Štěpán Hobza

Další osudová osmička?

1918, 1938, 1968. (A vzhledem k osobnostem zastávající vrcholné funkce v našem státě bychom jistě neměli zapomenout ani na rok 1948.) Mýtus osudových osmiček v české historii je dobře známý. Jak v této konkurenci obstojí rok 2018 se svou prezidentskou volbou?

Očekávání před otevřením hlasovacích místností byla veliká, volební účast v druhém kole rekordní. 66,6 % předčily naposledy volby do Poslanecké sněmovny v roce 1998. Snad je příznačné, že i tehdy byl jejich největším vítězem Miloš Zeman. Jak je možné, že kontroverzní politický matador a jeho humorná kamarila se zfanatizovaným tiskovým mluvčím v čele opět slavili úspěch? To všechno po dvaceti letech, v jejichž průběhu ho provázely skandály typu opoziční smlouvy, ale zejména po pěti letech přinejmenším problematického vykonávání úřadu hlavy státu.

Ponechme stranou hloubkovou analýzu mysli voliče Miloše Zemana a obraťme se ke zpytování nedostatků druhého pólu naší společnosti. „Přijde mi symbolické, že přesně po sto letech by novým českým prezidentem byl opět profesor,“ otevřel svůj spot na podporu Jiřího Drahoše Ivan Trojan „... Navíc vyznávající stejné hodnoty jako Tomáš Garrigue Masaryk,“ dodal jeden z nejuznávanějších herců naší divadelní i kinematografické scény vzápětí. Jenže rozdíl mezi těmito dvěma profesory je bohužel zřejmý. Masaryk dle dobových svědectví doslova vyzařoval charisma. Mocenský šarm Jiřího Drahoše je – a říkám to jako jeho volič – poněkud povadlý. Stěží mohl na jeho stranu strhnout někoho z tábora nerozhodných, jejichž hlasy dost možná rozhodly, neřkuli snad zatvrzelého nevoliče. Masaryk byl v roce 1918 – oproti přežívajícímu mýtu – známý a zkušený, jakkoli neúspěšný, politik. Opakovaně zasedal ve vídeňské Říšské radě a na přelomu století dokonce založil – opět neúspěšně – vlastní politickou stranu. O nic takového se Jiří Drahoš ke své vlastní škodě nikdy nepokusil. Dřívější neúspěch umí volič prominout, absenci jakékoli zkušenosti u kandidáta na nejvyšší ústavní funkci po právu shledává podezřelou.

Profesor Drahoš byl bohužel příliš slabým kandidátem, což se plně projevilo v první prezidentské debatě. 2,7 milionu hlasů na jeho účet vypadá na první pohled jako velmi slušný výsledek, je však se vší pravděpodobností pouhou pia fraus, milosrdnou lží. Nelze totiž zapomínat, že pro řadu voličů – včetně autora tohoto článku – byla jeho podpora přijatelná pouze jako rozhodný odpor k protikandidátovi.

Česká liberální politická scéna pohříchu nedokázala v poslední dekádě vyprodukovat kandidáta, který by se svým charismatem a politickou obratností vyrovnal ostřílenému Zemanovi. Je to smutné, ale jednoznačné skóre. Je ovšem třeba nahlas vyslovit nesporný fakt: jsme za něj zodpovědní my všichni.

Jestli bude osmička, ve které se stal Miloš Zeman podruhé za sebou prezidentem rozdělené české společnosti, považována za osudovou, ukáže jen čas. Doufejme, že tomu tak nebude. Anebo jinak – udělejme všechno proto, aby tomu tak nebylo.

Štěpán Hobza, Praha

Obsah Listů 1/2018
Archiv Listů
Autoři Listů

Štěpán Hobza

Další osudová osmička?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu