Ondřej Vaculík

To byl den dvanáctý

Ráno se vzbudil zimou, a jak schoulený odolával chladu, bolely ho všechny klouby. Ani kocourovi Rourovi se ještě vstávat nechtělo, proto vydatně předl, aby spolu zůstali ležet. Uvědomil si, že kromě zpěvu ptáků, jimž ale po svaté Anně už moc do zpěvu není, je nejlibějším zvukem jeho dnů na periferii kocourovo předení.

A kupodivu i hlas paní železářky, protože bufetářka z nudi plovárny, zhruba ve věku jeho dcery, je docela protivná. A jiných hlasů v posledních dnech vlastně neslyšel.

Nikoli, Roure, žádné válení, hbitě vstal. Umyl se v jezírku, ba i oholil a připravil oběma snídani – čínskou kuřecí polévku s nudlemi, která je na něj dosti mastná, ale Rour ji má rád. Při tom si v hlavě sumíroval, co všechno musí pořídit, koupit. Hlavně tu plachtu. Jak udělal prvních pár kroků s vozíkem, Rour pochopil, kam se jde, a nabral správný směr. Opět se ujal vedení a docela pelášil, sotva mu stačil. Asi v půli cesty, když si stíral z čela pot, Rour toho využil a nastoupil si do vozíku, protože přec jen tak dobrým chodcem není. Důležitě seděl uprostřed vozíku a tvářil se jako toho všeho šofér.

Když se přiblížili na okraj sídliště, Rour za jízdy vyskočil a zamířil ke svému pahýlu starého stromu, do bezpečí trnitých keřů, kde na něho zase počká. Dál už pokračoval sám a zrychlil, aby byl u železářky co nejdříve.

„Možná ani nevíte, že je sobota, takže jsme tu jenom dopoledne,“ vítala ho přívětivě. „Ano, bál jsem se, aby nebyla neděle.“ „Máte štěstí.“ „Ano, mám štěstí. Že jste tu vy,“ dodal. „Jdete pro plachtu, viďte. Já si hned myslela, že jste si měl vzít dvě, jednu na ten váš rozestavěný barák a druhou, abyste pod ni schoval všechny věci, i kocoura.“ A jak železářka zmizela ve skladu, přemýšlel, že o tom svém „baráku“ s ní přeci nemluvil, co ona může vědět? A jak může být stará? V tom záhadném věku mezi pětačtyřiceti a pětapadesáti. Nikoli stará, ale zralá. A důvtipná! Přinesla plachtu: „A jak to máte s vodou?“ Vyprávěl jí, jak se po průtrži v jeho sousedství vytvořilo jezírko, které zatím nevysychá. „Myslím s pitnou vodou...“ „No, tu nemám, studna tam je...“ „Ale pumpa nefunguje,“ doplnila ho. „Budu muset vytáhnout pumpin pracovní válec i s potrubím...“ „Tak to se bez kladkostroje neobejdete, jeden tu mám,“ skočila mu do řeči a pádila do skladu. „Stál tisíc, ale dám vám ho za pět set, už se tu válí drahně let, kdo by dneska prahl po kladkostroji,“ smála se a utírala z něj prach. „S opravou se budete strašně peklovat, já bych na vašem místě pumpu nahradila rumpálem, normálním rumpálem, lano i vědra máme, jenže vy jste sveřepý a máte své umanuté vize, viďte?“

Odborná disputace na železářské téma ho povzbuzovala i vzrušovala, železářka také usoudila, že vinou zcela zarezlých šroubů se mu pracovní válec nepodaří rozebrat. A přitom mu nanášela na pult různé zboží už podle svého uvážení, například olej na zarezlé šrouby nebo dveřní panty a zadlabací zámek, na který by úplně zapomněl. „Nezapomeňte na kocoura,“ dodala, když sečítala položky, a jemu se zdálo, že neřekla „na kocoura“, ale „na Roura“, o němž přeci nepadlo ani slovo. „A co komín,“ zeptala se, když ho vyprovázela z prodejny, „ten musí stát externě,“ a podala mu ruku. Uchopiv vozík, kvapně vyrazil, možná mu i zamávala, určitě mu zamávala, ale neohlížel se.

Tak zmatený už dlouho nebyl. Nejen že on, starý stavař, zapomněl v boudě na okno, ale také na komín. Já vůl. Ten bude muset vskutku stát vedle boudy, externě. Kamna pak napojí přes stěnu boudy rourou, sopouchem. Pojal podezření, jako by železářka vlastně věděla, kam se s Rourem uchýlili, objevila je, a tajně je sledovala. Možná i poslouchala, o čem s kocourem mluví, protože jinak by nemohla vědět, že on je Rour. Ba zdálo se mu, že ona možná ví více než on, železářnice jedna.

Jako by mu pomátla mysl, nejenže nekoupil balenou vodu, ale málem zapomněl u pahýlu stromu také čekajícího Roura. Naštěstí zvíře se zapomenout nedalo, doběhlo ho a s krátkým vyčítavým meknutím naskočilo na vozík a opět se začalo tvářit jako toho všeho šofér.

Jak stále myslil na železářku a díval se na záda hrdě vztyčeného Roura, napadlo ho, jestli on sám, jak tlačí svůj vozík, není toho všeho dění jen pouhým motorem, a ani netuší, kam věci spějí a proč.

Co je mi ale do toho, a úlevně začal myslet na další nesnáze: Čím pobije střechu, když všechna stará prkna už spotřeboval? Hodily by se dřevotřískové desky, říká se jim „óesbé“, ale jak je sem dopraví? Budou mu nabízet, že mu je zdarma přivezou, ale k tomu nesmí dojít. Nikdy nikdo nesmí přijít na to, kde oni to z Rourem žijí. A obezřetně se ohlédl, neplíží-li se někdo v jejich stopách, například ta železářka. Vzduch byl čistý, jen chladně válo ze strniště. A ten komín, já vůl. Tu střechu holt pobiju prkny, ta si na vozíku tak na třikrát sám přivezu. Nemůžu chtít více, než čeho jsem sám schopen. Do setmění stihl nad studnu postavit trojnožku ze starých trámků a zavěsit na ni kladkostroj.

Proč poblíž není hospoda? Taková žízeň! Nezbývá mu než si uvařit čaj z vody z jezírka. Rour ji pije taky, přímo jedovatá tedy není.

Když večer uléhal, poprvé do své krátké modlitby vřadil za své děti a Roura také železářku, aby i ji Pán Bůh ochraňoval, protože je pro něho důležitější, než by se zdálo. Dlouho ale nemohl usnout, ačkoli Rour mu předl ze všech sil. Znovu a znovu ho z usínání vytrhával zvláštní neklid, nepokojná mysl mu před oči hnala nesrozumitelné útržky všech možných výjevů, haraburdí odkudsi vyhrabané.

Tak mezi jednou a druhou v noci po rezavé vlečce na náspu za jeho zády zase jel ten vlak. Zase stejným směrem, vlak co jezdí pouze tam, a opět ho táhl Hektor, ta samá lokomotiva s velkým bílým „V“ na čumáku. Kdy jela minule? Před pěti dny? Zase táhla staré dvounápravové osobní vozy, za okny v slabém žlutém světle strnulé postavy s unavenými pohledy, to asi Ukrajinci jedou někam makat od nevidím do nevidím. Jezdí takhle v noci, aby už za kuropění pracovali.

Ondřej Vaculík

Obsah Listů 6/2017
Archiv Listů
Autoři Listů

Ondřej Vaculík

To byl den dvanáctý

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu