Petr Kolman

Stát nevěří státu?

Jako právníkovi i občanovi mi dlouho nejde do hlavy, proč stát (resp. správní orgány) může v Česku podávat kasační stížnosti? Nevěří snad náš stát státu? Pokusím se věc vysvětlit od Adama. Nejprve: co je to vlastně zmíněná kasační stížnost? Jde o tzv. mimořádný opravný prostředek používaný ve správním soudnictví. Lidově napsáno, pakliže nejste v mimořádných případech spokojeni s rozsudkem krajského správního soudu můžete podat proti tomuto vadnému rozhodnutí „kasačku“. O kasačních stížnostech následně rozhoduje Nejvyšší správní soud v Brně.

Kterak jsem již předznamenal, za problematické pokládám, že tento právní instrument může využívat i stát a jeho orgány (např. Ministerstvo financí). Skutečnost, že ho mohou používat fyzické a právnické osoby, které ve správním soudnictví „soupeří“ se státem, resp. se brání jeho mnohdy podivným rozhodnutím, pokládám naopak za správné.

Problematičnost věci ukažme na konkrétním nedávném případu. Pražskému obchodníkovi odcizila před šesti lety jedna fyzická osoba (dříve by se politicky nekorektně řeklo asi zloděj či dokonce darebák) elektrokolo v ceně nezanedbatelných padesáti tisíc korun českých. Od té doby vandroval zmíněný obchodník po soudech. Jádrem případu bylo, že si okradený podnikatel se souhlasem státní správy – konkrétně Úřadu pro ochranu osobních údajů (ÚOOÚ) – instaloval do své prodejny kamery. A díky nim si celou krádež (samozřejmě včetně pachatele) dostatečně natočil. Světe div se, po několika dnech měl obchodník elektrokolo zpět, a to díky tomu, že uvedené záběry zveřejnil na sociálních sítích.

V čem byl problém? Pachatel mu totiž nedal ke zveřejnění své fotografie souhlas. Diskutabilní sankci (pokutu 5000 korun plus náklady řízení) udělil obchodníkovi jmenovaný ÚOOÚ. Poté následoval zajímavý právní vývoj. Pražský podnikatel zažaloval ÚOOÚ u Městského soudu v Praze a – světe, znovu div se – vyhrál. Peněžitý trest mu byl soudem zrušen.

Nicméně vše pokračovalo, proti zrušujícímu soudnímu verdiktu podali ochránci dat z Úřadu mimořádný opravný prostředek v rámci správního soudnictví – tedy kasační stížnost. Okradený podnikatel měl podle názoru citovaného ústředního úřadu záběry z kamery pouze předat české policii a ponechat na jejím uvážení, zda by bylo vhodné, spravedlivé a účelné je publikovat. Nejvyšší správní soud, jako soud rozhodující o kasační stížnosti, se s tímto právním názorem ztotožnil a ÚOOÚ vyhověl. Pro podnikatele to mělo nemilé důsledky – pokuta za jeho detektivní aktivitu tak opět nabyla platnosti.

Zde čtenáře možná už také napadá klíčová otázka: Proč mohou státní orgány podávat kasační stížnosti? Stát de facto nevěří státu (resp. „svým“ veřejným , nikoliv soukromým soudům)?

Nicméně ještě na skok zpátky k naší bicyklové kauze. Před pár týdny rozhodl ve věci Ústavní soud, kam se rozhněvaný, avšak vytrvalý podnikatel poté obrátil. Jak to v Brně dopadlo? Ústavní soud ČR rozhodl, že se případem nebude zabývat. A zmíněnou stížnost odmítl. Stručně napsáno Ústavní soud se de facto ztotožnil s názorem Nejvyššího správního soudu, že živnostník měl souhlas pouze a jen s pořizováním záznamu kvůli ochraně majetku, ale ne již k další publikaci, v našem případě na sociálních sítích.

Předestřený případ ve mně jako v občanovi budí rozpaky. Výkladem dnešního českého pozitivního práva dojdeme skutečně k závěru, že záznamy z kamerového systému je při hledání pachatelů krádeží možné předat jen Policii ČR. Zveřejnit je například na sociálních sítích či nástěnce v supermarketu opravdu nyní nelze. Připomeňme, že policisté ukradené elektrokolo vypátrali po třech dnech, a to paradoxně též údajně díky snímku „protiprávně“ zveřejněnému na Facebooku.

Přirozeně, něco jiného by bylo, kdyby zmíněný podnikatel záznam schválně poupravil a třeba by perfidně z krádeže obvinil např. konkurenci či svou bývalou ženu. Nepochybně žádný podnikatel by si též nezasloužil zastání, kdyby na weby či sociální sítě bezdůvodně umísťoval fotky z kamerových systémů, a narušoval tím soukromí svých zákazníků. Nicméně o to ve zmíněném případě rovněž nešlo.

Aplikující orgán – tedy ÚOOÚ – měl, dle mého názoru, intenzivněji využít institutu správního uvážení a neudělit zde, vzhledem k okolnostem a charakteru případu, pokutu žádnou. A hlavně se velice divím, že zde podával citovanou kasační stížnost, tedy že se hned na počátku nepodvolil autoritativnímu rozhodnutí Městského soudu. Mám za to, že správní úřady by v budoucnu (jak říkají právníci de lege ferenda) neměly mít právo podávat kasační stížnosti. Tedy že by ze zákona nesměly vyjadřovat nesouhlas s rozhodnutími veřejných správních soudů.

Nota bene soudní řízení se v České republice (ale to platí i pro ostatní státy EU) vleče již tak dlouhá léta, a tak si myslím, že alespoň tento zákaz by mohl částečně „odbřemenit“ české soudy a napomoci tak k vyšší efektivnosti a rychlosti soudního řízení.

Doušek na úplný závěr – autor si je přirozeně vědom, že se nejedná o jediný problém české justice.

JUDr. Petr Kolman, VŠ pedagog, Brno

Obsah Listů 1/2018
Archiv Listů
Autoři Listů

Petr Kolman

Stát nevěří státu?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu