Václav Žák

Proč jsme se rozdělili

Mírumilovný česko-slovenský rozchod před pětadvaceti lety dodnes vzbuzuje pozornost. Jak je možné, že k tomu došlo bez konfliktů, které doprovázely rozpad Jugoslávie, popřípadě Sovětského svazu? A když teď máme tak výborné vzájemné vztahy, jak tvrdí politici na obou stranách hranice, bylo vůbec třeba stát rozdělit?

Jako účastník téměř všech jednání o státoprávním uspořádání až do voleb v roce 1992 bych řekl, že v okamžiku, když Vladimír Mečiar učinil předmětem jednání mezinárodně právní subjektivitu Slovenska, jiné řešení nebylo možné. Až do roku 1992 se na žádném oficiálním jednání mezi českou a slovenskou stranou požadavek na plnou mezinárodně právní subjektivitu Slovenska neobjevil. Mimo oficiální jednání ano. Ján Čarnogurský se zmínil o slovenské hvězdičce už někdy v prosinci 1989. Jeho bratr Ivan nám večer při skleničce po jednáních na hradech a zámcích vyprávěl, jak za nimi jezdí slovenská emigrace z Kanady a ptá se jich, proč už dávno nejsou samostatní.

Základní problém spočíval v asymetrii ve vztahu k společnému státu. Čechů, kteří by řekli „naše Tatry“ bylo dvanáct do tuctu, Slováky, kteří by řekli „naše Krkonoše“, byste museli hledat baterkou. Prostě Slováci Československo nepovažovali za svoje a vadilo jim, že Češi si „jejich“ Slovensko automaticky přivlastňují. Nemalou měrou se o to nechtěně zasloužil sám prezident Masaryk, když si za svého zástupce na Slovensku vybral evangelíka Vavro Šrobára, který se okamžitě dostal do zbytečného konfliktu se svým přítelem, katolickým knězem Andrejem Hlinkou. To vedlo k odcizení slovenských katolíků od projektu společného státu „československého“ národa. V každé další dějinné krizi vyplaval spor na povrch jako olej na vodu.

V roce 1989 proto nebylo těžké předpokládat, že se stane totéž. Když Václav Havel posílal na bratislavskou demonstraci magnetofonovou pásku s vizí nahrazení tuhé federace federací „autentickou“, stěží mohl domyslet, jaké to bude mít dopady. Jistě, Československo bylo autoritativně řízený centralistický stát a liberalizace byla na pořadu dne. Jenže to tuhé mocenské centrum představoval Ústřední výbor Komunistické strany Československa. Jakmile se jeho moc zhroutila, zůstala chatrná ústavní konstrukce, v níž obě republiky byly po vzoru sovětské ústavy vybaveny právem na odtržení, přitom centrum nemělo k dispozici právní nástroje na rozhodování sporů. Z praktického politického hlediska bylo tedy třeba ústavní systém posílit. To by byl obtížný úkol za všech okolností, ovšem pokud se jako cíl vytýčí autentická federace, která je opakem tuhé, tak to přece musí znamenat rozvolnění. Není proto divu, že se v programech všech slovenských politických stran bez rozdílu objevil požadavek na převzetí odpovědnosti za Slovensko.

Rychle se ukázalo, že to je potíž. Federace znamená sdílení moci. Pokud si republiky nárokují plné převzetí odpovědnosti, včetně fiskální a monetární politiky, na federaci nezbude místo. V dubnu 1990 přesvědčil ministr vnitra Mečiar premiéra Pitharta na zámku ve Lnářích, že by v rámci strategie „hurá na federální tchyni“ měly mít originální působnost republiky a určit, jaké kompetence na federální vládu přenesou. Těžko líp demonstrovat nepolíbenost ústavou nové politické garnitury.

Dva roky zkráceného období 1990–92 se podle původního plánu měly věnovat přípravě nové ústavy. Proměnily se spíš v permanentní volební kampaň, proloženou pokusy redefinovat ústavní rámec federace z roku 1968. A nastínit aspoň základní hlavy nové federální ústavy. Slovenská strana zcela v logice snahy převzít odpovědnost za Slovensko si nárokovala další a další kompetence, což na české straně velmi rychle vzbudilo nevoli. Změna kompetenčního zákona do podoby, jakou měl v roce 1968, proběhla prakticky bez povšimnutí. Republikám se tím vrátily rozsáhlé kompetence i v těžkém průmyslu. Jenže když pak pár týdnů nato v Trenčianských Teplicích předložili slovenští zástupci Mečiar a Kučerák další rozsáhlý katalog požadavků na předání kompetencí, byl oheň na střeše. Podej čertu prst... Většina Čechů, obávám se, tehdy vůbec nechápala, co Slovákům vadí. Ukázalo se to nejlépe hned na začátku roku 1990, když Václava Havla při podávání návrhů na změnu názvu státu a státních znaků federace a republik vůbec nenapadlo, že by slovenští poslanci mohli mít problém se slovem „československá“, ani že by si Slovenská národní rada mohla trvat na právu rozhodnout o státním znaku Slovenské republiky předtím, než o tom bude hlasovat Federální shromáždění, čímž vyvolal pověstnou pomlčkovou válku.

Na poradách Koordinačního centra Občanského fóra se při diskusích o státoprávním uspořádání Václav Klaus netrpělivě ptával, kdy už se začneme bavit o podstatných věcech. Po peripetiích neúspěšných jednání mezi federální a národními reprezentacemi, posléze samotnými národními reprezentacemi vykrystalizovalo několik politických postojů. Na české straně zaujímala vyhraněnou pozici Občanská demokratická aliance (ODA), která požadovala pevnou federaci. Pokud by nebyla možná, mělo dojít k referendu, přičemž by republika, která by odhlasovala vystoupení z federace, měla z ní vystoupit „nahá“ bez mezinárodně právního uznání – tudíž např. nemít žádnou ambasádu. Zkrotíme divokého slovenského koníka ohlávkou referenda, znělo z „moudré“ ODA.

Při dnešních debatách se poněkud zapomíná na vnitřní dynamiku, kterou proces československého vyjednávání přebíral z vývoje v zahraničí. Relativně dlouhou dobu byly snahy po samostatné Slovenské republice mezi slovenskými politiky v menšině. Řada z nich si uvědomovala, že instituce nezbytné pro řízení samostatného státu, například centrální banka, existují pouze v Praze. To byl také důvod, proč Ján Čarnogurský navrhoval státní smlouvu. Chtěl, aby se obě republiky institučně vyrovnaly, Slovensko mělo i svou emisní banku, a potom by stačilo jenom mašličku na státní smlouvě rozvázat a na vlajku EU by vylétly dvě rovnocenné hvězdičky. Do té doby měly pochopitelně běžet federální přerozdělovací mechanismy. Na to mohl stěží nějaký český politik přistoupit. O EU ani nemluvě. Žádnou další hvězdičku nepřipouštěla.

Zlomovým momentem, který situaci radikalizoval, bylo osamostatnění pobaltských států. Když ne teď, tak kdy? se dala číst otázka z očí naprosté většiny slovenských politiků. Když si na samostatnost troufne malinké Estonsko, proč ne Slovensko?

Rozdílný politický vývoj v České republice, kde se dominantním politickým tématem stalo „vyrovnání s minulostí“, čti antikomunismus, a na Slovensku, kde dominovala otázka národního sebeurčení, vedl k tomu, že se prakticky nedaly nalézt partnerské strany. Občanské hnutí, které respektovalo požadavek Slovenska na zviditelnění a zrovnoprávnění odmítalo lustrace, kvůli kterým si slovenští liberálové z Občanské demokratické unie vybrali jako partnera české nacionalisty z ODA. Pokus Václava Klause kandidovat s ODS na Slovensku jenom vedl k dalšímu rozdrobení hrstky slovenských liberálů.

Těžko se dá souhlasit s Václavem Klausem, že občané ve volbách vědomě rozhodovali o osudu společného státu. Ani on sám nevěděl, co bude výsledkem jednání mezi ODS a HZDS. Řeči o mezinárodně právní subjektivitě Slovenska bral jako volební folklór. Nedovedl si představit, že by nějaký slovenský politik nechtěl miliardu dolarů, která na Slovensko ročně putovala přes federální rozpočet. Když zjistil, že to není folklór, ale kategorický požadavek, přizpůsobil se realitě. Pod závojem tvrdé národní rétoriky splnil prakticky všechny Mečiarovy požadavky.

Co Mečiar požadoval? Společný stát s mezinárodně právní subjektivitou Slovenska. V podstatě kulatý čtverec. Co dostal? Měnovou unii dvou suverénních států. Líp se jeho požadavky splnit nedaly. Unie se nakonec nerozpadla politickým rozhodnutím, ale nedůvěrou Slováků v sílu vlastní měny.

Bylo to podle mne to nejlepší politické rozhodnutí, které Václav Klaus udělal, a myslím si, že se oba premiéři v prosincovém televizním přenosu z bývalého Federálního shromáždění k 25. výročí rozdělení státu po zásluze pochválili. Rozvody málokdy dopadnou dobře. To, že je československý rozvod světovou výjimkou, není dané jenom příznivou historií, ale racionalitou a velkorysostí, s jakou oba partneři k dělení státu přistoupili. Myslím, že by to nestranný pozorovatel měl uznat.

Pak už se každá republika vydala vlastní cestou. Slovensko se ocitlo v těžké situaci. Muselo bojovat o mezinárodněprávní uznání a bleskově dotvořit instituce, se kterými Slováci neměli žádné zkušenosti, především centrální banku. Mečiar se opíral o dynamiku, kterou radost ze získané samostatnosti vyvolala u podstatné části slovenské společnosti. V roce 1993 Národní rada zvolila prezidentem Michala Kováče. Konflikt mezi prezidentem a premiérem vedl rychle k předčasným volbám, které daly novému ústavnímu rámci politickou legitimitu. Pokračování konfliktu vyústilo v závažnou politickou krizi, ovšem Slovensko při jejím řešení velmi rychle politicky dospělo.

V České republice to vypadalo jinak. Hlavní argument, proč se do dělení státu měli zapojit občané, spočívá přece v tom, že poslanci, kteří o rozdělení státu rozhodovali, získali mandát slibem věrnosti federaci. Celou sadu zákonů o dělení státu, odhlasovanou Federálním shromážděním, tedy přijali poslanci, kteří porušili svůj poslanecký slib, na jehož základě získali mandát. Je pravda, že to zákonům neubírá na platnosti, nicméně k důvěryhodnosti politiky v očích veřejnosti to rozhodně nepřispělo.

Dobře, řeknete, byla mimořádná situace. Referendum se použít nedalo, protože bylo vymyšleno, aby Slovensko poškodilo. Jenže pak si politici měli nechat rozdělení státu potvrdit novými volbami a svůj mandát obnovit slibem novému státu a jeho ústavě. O tom, jaký máme k ústavě despekt, svědčí, že to dodnes nikomu nevadí.

U nás tři roky vládli politici, kteří neměli ústavní mandát. Bez voleb museli znásilnit konstrukci nové ústavy. Rozhodli se nechat nenaplněnou druhou komoru parlamentu (Senát), kam strany hodlaly umístit přebytečné federální poslance, v českém případě ale většinou špičky politických stran. ODA to zablokovala, protože federální poslance neměla. Tak Českou republiku, jak často upozorňuje Zdeněk Jičínský, vedla druhá liga z České národní rady a přebytečnými poslanci Federálního shromáždění zpolitizovala státní správu, čímž zamezila její profesionalizaci. Na diletantismus rozvrácené administrativy jsme hodně doplatili. Neúčast špiček politických stran na formování politiky v prvních letech existence samostatné České republiky vývoj politických stran oslabila.

Pohrdání ústavou, kterou Václav Klaus a jeho koaliční partneři – zejména ODA – dali do vínku České republice, zanechalo stopy. Prezidenti se nenaučili brát ústavu vážně. Veřejnost jim to konceduje, porušování prezidentského slibu si nevšímá. A pokud stávající prezident dokonce považuje možnost nechat vládnout vládu bez důvěry za „kreativní“ přístup k ústavě, nečekají nás právě klidné časy.

Václav Žák

Obsah Listů 1/2018
Archiv Listů
Autoři Listů

Václav Žák

Proč jsme se rozdělili

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu