Antonín Rašek

Odešli v roce 2017

V letectvu, k němuž jsem nastoupil v roce 1955 jako příslušník letištního praporu dopravního pluku ve Kbelích, mě hned zpočátku zarazilo, jak jsou piloti pověrčiví. Asi to bylo tak trochu dědictví z dob počátků létání, kdy po vzletu ne vždycky následovalo přistání. Změnilo se to až v pověru, že každou leteckou katastrofu brzy následují dvě další. Možná tato pověra už vzala za své, ale vzpomínku na ni mi oživil konec minulého roku, kdy krátce po sobě ze známých osobností opustili tento svět i tři mí kamarádi.

Prvním byl Rudolf Kocek, se kterým jsem se seznámil v polovině šedesátých let po nástupu na oddělení společenských organizací ministerstva národní obrany. Krátce poté jsem se stal i jeho náčelníkem. Bylo to tak trochu paradoxní, jako celá ta léta vůbec; já byl v hodnosti kapitána, on podplukovník. Důstojníků s vyšší hodností tu bylo více, ale kupodivu to nevyvolávalo žádné tenze.

Rudla, jak jsme mu familiárně říkali, měl na starosti armádní sport. Zapsal se do historie jako dlouholetý předseda fotbalového klubu Dukla Praha, který se pod jeho vedením v 60. a 70. letech minulého století zařadil mezi přední evropské týmy. Později Rudolf Kocek působil i v čele Československého fotbalového svazu jako místopředseda a předseda. V roce1990 nejvyšší svazovou funkci opustil a začal ve sportu podnikat.

V osmašedesátém jsme se na dvacet let rozešli, já jsem po okupaci musel odejít z armády, on zůstal. Opět jsme se sešli, když jsem se stal náměstkem ministra obrany a měl jsem mimo jiné na starosti i armádní tělovýchovu a sport. Ještě nedávno mě pozval na kávu, popovídali jsme si a slíbil jsem, že se zase sejdeme. Vždycky do toho něco přišlo, a já mu to pozvání na kávu nakonec zůstal dlužen. Škoda, měl jsem z něho vždycky dobrý dojem, budu na něho vzpomínat jako na blízkého kamaráda.

S Igorem Pleskotem jsme se znali od přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století. Přednášel jsem podnikovou sociologii pro Kancelářské stroje, kde tehdy pracoval.

Igor prožil kruté dětství. Jeho rodiče byli za heydrichiády popraveni v Mauthausenu a on byl se sestrou Milenou a s mnoha dalšími sirotky poslán do internačního tábora kdesi na Moravě. Podle jeho slov se tam neměli zle, moravští sedláci našli cestu, jak je ilegálně zásobovat. Ve škole se učili jen němčinu. Ale co děsivějšího, hrozil jim osud lidických a ležáckých dětí. Háchově vládě se je naštěstí nakonec podařilo zachránit. Několik let jsem to nosil v hlavě jako románové téma. Měl jsem však za sebou už několik románů z doby okupace a z německého prostředí (Diamantové C, Co Taussigovi?, Handyho dlouhé dobrodružství, Handyho hořkosladké konce léta, Dobrovolník Wanke, Lásky z Teufelshofu) a uvědomoval jsem si, jak těžké je se s takovým tématem vypořádat.

Igor Pleskot byl docentem sociologie a pracoval na fakultě architektury ČVUT. Po sovětské okupaci byl propuštěn a pracoval v neakademických profesích. Vrcholem jeho polistopadové politické kariéry byla funkce předsedy Československé konfederace odborových svazů. Poté se stal předsedou Odborového svazu KOVO a následně prezidentem celé konfederace. Byl také aktivním členem České strany sociálně demokratické a činný v občanské iniciativě ProAlt.

Igor zůstal aktivní až do konce svého života. I když se s přibývajícími léty stále svízelněji pohyboval, snažil se nevynechat žádnou z významnějších událostí, při nichž jsme byli v bezprostředním kontaktu. Kdybych měl určit jeho charakteristickou vlastnost, byl nesmlouvavě, možná až nepříjemně kritický.

Posledním z trojice mých blízkých přátel, kteří loni odešli z tohoto světa, byl Tomáš Ježek. Seznámili jsme se také na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, kdy jsme spolupracovali na projektech pro Dům techniky Pardubice pod vedením Františka Holmana a scházeli se na ekonomických seminářích Václava Klause a prognostických úterních seminářích Miloše Zemana v Československém komitétu pro vědecké řízení.

Tomáš byl vynikající ekonom a moudrý člověk. Vždy na něho bylo spolehnutí, byl zásadový a ve svých názorech neústupný. Mohl se dopustit chyby, ale ne podvodu; bylo možné dát za něho ruku do ohně. Těžce nesl důsledky kupónové privatizace, že předběhla právo, jak sám přiznával. Za chybu považoval i to, že do ní byli přizváni zahraniční investoři. Byl věřící, obtížně se vyrovnával s tím, jak se chovali mnozí privatizátoři. Omlouval to svou naivitou, myslím ale, že to byla spíše jeho bezmezná důvěra v lidi. I z těchto důvodů se později profesionálně rozešel s Václavem Klausem.

S Dušanem Karpatským jsem se seznámil čistě náhodou a nakrátko. Kdesi si postěžoval, že má potíže s názvem románu, který jeden chorvatský spisovatel pojmenoval stručně X2. Protože jsem mnoho let prováděl empirické sociologické průzkumy, věděl jsem, že jde o test chí-kvadrát, kterým se ve statistice testuje nezávislost dvou veličin. Když jsem mu to zavolal, jeho reakce mě přesvědčila, že je perfekcionista. To se mi potvrdilo i při jednom náhodném setkání. Za svůj život přeložil ze srbochorvatštiny osmaosmdesát literárních děl. Překládal i do srbochorvatštiny a díky němu vyšly v tomto jazyce například texty Václava Havla, Vladimíra Holana, Jana Patočky a dalších našich osobností.

S Naděždou Kavalírovou, předsedkyní Konfederace politických vězňů a předsedkyní Rady Ústavu pro studium totalitních režimů, jsem se seznámil za poměrně tristních okolností. Bývalá ministryně obrany Vlasta Parkanová se rozhodla vyznamenat několik příslušníků třetího odboje a bývalých vojáků a představitelů ministerstva obrany Křížem obrany státu ministra obrany České republiky a vyznamenáním Zlaté lípy za zásluhy o obranu. Mě mezi navržené zahrnula nejspíš proto, abych změnil kritický postoj k umístění radiolokátoru amerického protiraketového štítu v Brdech.

Před slavnostním aktem jedna z vyznamenaných, Zdena Mašínová, odmítla udělené vyznamenání převzít. Na protest proti tomu, že mezi vyznamenanými byla i Naděžda Kavalírová. Později jsme se dozvěděli, že pravděpodobným iniciátorem tohoto kroku byl člen skupiny bratří Mašínů, dnes již také zesnulý Josef Paumer. Důvodem odmítnutí bylo, že Kavalírová za minulého režimu po propuštění z vězení za protistátní činnost pracovala na ministerstvu práce a sociálních věcí. Dalo se pochopit, že pro Mašínovou to mohl být dostatečný argument vyznamenání nepřijmout. Otázkou je, proč tedy na ministerstvo obrany vůbec přišla.

Vlastu Parkanovou to dostalo do nepříjemné situace. Proto se po skončení ceremoniálu jen krátce zastavila u odbojářů a přešla mezi skupinu bývalých vojáků a civilních funkcionářů ministerstva obrany, mezi nimiž byli bývalý ministr obrany Luboš Dobrovský, armádní generálové Karel Pezl a Jiří Šedivý, Štefan Fülle a další.

Jak už se to občas stává, napjatou situaci může odlehčit okrajová epizoda. Ještě před příchodem ministryně, nevím už v jaké souvislosti, Karel Pezl před ostatními na mou adresu poznamenal: „Znám tě už tolik let, ale nikdy jsem si nevšiml, že bys nějaké ženě tykal...“ Z legrace jsem odpověděl, že si tykám jen s těmi, se kterými jsem něco měl.

Ministryně po příchodu podala každému ze skupiny ruku a prohodila s ním pár zdvořilostních slov. Když dorazila ke mně, hned po mé první větě se zarazila: „My jsme si přece tykali, ne?“ Všichni přítomní měli co dělat, aby se ovládli.

Nebyla to ale pravda. S Vlastou Parkanovou jsem si nikdy netykal. Byli jsme sice spolu v roce 1991 po skončení druhé irácké války ve Spojených státech, ale mezi námi, dvěma dalšími poslanci a novinářem Janem Rejžkem tam vzniklo ze zcela banálních důvodů naprosto zbytečné napětí. Náš tehdejší vojenský přidělenec mi totiž dal k dispozici služební auto. Ve svaté prostotě jsem jim nabídl, že si vozidlo mohou půjčit, pokud budou potřebovat si někam zajet. Okamžitě se ozvalo: „Jak je možné, že jste dostal auto, a my, poslanci, ne?“ Doporučil jsem jim zajít za naší velvyslankyní. Neuspěli.

Dojem Parkanové o vzájemném tykání možná vznikl díky tomu, co se stalo po našem návratu, když šla v Berouně do voleb za KDU-ČSL na zdánlivě nevolitelné pozici. Považoval jsem to za bezmezně odvážné a napsal jsem na toto téma článek. V závěru jsem uvedl, že navzdory ne zrovna nejlepším vztahům mezi námi jí přeji úspěch. A ona uspěla.

Pravděpodobně si myslela, že jí ten článek nějak pomohl, a proto později podporovala i moji kandidaturu do Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Dostal jsem nejvíce hlasů i od tehdy nejsilnějšího poslaneckého klubu sociálních demokratů. Vedení ČSSD ale nakonec navrhlo Erazima Koháka. Myslím, že to byla dobrá volba. Do rady se mi stejně moc nechtělo. Jen jsem nechtěl zklamat členy dnes již neexistující neziskovky BOOSS (Bezpečnost, obrana a ochrana společnosti a státu), kteří mě navrhli. Jako člověku, který se tak trochu považuje za novináře, je mi proti srsti tuto branži jakkoli kontrolovat.

V duchu jsem se vyrovnal i s Janem Rejžkem. Možná si mnozí vzpomenou na poslední rozloučení s Věrou Čáslavskou, které se překvapivě konalo v Národním divadle. Začalo vystoupením mladých členů baletu Národního dovadla. Tanečníci byli oblečeni do replik jejího olympijského dresu a vlasy měli upravené do účesu, který nosila při svém úspěchu v Mexiku. Stržili za to drsnou kritiku včetně označení za transvestity. Jediným, kdo se jich zastal, byl právě Jan Rejžek, který napsal: „Kdyby to Věra viděla, tak by se chechtala!“ Pro naši rodinu to bylo o to cennější, že hlavní roli v představení sehrál náš vnuk Jakub.

S Petrem Matějů, známým sociologem, jsem se znal dlouhá léta. Setkávali jsme se na různých seminářích, občas jsme se vídávali i o víkendech. Jeho bratr měl chalupu pár desítek metrů od naší.

Petr vystudoval sociologii a teorii kultury na filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V letech 1976–1998 pracoval v Sociologickém ústavu AV ČR (dříve Československá akademie věd). Zabýval se sociální mobilitou a stratifikací, zejména pak vzdělanostní nerovností a rolí vzdělání v životních šancích. Bylo to téma, které mne zajímalo. V sedmdesátých a osmdesátých letech jsem organizoval desítky výzkumů sociálního klimatu podniků z hlediska fluktuace a stabilizace pracovních sil; to byl za minulého režimu jeden z nejvážnějších problémů extenzivně se rozvíjející ekonomiky.

Petr byl poslancem a náměstkem ministra pro školství, tělovýchovu a sport a předsedou grantové agentury České republiky, pro kterou jsem občas dělal oponentury žádostí. Co jsem nevěděl, že se zabýval i divadlem a herectvím.

S Petrem jsme se jednou střetli i na stránkách MF DNES v diskusi o důsledcích neschválení státního rozpočtu. Viděl jsem je dost černě, Petr reálně a v souladu s legislativou. Měl pravdu, proto jsem se mu omluvil.

S bývalým poslancem, ministrem školství, tělovýchovy a sportu a prvním školským ombudsmanem Eduardem Zemanem jsme se dlouhá léta setkávali při nejrůznějších příležitostech a vždy spolu prohodili nejen pár slov. Eduard Zeman po skončení politické kariéry ve vrcholových funkcích patřil i k zakladatelům sdružení Přátelé Miloše Zemana. Jeho cílem bylo vrátit ho do veřejného života. To se podařilo. Po odchodu ze sociální demokracie byl Eduard Zeman členem přípravného výboru Strany práv občanů. Pravidelně se účastnil i setkání členů Zemanova kabinetu na statku Jana Fencla nedaleko Hodonína.

Eduard Zeman byl při setkání se mnou vždy velmi vstřícný. Možná i proto, že jsme potenciálně mohli spolupracovat daleko intenzivněji. Miloš Zeman mi ve své vládě nabídl funkci místopředsedy vlády pro koordinaci bezpečnostní politiky a ministra obrany. Měl jsem dilema, zda se po zkušenostech s funkcí náměstka ministra obrany pro sociální a humanitární věci nadále věnovat politice, nebo napsat pár románů, které jsem nosil v hlavě. Nakonec z toho byla dvacítka knížek, a navíc dvacet dalších románů, které jsem všechny společně postupně publikoval elektronicky v nakladatelství bezvydavatele.cz. Dodnes nevím, jestli jsem udělal dobře, nebo špatně.

Herce, dramatika a dabéra Michala Pavlatu jsem měl možnost poznat v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století zvláště po premiérách v Divadle E. F. Buriana Na Poříčí, kde více než dvě desítky let hrál. Pro nezaměnitelný hlas byl také vyhledávaným rozhlasovým a dabingovým hercem, namluvil čtyři a půl tisíce větších i menších rolí – například Michaela Winslowa v sérii Policejních akademií nebo pilota T. C. v detektivním seriálu Magnum.

Režisérem v Divadle EFB byl i můj spolužák z vojenského gymnázia Josef Palla, který už také není mezi živými. Po listopadu 1989 se divadlo stalo terčem kritiky. Nejspíš proto, že tu byl ředitelem Josef Větrovec. Ten se za minulého režimu politicky angažoval, ačkoliv mnozí herci byli přesvědčeni o tom, že to dělal pro záchranu divadla. Některým kritikům vadilo, že tu byly často na programu sovětské hry režírované právě Pallou, který v Moskvě vystudoval. Protože jsme s manželkou nevynechali snad jedinou premiéru, nejsem si jistý profesionalitou těchto kritiků. Mohu dost odpovědně říct, že zejména s nástupem Gorbačova byly sovětské divadelní hry o řád odvážnější než ty české.

Na závěr bych rád vzpomněl alespoň jednoho cizince, v dubnu zesnulého básníka Jevgenije Alexandroviče Jevtušenka. Přestože ho musím zařadit do pomyslné rubriky Neuskutečněná setkání. Tu sdílí například s malířem Pablem Picassem, který nás v létě dvaašedesátého roku pozval se skupinou mladých lidí do svého letního sídla na Riviéře. Jenže většina z pro mne zcela nepochopitelných důvodů pozvání odmítla. Jen jsme zhlédli jeho světoznámý triptych Válka a mír ve Valloris.

K odmítnutí návštěvy u Jevtušenka se skupinou českých novinářů jsem se musel rozhodnout sám. Oželel jsem ji kvůli slibu jednomu z přátel, že navštívím sestru jeho manželky Lusju, gruzínskou Židovku. Jistou satisfakcí bylo, že jsem se od ní během několika hodin v Domě spisovatelů v Moskvě dozvěděl o Sovětském svazu informace, o nichž jsem v té době neměl tušení. Za rok či dva Lusja navštívila Prahu, ale viděli jsme se jenom pár minut. Věnovala se svému příteli, německému ekonomovi, který jako jeden z prvních západních Němců se SSSR obchodoval. Lusja si ho také za několik let vzala. Bydleli poblíž Frankfurtu nad Mohanem, a jen jejich vstupní hala byla třikrát větší než celý náš panelákový byt na Proseku. Lidé si tehdy začali klást otázku, kdo vlastně vyhrál válku.

O návštěvě u Jevtušenka mi pak alespoň vyprávěl můj přítel, čtenářům známý autor románu Past Jan Vítek. Skončila ráno, vodka jako obvykle nechyběla.

Naše média o Jevtušenkovi po jeho smrti psala, že působil spíše jako rocková hvězda. Mně ale utkvěla v paměti především jeho báseň Babij Jar.

Jevtušenko patřil ke generaci šedesátých let spolu se slavnými ruskými spisovateli a básníky Vasilijem Aksjonovem, Andrejem Vozněsenským, Bellou Achmadulinovou nebo Robertem Rožděstvenským, kteří ovlivnili i naše kulturní dění a reformní hnutí. Jevtušenko se věnoval milostné lyrice, ale psal i verše s politickou tematikou. Byl také mezi těmi, kdo protestovali proti sovětské okupaci Československa.

Všechno to byli lidé, po kterých zůstane viditelná mezera.

Antonín Rašek (1935) je sociolog.

Obsah Listů 1/2018
Archiv Listů
Autoři Listů

Antonín Rašek

Odešli v roce 2017

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu