Karel Hrubý

Exaktní věda a politické bloudění

Závažný podnět k diskusi o pojmech společenských věd, které na rozdíl od přírodních věd nemají údajně takovou jasnost a přesnost, prokazatelnou materiální realitou, zavdal v 5. čísle loňských Listů vysokoškolský profesor chemie Josef Kuthan v článku Naši intelektuálové v zajetí svých terminologií (s. 24–28). Pojmy označující ekonomické, politické, ideologické uspořádání společnosti jsou podle něho jen časově a účelově omezené interpretace, „pouze ideje limitované právě dosaženým stupněm lidského poznání skutečné reality“. (25)

Ale cožpak pojmy přírodovědecké nejsou také jen dobově platné ideje (modely reality) limitované právě dosaženým stupněm lidského poznání skutečné reality? Pojmy atom nebo gravitace se od počátku dvacátého k počátku jednadvacátého století také změnily, obohatily, zpřesnily stejně jako např. pojem diktatury. Tak např. od Newtonova pojetí gravitace se postoupilo k výkladu podle teorie relativity. Nebudou i mnohé jiné přírodovědecké pojmy dalším poznáním zpřesněny nebo ve své dosavadní platnosti „překonány“? Vědy přírodní (exaktní) stejně jako vědy společenské jsou přece limitovány právě dosaženým stupněm lidského poznání, které nevylučuje poznání ještě dokonalejší, přesnější, věrnější, obecněji umožňující výklad širšího okruhu fenoménů.

Obsah, resp. význam pojmů ve vědách přírodních je jistě stabilnější, protože lze většinu těchto pojmů ověřit zkušeností, experimentem příp. výpočtem. U věd společenských je mnohdy experiment příliš složitý a zkušenost komplexnější (mnohovrstevnější); kromě toho společenské vědy mají co do činění nikoli jen s měřitelnou a vážitelnou matérií, ale také s pojmy, které jsou nematerielní a nesou silné subjektivní zabarvení svých vyznavačů (např. co je hodnotou pro jednoho, nemusí být hodnotou pro jiného). Proto jejich platnost není tak široce univerzální.

Společenské vědy si ovšem jsou vědomy toho, že některé, zejména sumarizující pojmy jako „demokracie“ nebo „totalitní systém“ jsou nepřesné, a pomáhají si tedy jinými modely. Tak např. modely politických režimů je třeba vždy považovat jen za ideálně typické konstrukty. Formy panství se v extrémně čisté, absolutní podobě nevyskytují. Reálné jsou jen konkrétní typy režimů se svými nesystémovými příměsky, nedostatky a jistou mírou poruchovosti. Realističtější je proto vnímat tyto režimy někde na pomyslné ose mezi oběma extrémy, jimiž je na jedné straně společnost režimem totálně institucionalizovaná, nesvobodná a neumožňující změnu, a na druhé straně společnost žijící v režimu veskrze pluralitním, umožňujícím vždy svobodnou volbu (P. L. Berger, T. Luckmann), a tedy i legální uskutečnění jiných alternativ k současnému režimu. (Viz K. Hrubý, Kolik totality zůstalo v „normalizaci“? in: Soudobé dějiny, r. 23, č.1–2/2016, s. 155.) Ale jak v přírodních, tak ve společenských vědách platí, že „za realitu mohu považovat jen historickou pravdu, přesněji vědeckými metodami ověřený stav a chování společnosti v daném místě a čase“. (25) Co tedy je historická pravda?

Fenomén a zážitek svobody

J. Kuthan pojednává otázku historické pravdy na příkladu fenoménu svobody, kterou podle jeho slov někteří publicisté proklamují jako nejvyšší hodnotu naší soudobé společnosti. Velký rozdíl spatřují například mezi svobodou slova a svobodou činu. (24)

Pojem svoboda slova je lehce pochopitelný: „Nikdo mi nebude bránit veřejně vyslovit jakýkoli názor.“ Má to však své subjektivní omezení, neboť: „prostý rozum mi velí, že i zde mohou existovat jisté meze, i když se na nich třeba ani všichni neshodnou.“ Možnost neshody pojetí je skutečně hlavním zdrojem určitých nejistot. Někdo rozumí svobodě slova tak, že se smí říci veřejně všechno (co není v rozporu s rozumem a dobrým mravem), druhý tomu rozumí tak, že se smí říci všechno, pokud to není v rozporu např. s nárokem monopolně panující strany na vedení společnosti a s jejím nárokem na monopol výkladu světa i toho, co je rozumné – a co páchne rozvratnictvím. I takovou neshodu už jsme v letech 1948–1989 zažili.

Tento „malý“ rozdíl však dělá velký rozdíl mezi demokratickým uspořádáním společnosti a uspořádáním podle autoritativního nebo totalitárního záměru panovníka (resp. panující strany). Co jeden na základě své ideologie považuje za spravedlivé, je pro druhého (vycházejícího z odlišné ideologie) do nebe volající křivda. Vyřadit, či dokonce exekučně likvidovat třídního nepřítele jen z politických důvodů je pro komunistickou morálku „právo revoluce“ (Lenin), pro demokrata je to surové bezpráví. Připomíná nám to moudré varování Ludvíka Vaculíka před svobodou, kterou nám shora slibovali panující v osmašedesátém roce. V článku Toleranční patent tehdy napsal: „A to je fatální na každé toleranci a svobodě, která přichází od dvora: že ten, kdo ji uděluje, má na ni patent. On rozhoduje, jak se jí má rozumět a jaká porce komu přijde.“ Neboť to bývá častěji politika (moc!), která chápání „svobody“ určuje, a ne společenské vědy.

Tolerance slova a tolerance činu

Exaktní vědy jsou prý naproti tomu v pojetí svobody slova mnohem tolerantnější, argumentuje J. Kuthan. Tak například nositeli Nobelovy ceny Ostwaldovi nikdo nebránil tvrdit, že atomy neexistují. Méně tolerantní prý jsou naproti tomu vědy společenské, „kdy například podpora krajních pravicových a levicových ideologií je v některých státech považována za trestný čin, což je paradoxně zdůvodňováno ochranou svobody“. Autor uvádí jako příklad fyzika Wernera Heisenberga, který „nechvalně poznamenal svoji životní cestu podporou projektu atomového reaktoru a A-bomby v nacistickém Německu“. A zdůrazňuje: „Jeho jméno ani princip neurčitosti nezmizely proto z učebnic fyziky, neboť objektivní věda není založena na subjektivních názorech jejich nositelů.“ (24)

Že platnost principu neurčitosti není závislá na tom, zda její objevitel podporoval nacistické Německo v ovládnutí světa, je evidentní. Ale něco jiného je jeho čin jako občana nacistického státu. Tady už jde o jiný fenomén svobody, totiž o svobodu činu. Nejde již jen o vyslovení názoru, ale o vliv aktivity vědce na uskutečnění či neuskutečnění nějakého politického, resp. militaristického záměru. V Heisenbergově případě to byla podpora atomovému projektu, v němž šlo koneckonců o výsledek války nacistů proti demokratickému světu a bolševickému Sovětskému svazu, o otázku existence, přetrvání a upevnění agresivního státu masově vraždícího rasově odlišné obyvatelstvo a potlačujícího mnohé národy Evropy. Má-li jít o historickou pravdu, pak nelze tyto historické okolnosti místa (Evropy se všemi jejími konstitutivními faktory a jejím spojencem Severní Amerikou) a času (období světové války ve čtyřicátých letech dvacátého století) z úvahy vynechat. Prof. Kuthan tu reklamuje nedotknutelnost vědeckého názoru, ale přehlíží, že jeho nositel působil také jako občan státu, jenž svým činem a svou vědeckou autoritou podporoval cíle tohoto státu. Což nebylo nic menšího než nárok nacistů zmocnit se nových prostorů a vést (s pomocí expanzivního Japonska) euroasijský svět železnou rukou „čisté rasy a jejího vůdce“ do věčného poddanství. V teorii lze vědeckou dráhu oddělit od ostatního života vědce, ale posuzujeme-li působení osobnosti ve společenském kontextu, nemůžeme ji zbavit odpovědnosti za důsledky její občanské angažovanosti. Je pak opravdu paradoxní posuzovat tuto osobnost nikoli jen dle její vědecké angažovanosti, ale také dle její angažovanosti občanské?

Svobodné a nesvobodné státy

Prof. Kuthan také považuje za anachronismus „dělit státy na svobodné a nesvobodné (neboli totalitní)“. Neboť podle jeho názoru „každá společnost si rozsah ,své' svobody mocensky hlídá účelově přijímanými zákony. Některá tvrději, jiná ,liberálněji', ale žádná na tuto svou mocenskou výsadu ve vlatním existenčním zájmu nemůže rezignovat“. (25)

V tom s autorem souhlasit nemohu. Především už proto, že tu jako podmět výroku zaměňuje pojmy „společnost“ a „moc“. Účelově přijímané zákony a svou mocenskou výsadu v komunistickém režimu diktatury, který jsme oba zažili, nepřijímala přece „společnost“, ale „moc“ (mocenské struktury panování), která společnost ovládala. Svou mocenskou výsadu vládnout společnosti bez jakékoli opozice bránili panující, tj. vedení strany, její aparát a organizační složky. Ty měly k dispozici potlačující prostředky justice, policie, armády, také názorové působení školy a médií, dokonce i rozhodný vliv na utváření existenčních podmínek každého jednotlivce (zda se mu bude dařit, či zda jeho šance budou omezeny, či dokonce perzekučně anulovány). Tyto složky moci (mocenský aparát a jeho nástroje) bránily „své“ svobody a výsady proti té části společnosti, která jejich nárok na vedení zpochybňovala nebo popírala, anebo byla ideologicky předem otaxírována jako latentní nebezpečí pro svůj třídní původ nebo odlišné politické, náboženské či filozofické názory. Že jiná část společnosti tyto složky podporovala, o tom není pochyby. Ale nebyla to celá společnost, rozhodně ne těch 99,9 % voličů, kteří „manifestačně“ a unisono volili NF.

Prof. Kuthan také tvrdí, že žádná společnost nemůže na tuto svou mocenskou výsadu rezignovat. Má pravdu jen potud, že tak obvykle nečiní žádná autoritativní nebo totalitární „moc“. Ani v posledním tažení své existence nebyl např. mocenský aparát Komunistické strany Československa ochoten se o tuto výsadu s někým dělit; „vedoucí úloha komunistické strany ve společnosti“ byla dokonce zajištěna ústavou až do prosince 1989! (Poněkud jinak se v závěrečné fázi diktatury chovali mocipáni v Polsku a v Maďarsku.) Ale není oprávněné tvrdit, že „žádná společnost“. Neboť na rozdíl od komunistické diktatury ruší demokratická společnost mocenskou výsadu vládních stran zákonně a pravidelně, když umožňuje změnu vlády (či její potvrzení) demokratickými volbami poskytujícími vládní alternativy. Touto výsadou „mít moc“ může společnost na další období pověřit jiné politické subjekty na rozdíl od totalitárních států, kde je vláda jedné a téže strany ústavně zakotvena na věky. Dělit státy na svobodné a nesvobodné (totalitní) není tedy anachronismus, jak se domnívá J. Kuthan, ale vědecká nezbytnost, která přihlíží ke komplexním souvislostem místně a časově relevantním.

Systém a režim

Naopak jinde prof. Kuthan správně upozorňuje, že se nemají zaměňovat pojmy „systém“ a „režim“. Pojem systém vztahuje k uspořádání hospodářství. Mluví o socialistickém systému takto: „... náš direktivní socialistický systém nebyl schopen ani zabezpečit zvyšování úrovně obyvatelstva srovnatelné s nejvyspělejšími kapitalistickými státy.“ (27) Mluví tedy o systému socialistickém a kapitalistickém.

„Režim“ naproti tomu znamená způsob vládnutí a jeho mocenskou strukturu. Tak např. demokracií se obvykle rozumí vláda lidu prostřednictvím zastupitelů a institucí, jejichž základem je dělba moci zákonodárné, výkonné a soudcovské. Diktaturou se naproti tomu označuje režim, kde mocenské, ekonomické a sociální struktury jsou monopolně řízeny z jednoho mocenského centra, jedinou stranou, jejíž ideologie je společnosti oktrojována jako určující rámec interpretace světa a dějin i utváření hodnotových normativů.

Oba systémy (hospodářské) tedy mohou mít různé režimy (politické): Kapitalismus může kvést ve fašistickém režimu i v režimu pluralitní demokracie. Zestátněný způsob hospodářství v komunistickém státě byl řízen diktaturou jedné strany, kdežto jinde či jindy (např. v poválečné Anglii či v Československu od roku 1945 až do února 1948) byl tento zestátněný způsob hospodářství řízen ještě režimem pluralitním, demokratickým. O socialismu demokratickém, tj. řízeném pluralitní parlamentární demokracií, Kuthan nemluví. Tříletou existenci demokratického rámce zestátněného hospodářství v Československu (spočívajícího na dekretu prezidenta republiky schváleném Národním shromážděním v říjnu 1945) ve své úvaze nezmiňuje. Byl však „náš socialismus“, o kterém mluví, bez demokracie ještě vůbec socialismem?

Demokratické prvky součástí vývoje člověka

Nicméně s pohledem na současné hospodářské i politické uspořádání v České republice po pádu komunismu se autor v závěru zaměřuje právě na „míru demokracie jako jednu z forem vládnutí“ (27) a poznamenává, že tato míra je od starověku vymezena účastí jednotlivců na rozhodovacích procesech ve společenském útvaru, jehož jsou právě členy. Demokratické prvky nachází i v jiných státních formách, od absolutní monarchie až po různé parlamentní republiky a federace, byť někdy jsou omezeny jen na určité skupiny (třebas aristokracii nebo majetné). Dokonce je považuje za biologicky podmíněné: „Dostupné a převážně empirické poznatky nasvědčují, že živočišný druh homo sapiens v průběhu svého vývoje uvnitř pozemského okolí podivuhodně směřuje k organizaci společenství, v němž demokratické prvky postupně narůstají.“ (28)

Historicky ovšem není tento vývoj tak přímý. Stačí, abychom se podívali na poslední století našich dějin, abychom viděli, že demokracie je trvale ohrožována skepsí, napadána a nahražována autoritativními snahami a systémy. Demokracie, jak jsme ji znali z doby Masarykovy, byla rozbita jednou zprava nacisty, po 2. světové válce pro změnu zleva komunisty, a když se po dvaceti letech bolševického blouznění začal vracet model demokratičtější, přišli komunističtí „spojenci“ – trvalo zase dlouhých dvacet let, než se stát mohl vrátit do demokratického rámce. I naše poslední volby ukazují sílu nespokojenosti, nedůvěry k demokratickému uspořádání a pootevírají dvéře k autoritativním snahám, k nimž už dlouho tendují někteří politici v Polsku a v Maďarsku; tyto tendence nyní zesilují i u nás. Bude třeba zase jedné generace, než pomine toto opojení „přímou demokracií“ (která je ve skutečnosti jen rétorickou kamufláží pro výměnu mocenských elit, nových vůdců, manažerů a manipulátorů veřejného mínění a okleštěním demokratických pravidel a institucí). Ale celková, dlouhodobá a hlouběji zdůvodněná tendence bude i přes tyto výkyvy směřovat k organizaci společenství, v němž demokratické prvky postupně budou narůstat.

To – přes všechny výkyvy a nejasnosti, které jsme v těchto poznámkách vytkli – uklidňuje. Tím více, že v článku prof. Kuthana, který pléduje za přesnost společenskovědních pojmů podle vzoru přírodních věd, se autor nakonec sám nevyhne tomu, co je právě charakteristické pro společenské vědy. Že pracují nejen s objektivně zjistitelným chováním, ale také se subjektivně chápanými hodnotami a s vědomím. I J. Kuthan považuje za nezpochybnitelné, že teprve v civilizační etapě evolučního vývoje našeho poddruhu homo sapiens se uplatňuje výraznější vnitřní uvědomění jeho jedinců podílet se diferencovaněji na ochraně a rozvoji svého druhu. (28, kurzivou vyznačil KH)

Subjekt (který nelze ze společenských věd vyloučit) a jeho vědomí se svými nezvažitelnými aspekty (imponderabiliemi) je tedy přesto, že je zdrojem dočasné nepřesnosti a „zaostávání“ za přírodními vědami, rehabilitován. Tím jsou nám, bohudík, zachovány i ideje a hodnoty (také svobody a demokracie), které sice nemají přesnost vzorců exaktních věd, ale zato nepostradatelnou mobilizační sílu, která je elixírem cesty civilizovaného lidstva. Bez něho by se to „proč, resp. pro co žijeme“ z vědy, z našeho života, z horizontu našeho vědomí zcela vytratilo. Stali bychom se pak jen hromadou pilných mravenců...

Karel Hrubý (1923) je sociolog. Poslední předseda exilové sociální demokracie. Žije ve švýcarské Basileji.

Obsah Listů 1/2018
Archiv Listů
Autoři Listů

Karel Hrubý

Exaktní věda a politické bloudění

Fenomén a zážitek svobody

Tolerance slova a tolerance činu

Svobodné a nesvobodné státy

Systém a režim

Demokratické prvky součástí vývoje člověka

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu