I v Itálii se nacházejí historikové-revizionisté. Zneuívají toho, e během prvních deseti let vlády Benito Mussolini dal schválit celou řadu sociálních zákonů, z nich se některé dochovaly a dodnes. A jednou z legend je, e přijetí rasistických antisemitských zákonů na podzim roku 1938 bylo výsledkem nátlaku z Berlína či pokusem o imitaci Norimberských zákonů z roku 1935. Tato teorie utrpěla poslední a lze doufat definitivní ránu. Historický ústav Luce, jeho posláním je uchování a restaurování filmových dokumentů, uveřejnil před několika týdny filmový záznam projevu, který Mussolini přednesl na podzim roku 1938. Vystoupil z křiníku, který zakotvil v terstském přístavu, a k jásajícímu davu, který zaplnil hlavní náměstí města, přednesl projev. Ohlásil přijetí zákona, který omezí nebezpečnou činnost idů v Itálii. Krátce potom dodal: Od příchodu k moci se fašismus snail kontrolovat jejich nebezpečnou činnost. Ale nepodařilo se. Tato rasa je nebezpečná a s naší rasou je neslučitelná. A kdo by se opováil říci, e přijetí těchto zákonů přichází pod tlakem či se jedná o jakousi imitaci, je buď hlupák anebo nepřítel Itálie. Zmínil se samozřejmě i o niší rase atd. Popravdě řečeno jeho úmysly vyplývají i z pamětí jedné z Mussoliniho milenek, Margherity Sarfatti (1880-1961), pocházející z jedné zámoné idovské rodiny. Počátkem třicátých let, kdy ji jejich známost skončila, jí poslal dopis, ve kterém doslova napsal: Margherito, radím ti odejdi z Itálie. Pro idy nebude brzy v Itálii místo. Sarfatti odešla do Švýcarska a zachránila se.
Krátce po projevu byl zákon vydán. idé museli opustit jakoukoliv veřejnou činnost – univerzity, školy, ministerstva. Jeden plukovník, člen generálního štábu, spáchal sebevradu, protoe byl jako id propuštěn. Obchody byly samozřejmě arizovány. Je pravda, e pronásledování idů se nedá srovnat s tím co se dělo v té době v Německu. Ale od roku 1943, kdy nacisté obsadili dvě třetiny Itálie a vytvořili loutkovou Italskou sociální republiku, byl jejich osud stejný jako ve všech okupovaných zemích. Ke cti Italů lze jen říct, e drtivá většina s rasismem nesouhlasila a v období kruté represe od roku 1943 mnoho osob i katolických duchovních skrylo pronásledované idy ve svých budovách.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.