je román (ale s veľmi silným dokumentaristickým rozmerom) Silvestera Lavríka Nedeľné šachy s Tisom.
3. Spolupráca určite áno. Pre mňa osobne viac ako nejaké pragmatické záujmy či politická spolupráca je dôležité udržiavanie kultúrneho „spolu-spoločenstva“. Abstraktné a sentimentálne, viem, ale snáď nie celkom nereálne.
1. První polovinu devadesátých let jsem prožívala jako studentka, navíc částečně pobývající v zahraničí. Mé osobní pocity by se daly popsat jako údiv a frustrace z česko-slovenského vzájemného nepochopení. Vzpomínám si na debaty s našimi slovenskými kolegy na fakultě, jak jsme byli překvapeni, že přirozeně nemají stejný názor jako my a že například spor o název státu brali vážně, zatímco my jsme ho považovali za mnohem méně podstatný. Myslím, že jsme v té době opravdu nechápali emancipační snahy Slováků jako něco skutečně živého, byť pravděpodobně i živeného. Myslím, že politická poptávka a celá tehdejší nálada ve společnosti přála rychlým a radikálním řešením. Ať již šlo o ekonomickou transformaci nebo zejména polistopadovou privatizaci a její politické sponzory s „tahem na branku“, a to na obou stranách budoucí státní hranice. Překrývání otázek sociálních otázkami národními je myslím odpověď na vaši otázku, pokud jde o zástupné problémy. Přidala bych ještě otázku vnímané polistopadové (ne)spravedlnosti a brzkého rozčarování z reálné situace a nenaplněných očekávání. To se dostavilo velmi brzy. Pozitivní debata po rozdělení Československa myslím nenastala. V Česku převládl sebevědomý pocit, že Česká republika si nakonec polepší a bude přirozeně premiantem postkomunistických zemí. Myslím, že o tom nikdo nepochyboval. Proto k žádné debatě o našem novém postavení a nové roli ani nedošlo.
2. Mám ráda slovenskou srdečnost a za inspirativní považuji podle mne mnohem otevřenější a přímější styl diskuse a z mých osobních zkušeností také určitý pozitivní přístup při jednáních. A pokud se týká doporučení, nabídnu dvě místa z opačných konců země, a to krásné historické město Skalica, které se nachází v Trnavském kraji u hranic s Českou republikou nedaleko Hodonína, a pak památník na Dukle, jehož návštěva by měla být pro každého Čecha povinností.
3. Česká republika a Slovenská republika spolupracují v mnoha oblastech již dnes a jsem samozřejmě pro další prohloubení spolupráce. A pokud jde o témata, myslím, že tím základním je sebevědomé evropanství a ekonomický rozvoj založený na zvyšování přidané hodnoty vlastní ekonomické základny. To je pro budoucnost konkurenceschopnosti obou zemí v kontextu nastupujícího průmyslu 4.0 zásadní. Proto by oblast vzdělávání, výzkumu a mezinárodní spolupráce měla být definována jako národní zájem obou zemí.
1. Najmarkantnejšie konflikty generovala ekonomická transformácia a bezprecedentne rýchla konverzia slovenského vojenského priemyslu, ktoré vyvolali hlbokú recesiu a jednorazový skok v miere nezamestnanosti. Dôsledky trvajú v určitom slova zmysle dodnes. Štátoprávna debata tieto konflikty neprekrývala, naopak časť politickej elity ich využila ako argument v týchto debatách. Argumentovala potrebou „slovenskej transformácie“ a pravdu mala v tom, že transformačný scenár so svojimi devastačnými účinkami mal na SR ešte horší vplyv ako na Česko. Rozpad štátu pre „slovenskú transformáciu“ vytvoril podmienky, ale ako vieme, nebola úspešnejšia. A je známe i to, že rozdelenie dopadlo na Slovensko ťažšie ako na Česko: jeho cena bola vyššia a negatívne účinky transformácie spočiatku ešte zhoršilo.
Štátoprávna debata prepojená s tézou prijateľnejšieho scenára transformácie nepochybne zakrývala prvé privatizačné prerozdeľovanie štátneho majetku (v malej privatizácii a prvé podvody vo veľkej privatizácii), rast korupcie a kriminality (napr. tzv. výpalníctvo a organizovaný zločin), ale i politické „očisťovanie“ spoločnosti, ktoré malo neraz charakter čistiek.
2. Na Česku je inšpiratívne to, že si dokázalo zachovať diverzifikovanú ekonomickú štruktúru, nízku mieru nezamestnanosti, že väčšiu prioritu kladie na vzdelanie a zdravie, čo sa odráža na vyššom ohodnotení učiteľov a zdravotníckeho personálu a samozrejme vyššej úrovni obidvoch rezortov. Vládna slovenská sociálna demokracia by sa mohla viacerými opatreniami ostatnej vlády sociálno-demokratického premiéra inšpirovať. Že tak katastrofálne ČSSD vo voľbách dopadla, nie je dôvodom ignorovať ich. Je dobré udržiavať a odporúčam rozširovať sieť česko-slovenských partnerských miest a rozširovať ju i na vysoké a stredné školy, kultúrne a iné verejno-právne inštitúcie a zároveň nedopustiť, aby tieto vzťahy mali iba formálny charakter. Kontakty prispievajú k vzájomnému porozumeniu a môžu byť inšpirujúce.
3. Predpoklady pre politickú spoluprácu Česka a Slovenska sú zakotvené – pri stom výročí vzniku masarykovského Československa možno povedať predovšetkým – v spoločnej viac ako sedemdesiatročnej histórii, ktorá sa neskončila až tak dávno. Sú prirodzene dané geografickou blízkosťou, resp. začlenením do toho istého stredoeurópskeho priestoru (dnes sa dokonca v politických rokovaniach čoraz častejšie hovorí o slavkovskom formáte, ktorého sú oba štáty súčasťou). Napomáha jej i jazyková príbuznosť, ktorá na politickej úrovni zatiaľ funguje, no na úrovni bežnej komunikácie, ako sme toho svedkami, menej, akoby sa oba jazyky od seba vzďaľovali.
Našťastie vo sfére „nadstavby“ je dôležitým predpokladom politickej kooperácie kultúrna blízkosť, blízkosť hodnotového vybavenia a pod. Na druhej strane asymetrické postavenie voči eurozóne je hendikepom efektívnejšej spolupráce nielen obidvoch štátov, ale i zoskupenia V4 pri formovaní budúcej podoby európskej integrácie. Isteže, existujú ďalšie okruhy, kde je koordinácia možná a potrebná: migračná politika a ďalšie európske politiky: energetická, poľnohospodárska, ochrana životného prostredia a zahraničná politika.
1. Patřím ke generaci, která nezažila ani samotné rozdělení Československa a jemu předcházející diskuse, ani na ně bezprostředně navazující společenské debaty v takovém věku, aby z nich měla vlastní dojem a zkušenost. Mohu se k nim vyjádřit pouze z toho, jak bývají zprostředkovávány, respektive co jako zástupkyně svojí generace považuji za určitý dluh toho období, jehož důsledky pociťujeme doposud. Za dva v tomto směru klíčové problémy, které mají kořeny v této době, jsou platné pro obě země a zároveň cítím jejich přímý dopad na politické boje naší generace, považuji způsob vyrovnání se s etapou předcházející státně socialistické diktatury a zpackaná, nespravedlivá ekonomická a venkoncem i společenská transformace. Představuji si, že debaty, jak společnost usmířit a nasměrovat jinak a lépe, se mohly s lepšími výsledky vést již od převratu, kdyby se energie nespotřebovávala na státoprávní debaty, jejichž tehdejší důležitost je z pohledu mé generace již obtížně pochopitelná. Že by ale konec těchto debat rozdělením státu přinesl v tomto směru nějaký pozitivní přelom, se také říci nedá. Bohužel mám doteď dojem, že jsme obzvláště dobří v tom neumět rozpoznat skutečně klíčové otázky – i dnes koneckonců řešíme bulvární aféry, technikálie nebo neexistující problémy, místo abychom se uměli zaměřit na to civilizačně skutečně rozhodující.
2. S velkým zájmem sleduji slovenskou vládní aktivitu směrem k ukotvení principu a podpory sociálního podnikání. Že to je věc, která může působit společensky výjimečně přínosně, ukazuje příklad Spišského Hrhova, kde se podařilo právě s využitím komunálního sociálního podnikání velmi dobře vyřešit problémy romské komunity. Kromě toho tento model také alespoň trochu narušuje představu zisku jako hlavní motivace lidské aktivity; a to považuji v současnosti za obzvlášť důležité.
Doporučila bych horkou českou knižní novinku, Nejlepšího kandidáta Stanislava Billera. Zajímalo by mě, zda se lidé ze Slovenska mého věku taky tak najdou ve vypravěčce a zda jim kampaň fiktivního prezidentského kandidáta Jana Nováka také bude připadat jako zdařilá satira jejich politických poměrů.
3. Asi je to zase něco specifického pro moji generaci, že Slovensko už nutně nevnímám jako pokrevního bratra, se kterým by měla být naše spolupráce užší než s ostatními zeměmi nějak automaticky. Koneckonců jsem ve společném státě prožila jen sedm let. Na druhou stranu máme hodně podobnou nedávnou historickou zkušenost, a proto se asi vyplatí třeba na evropské úrovni vystupovat společně, ten náš specifický kontext vysvětlovat a bojovat za vyřešení problémů, které z něj pro obě země vyplývají, například nízké mzdy.
1. Na úvod si dovolím polemizovať s tvrdením, že štátoprávna otázka v raných deväťdesiatych rokoch len prekrývala iné rozdeľujúce línie či témy v spoločnosti. Táto otázka bola v „spoločenskom povedomí“ už pred nežnou revolúciou a bolo myslím len prirodzené, že bola integrálnou súčasťou polemík po páde bývalého režimu. Jednoducho túžba po národnej suverenite a svojbytnosti bola v nie marginálnej časti slovenskej verejnosti prirodzene prítomná a posilnilo ju aj to, že vo vtedajšej českej a slovenskej politickej a štátnej reprezentácii prevládali zásadne iné pohľady na optimálnu cestu ekonomickej transformácie spoločnosti. „Z Prahy“ presadzovaná či diktovaná cesta bola pritom rozhodujúcou časťou slovenskej politickej reprezentácie a v toho dôsledku aj časťou verejnosti vnímaná ako pre Slovensko vyslovene škodlivá.
Nálady či názory typu, „kto na koho dopláca“ či „kto koho kde diskriminuje“, či sa už týkali postov vo vedení štátu, ekonomickom riadení federácie či napr. hokejovej reprezentácii a bez ohľadu na to, do akej miery boli tieto pocity krivdy či závisti opodstatnené, sa otvorením verejnej debaty vďaka nástupu slobody slova dostali na svetlo. Samotný fakt, že sa stali dominantným politickým sporom raných deväťdesiatych rokov, dokazuje, že v spoločnosti boli prirodzene prítomné.
V každom prípade proces, akým delenie federácie prebehlo, a následný priaznivý vývoj vzťahov medzi oboma štátmi preukázal pomerne vysokú mieru vyspelosti týchto spoločností a – minimálne v tomto ohľade – aj našich politických reprezentácií. Príklad delenia Juhoslávie bol vtedy len pár sto kilometrov od našich hraníc.
2. Snáď nebude znieť neúctivo, keď napíšem, že najinšpiratívnejšou črtou Česka je pre mňa osobne jeho história, resp. to množstvo osobností z najrôznejších spektier spoločnosti, ktoré táto história vygenerovala. Myslím si, že Česko vie, ale mohlo by ešte viac byť schopné z tejto histórie vyťažiť, resp. pri svojom ďalšom vývoji sa ňou, jej osobnosťami a zlomami oveľa viac inšpirovať. Odporúčať by som ľuďom z Česka nechcel knihu, osobnosť ani historickú udalosť, ale predovšetkým aby neutíchal priamy osobný kontakt so Slovenskom, časté vzájomné návštevy, pretože to je – ukazuje sa vo svete neistôt a z nich vyplývajúcich napätí – najlepší spôsob, ako udržať v oboch krajinách spoločenskú objednávku po v istej miere úzko prepojenom ďalšom vývoji oboch krajín, napr. čo sa týka otázky príslušnosti k budúcemu jadru EÚ, do ktorého Česko – napriek názoru nemalej časti českej verejnosti – podľa môjho uváženia historicky patrí.
3. Spoločným záujmom oboch štátov je jednoznačne stabilná, akcieschopná Európska únia, či už jej budúce jadro, alebo iná efektívnejšia podoba, pretože pre krajiny s 5 a 10 miliónmi obyvateľov sú vo svetovom meradle a v globálnej súťaži, ktorá rozhoduje o čoraz viac oblastiach nášho života, veľmi malé „entity“. Pre naše krajiny je príslušnosť k európskemu celku zárukou podstatne väčšej svojprávnosti a suverenity, ako akákoľvek „vlastná cesta“, ktorá je pri pohľade na globálne dianie čistou ilúziou a navyše veľmi nebezpečným hazardom. Preto by mala byť podpora akcieschopnosti Európskej únie zoči-voči aktuálnym najzásadnejším výzvam (digitalizácia, bezpečnosť, klimatické zmeny, dopady technológií na verejnú diskusiu a demokraciu) naším spoločným záujmom a témou spoločných debát pri vzájomných návštevách.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
