Ivan Pros

Krakatit

Podzim minulého roku byl událostmi veřejného života přesycený a jejich odraz jistě zaznamenal i Frekvenční slovník českého jazyka. Vlastní jméno Andrej Babiš stoupalo v četnosti výskytu v médiích po celý podzim a závěr roku strmě nahoru, v polovině ledna jeho frekvence trhala rekordy. Podobně se dařilo novotou se lesknoucí floskuli „řídit stát jako firmu“. V občanské nauce již prvňáci slabikovali: „ An-drej-Ba-biš-ří-dit-hníz-do..., přiletí k nám maminko čápi?“

Turek vytáhl na východ, Bavor si nerozumí s Prusem a Kim lyžuje se svými tanečnicemi v Pchjongčchangu. Chléb a hry, pot a slzy? Je třeba nově definovat?

Jako vysvobození ze všeho toho dusivého chaosu zazněl veřejností náhle signál, na který všechna méedia jako na povel utichla: „Vykliďte manéž, tabuli mnohem vznešenější chystejte, bude volen moudrý a udatný muž, nejlepší ze všech. Představení začíná.“

V hospodě U kulatého soudku vesničtí chlapi ještě svírali sklenice mozolnatýma rukama pevněji než jindy, ale známky úlevy po prožitém dramatu byly i tady patrné. Útržky zklidněných rozhovorů se začaly upínat k události nastávajícího víkendu, očekávané se stále ještě nejistým, ale pevným a semknutým odhodláním. Tady v našem kraji žádné novoty nejsou potřeba. Muž pevný charakterem, moudrý a bystrozřivý povede náš koráb nebezpečnými moři, jistě a bezpečně všemi bouřemi. Zažijeme nové dny a prima večery.

Byl jsem na odchodu. Odradit jsem ty nešťastníky nemohl. Chmurně jsem zaplatil chlapům jednu rundu možná na rozloučenou, ale možná také jako vykoupení z jejich hříchu, a zamířil jsem pozdním, ledovým nedělním večerem domů. Šel jsem zasněženou alejí bílých bříz a řídce postavených pouličních svítilen, které osvětlovaly cestu jen velice stydlivými vějíři nažloutlého světla. Čerstvý sníh měkce křupal pod nohama a poslední řádek šlépějí, který mne doprovázel, jakýsi soused, piják světel nočních bárek, který šel stejnou cestou, zabočil ke statku pod strání. Vlevo nad Háňákem vyvedl srpeček nového měsíce hvězdy, které se kolem něho chystaly ke spánku. Naše chalupa se ztrácela na konci aleje dole nad jezem v bílé tmě plné mrazivé mlhy, ve světnici se ještě svítilo. Stál jsem zase na kluzké zemi pevně na nohou, smířen s hvězdami, smrky, borovicemi i se ženou, která mně moje toulky vždycky něžně připomene.

Ukládali jsme se ke spánku pozdě k půlnoci, když naším domem otřásla silná exploze. Hluk a tříštění skla, létající trosky, plameny šlehaly vysoko nad obzor. Nad vesnicí se zvedala obrovská ohnivá záře. Krakatit, vydechli jsme oba společně.

Ivan Pros, Bednáreček

Obsah Listů 1/2018
Archiv Listů
Autoři Listů

Ivan Pros

Krakatit

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu