Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Ten debakl byl drtivější, než předvídali největší pesimisti. Podle analýzy ČSSD byly nejvážnějšími příčinami porážky neschopnost jejích představitelů vysvětit důvody podání demise a odvolání Andreje Babiše, společné prohlášení nejvyšších ústavních činitelů k Číně, pozdní vytvoření volebního triumvirátu a v závěru volební kampaně patálie kolem lithia. Jde převážně o politologickou deskripci konkrétních reakcí strany na probíhající situaci, ne o to, jak uspokojovala zájmy potenciálních voličů.
Příčiny jsou hlubší. Je vůbec otázkou, byla-li pod názvem ČSSD poražena sociální demokracie, jsou-li její členové sociálními demokraty. Autentičnost strany byla hned po druhé světové válce narušena fierlingerským vedením. Poté byla násilně spojena s KSČ. Pokus Jiřího Horáka navázat po roce 1989 na první republiku se nezdařil. Sociálních demokratů zůstalo ve straně málo. Když se do čela strany dostal Miloš Zeman, měla jinou politickou strukturu. Tvořili ji převážně bývalí levicoví stoupenci Občanského fóra a reformní komunisté. I když se vedení strany snažilo přetvořit takto vzniklý politický konglomerát v sociálně demokratický a pokračovat ve více než stoleté tradici, nepodařilo se jim to.
Reformní komunisté očekávali, že je ČSSD zbaví stigmatu minulosti a liberální křídlo se snažilo navázat na havlovskou představu občanské společnosti. Převzít vedení a sjednotit stranu se podařilo liberálům. Přílišný důraz na lidská práva, vstřícnost k migrantům, na postavení menšin a podporu neziskových organizací při postupném opouštění ideje sociálního státu a neprosazení některých sociálních projektů vedlo k oslabení elektorátu. Část reformních komunistů volila v dobré víře ANO, že jim splní to, čeho se od sociální demokracie nedočkali.
Jestli je tedy něco, co by mohlo ČSSD dostat z krize, je to nutnost přetvořit stranu ve skutečnou moderní demokracii a vrátit se k nově definovanému sociálnímu státu. Zatím nadále převažuje liberální orientace. O zaměření do budoucnosti tak rozhodne sjezd a nové vedení.
Antonín Rašek, Praha
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
