Theatrum mundi

Alena Zemančíková

Dva herecké výkony

Pražské divadlo Pod Palmovkou uspořádalo koncem října festival PalmOff, na který byla pozvána divadla z Polska, Maďarska a Slovenska, Česko bylo zastoupeno výběrem z produkce hostitelského divadla. Pro Listy jsem vybrala dvě inscenace s výraznou ženskou hrdinkou i její představitelkou: Ibsenovu Noru divadla Pod Palmovkou v režii Jana Nebeského a inscenaci Tenkrát v Bratislavě Slovenského komorního divadla Martin v režii Patrika Lančariče.

V obou případech jde o divadelní fenomén, kterému se říká „herecký výkon“. Obsah tohoto umění se v postdramatickém a postmoderním divadle do značné míry pozměnil, mezi nároky na dobrý inscenační výsledek patří i požadavek, aby hlavní představitel(ka) z představení netrčel(a). V případě těchto dvou inscenací tomu tak je a současný divák zažívá pocit, po jakém vlastně v hledišti toužíme, totiž zážitek z hereckého výkonu.

Noru hraje Pod Palmovkou Tereza Dočkalová, mladá herečkanenápadného zjevu a výrazného hlasu. Režisér Nebeský, proslavený svými interpretacemi Ibsena, ji spolu s kostýmní výtvarnicí Janou Prekovou obul do lodiček s extrémně vysokými podpatky, čímž vynikla útlost její postavy a v působivé vizuální metafoře i vratkost jejího postavení. Tereza Dočkalová v neustálém pohybu a za neustálé řeči pobývá na jevišti, zamlouvá a přehlušuje průšvih, k němuž se schyluje příchodem vyděrače Krogstada. Nebeský s Prekovou velmi rafinovaně pracují i s Nořiným nejdůležitějším převlekem – slavnostními šaty, v nichž má u Ibsena tančit tarantellu. Šaty, jež vyvolávají očekávání, které přítelkyně Kristina upravuje a Thorvald neustále zmiňuje (potřebuje se přece svou krásnou ženou a jejím tancem pochlubit) jsou nakonec bezbarvým overalem, ve kterém Nora úplně zmizí, v němž není ani oblečená ani nahá a který jí nesluší. Tohle je divadelnost pro pokročilé, poslouchala jsem dvě dámy v řadě za sebou, které to napřed kritizovaly jako naprostou nedostatečnost kostýmní výtvarnice, až se postupně v hovoru propracovaly k úvaze, zda to nakonec není úmysl. Zbavená šateček a střevíců Nora opouští manžela a děti, přičemž vidíme, že to je stejně těžký a drastický čin jako za Ibsenových časů: opravdu nevím, jak si může kterýkoliv kritik myslet, že tenhle motiv ve hře už není aktuální, právě dnes, v době návratu k předmanželským smlouvám a pasti porozvodových dluhů a podílů na majetku a života na dluh, vskutku vratkého.

V nových šatech-nešatech Nora předvede excentrickou taneční kreaci, ve které už je obsaženo její rozhodnutí: tohle rozhodně Thorvald nečekal. Úplně se změní. Tereza Dočkalová vytvoří tělem, hlasem, pohybem, postojem, gestem, prostě vším, co patří k herecké výbavě, plastickou postavu, která právě díky nadsázce, držené v mezích, nepřekračujících vážnost sdělení, a na druhém pólu díky smyslu pro detail, jímž zostřuje charakteristiku a zpředmětňuje rozpor mezi slovním vyjádřením a tělesným jednáním, poskytuje divákovi zážitek podobný tomu z virtuózní hry na hudební nástroj: je v tom technika i cit a obojí slouží interpretované skladbě.

V Komorním divadle v Martině mají Janu Oľhovou, heroinu a výraznou osobnost souboru, pro kterou stojí za to stavět repertoár. Divadelní adaptace románu Žo Langerové Žila jsem s oddaným komunistou. Československo – můj osud 1934–1968 je pro ni jako stvořená.

Mohlo by se zdát, že půjde o další z dramatizovaných osudů politických vězňů a jejich režimem perzekvovaných rodinných příslušníků, ale příběh Žo Langerové, manželky slovenského komunistického ekonoma, odsouzeného v rámci procesu s Rudolfem Slánským, má jiný půvab. Ten spočívá v ironicky ženském komentování opravdu těžkých životních momentů, v emancipované otevřenosti a odstupu od názorů uvězněného manžela – přičemž skutkem ho žena nikdy nezradí. S dcerami se stěhuje pokaždé do horšího bytu, posléze z Bratislavy na venkov, zastává stále podřadnější zaměstnání, a nakonec, když manžela po deseti letech pustí z vězení, se její manželství s Oskarem Langerem změní v soužití s vyhaslým, vlastní rehabilitací posedlým člověkem, který je rodině nadále přítěží. Zsófia Beinová, provdaná Langerová, pocházela z buržoazní budapešťské rodiny, skrze její postavu vyvstává kontrast mezi umolousanými padesátými lety třídního boje a nezničitelnou (protože intelektuální, i když ne vždy sympatickou) elegancí slovensko-maďarské „lepší společnosti“.

Jana Oľhová, vysoká, kostnatá, s výraznou bradou, sebejistá převyšuje zbytek martinského souboru vzrůstem i hereckým uměním. Inscenace Tenkrát v Bratislavě patří k těm, které se opírají o hlavní postavu, na ní stojí a jí slouží. Jana Oľhová ovšem není žádná primadona, je věcná, střídmá ve výrazu, kdyby to slovo nebylo tak zneužívané, napsala bych autentická.

Obě herečky, Tereza Dočkalová (r. 1988) i Jana Oľhová (r. 1959) dokazují, že divadelní herectví i v čase televizního fastfoodu můžeme nazývat uměním.

Alena Zemančíková

Obsah Listů 6/2017
Archiv Listů
Autoři Listů

Alena Zemančíková

Dva herecké výkony

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu