Vladimír Heger

Stále živá střední Evropa

V listopadu proběhl na Masarykově univerzitě v Brně 2. ročník mezinárodní konference Střední Evropa včera a dnes: proměny koncepcí, o jejíž vznik a průběh se zasloužil vedoucí Ústavu slavistiky FF MU prof. Ivo Pospíšil. Kolem padesáti referátů zaznělo ve dvou sekcích: vedle početnější sekce jazykové, literární a kulturní jednali účastníci také v sekci zaměřené na historii, filozofii a politiku.

Střední Evropa se nedá definovat přesnými geografickými nebo politickými hranicemi, i když můžeme říci, že je pestrým a proměnlivým prostorem mezi Německem a Ruskem jakožto dvěma mocnostmi, které určovaly odjakživa vývoj Evropy. Proto se dodnes vedou spory, zda se řadí do střední Evropy kulturně a jazykově kromě dnešního Rakouska a zemí Visegrádu také další státy nebo regiony: Bavorsko, západní Ukrajina, Lužice, Slovinsko, severní Itálie, možná také Bělorusko, Chorvatsko nebo některé balkánské regiony. Jak zdůraznil I. Pospíšil, zájem o střední Evropu, který souvisí nejen s vymezením jejích hranic, se pohybuje v různých historických vlnách. Rozptyl názorů, postojů a definic tohoto prostoru ukazuje, že tento terén úvah je stále živý a že zejména v politickém dění (například v Polsku nebo na Ukrajině) přesahuje akademické prostředí. To také vedlo k prolínání problémů a témat obou odborných sekcí, stejně jako k objevování toho, jak je dnešní vývoj ovlivněn minulostí, předsudky, nacionalismy i pozitivními, byť navenek skrytým podobnostmi a paralelami. Jazyková, kulturní a názorová pestrost je středoevropskou předností i zátěží, na konferenci byla překonávána názorovou tolerancí a fundovaností delegátů z různých univerzit.

Pro některé účastníky zejména z východnější části střední Evropy je stále aktuální Kunderova esej Únos Západu z roku 1983 a větší debata se rozvinula o Stasiukově knize Východ, která odsuzuje bezhlavé přejímání západních konzumních a myšlenkových stereotypů v zemích se svébytnou kulturou. Střední Evropa má své vnější hranice, z hlediska vzdáleného nezúčastněného pozorovatele nepochopitelné a neviditelné, ale také hranice vnitřní. Část protagonistů na scéně zdůrazňuje „střed“, jiní zase „Evropu“. Zastánci středu se opírají o tradiční jistoty, neměnnost, místní uzavřenost, ať už je nazýváme lokálními patrioty, hrdými vlastenci nebo nacionalisty. Ti druzí, západnicky či modernizačně orientovaní, se přiklánějí ke globalizované Evropě, která má údajně překonat deficity a zpoždění v té části kontinentu, která je ve vztahu k západu zaostalejší částí východní. Tento „středový“ civilizační mezistupeň má ovšem pro obyvatele vzdálenějšího slovanského východu nádech kulturně přístupnějšího a (také díky jazykové příbuznosti) srozumitelnějšího západu, což se projevuje v současných migračních pohybech.

Zdá se, že na rozdíl od 90. let se živý zájem o střední Evropu přesouvá z Čech na Moravu. Důvody jsou dva. První je prostý: Moravané mají zeměpisně blíž k sousedním národům střední Evropy a jsou s nimi v užším kontaktu (konkrétně se to projevuje například v počtech slovenských či vůbec slovanských studentů na brněnských vysokých školách). Druhý důvod je zásadnější. V mimopražském prostředí není téma střední Evropy nahlíženo natolik ideologicky jako v pražském politickém centru.

Vladimír Heger

Obsah Listů 6/2017
Archiv Listů
Autoři Listů

Vladimír Heger

Stále živá střední Evropa

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu