Knihy | Listy

Knihy 6/2017

Slezské písně

– Třetí svazek Kritické hybridní edice (dříve zde vyšlo Dílo Františka Gellnera a Dílo Karla Hlaváčka) je tentokrát věnován jediné básnické sbírce. Ta měla ojediněle složitý osud – od prvního časopiseckého vydání s 21 básněmi se rozrostla na více než čtyřnásobek, přičemž se někdy znatelně změnily i texty básní. Mělo to různé příčiny – opravoval je už první editor Jan Herben, za Rakouska bylo třeba brát ohled na cenzuru, při opisování a tisku se vloudily chyby, a zejména sám autor byl doživotně posedlý snahou své dílo zlepšovat, ve vyšším věku podle všeobecného úsudku znalců kontraproduktivně, takže odborná konference roku 1963 dospěla k závěru, že za definitivní by se mělo považovat vydání z roku 1928. Tento text obsahující 81 básní je i hlavním obsahem svazku, editoři však s přihlédnutím k dřívějším vydáním opravili řadu chyb. Jejich seznam zabírá čtyři stránky – tiskové chyby leckdy narušovaly rytmus básní či smysl textu, mezery mezi úseky básní byly posunuty nelogicky. Do zvláštního oddílu editoři zahrnuli ještě 15 básní, které se ve Slezských písních dočasně objevily dříve nebo byly připojeny později. Kromě předmluvy a komentáře obsahuje kniha Autorské poznámky a vysvětlivky, slovníček neobvyklých výrazů, chronologický přehled autorova života a historie jeho sbírky, zejména je k ní pak přiloženo DVD obsahující veškeré dochované tištěné i netištěné, dokončené i neúplné verze textů. I když jsou Slezské písně spíše proces než pevně ustavený fakt, kniha pro čtenáře zachycuje výsledek tohoto procesu ve chvíli, kdy se Bezručův výsledek blížil optimu, hlubšímu zájemci pak dává možnost poznat celý jeho průběh. Protože však bohové či démoni nesnášejí zcela dokonalé lidské dílo, za asi 50 odstraněných chyb se objevila jedna nová. Ve čtvrtém verši od konce básně Hrabyň čteme „na konci Hrabyň, vysoká Hrabyň“. V dřívějších vydáních bylo a má být „na kopci“. Brzy můžeme očekávat čtvrtý svazek edice věnovaný Máchovu Máji.

Petr Bezruč: Slezské písně, úvod, předmluva

a komentář Michal Kosák a Jiří Fleischman,

Ústav pro českou literaturu AV ČR / Akropolis, Praha 2014, 178 s.

-jn-

Ptáci v českém životě a kultuře

– Krátce před svými 90. narozeninami odešel velký ornitolog a dobrý člověk docent Karel Hudec, znalec, milovník a ochránce ptáků. Nikdo v Brně nevěděl lépe než on, kde nocují havrani, a nepoznal tak bezpečně každého ptáka po hlase. Byl obdařen více talenty: v mládí se stal mistrem republiky v plavání motýlkem, později založil divadlo, v němž byl principálem, autorem, režisérem i jedním z herců, psal vědecké knihy a články do novin. Mohl se ještě těšit z vydání svého životního díla, v němž se všestranně věnuje interakcím mezi ptáky a lidmi se zvláštním zřetelem k českému prostředí. Dočteme se v něm o historii poznávání ptáků, příjmeních a místních jménech odvozených od jejich jmen, o ptácích v literatuře, hudbě a umění, o ptačí symbolice na náhrobcích, o užití ptáků na poštovních známkách a v oblékání i v módě. Autorův zájem o ochranu ptáků je patrný z podkapitol Letadla a ptáci, Větrné a solární elektrárny a ptáci, Ptáci a dráty. Nevyhýbá se upozornění na omezené lidské porozumění: „Nakonec – zejména v moderní kultuře – hraje roli i nevědomý postoj pána nad životem a smrtí, a tím ochránce ubohých ptáčků'.“ Zůstává ovšem střízlivým vědcem a pro přílišné zduchovňování', jak se projevuje třeba výrokem „Orel má vysoké povědomí o záměrech vesmíru, proto nás učí o síle tvoření“, má shovívavý úsměv. Jistě by se na mě nezlobil pro kritickou připomínku: ,Jestřáb kontra Hrdlička' je sice opravdu od Svatopluka Čecha, ale nikoliv z Povídek malostranských; neřekl bych ani, že v této povídce není nic společného s ptáky kromě jmen – autor volil ptačí jména tak, aby odpovídala charakteru jejích hrdinů podle toho, jakou povahu přisuzujeme ptákům. V knize je mnoho pěkných a vtipně volených obrázků a fotografií, mnohastránkový soupis literatury a seznam českých a latinských jmen u nás se vyskytujících ptáků. Pro milovníka živé přírody je kniha ideálním dárkem k vánocům.

Karel Hudec: Ptáci v českém životě a kultuře,

Academia, Praha 2017, 452 s.

-jn-

Podobizny z mojí galerie. Jana Černá. Jiří Lederer. Karel Trinkewitz

– Soubor čtyř literárně publicistických portrétů doporučujeme nikoli proto, že se hned v úvodu jejich autorka přiznává k inspiraci Listy, přesněji řečeno zde otištěnými texty, souvisejícími s připravovanou biografií Jany Černé-Honzy Krejcarové – vyšla pak v Knihovně Listů (Anna Militzová: Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse, Olomouc 2015). Právě portrét této rozporuplné osobnosti se zrodil z polemiky Evy Kantůrkové s redaktorem knihy Václavem Burianem: korespondence s ním ji přiměla, píše, „prozkoumat, jak a zda ono jiné podání Janiny podoby ovlivnilo obraz, který jsem si o ní vytvořila já“. Eva Kantůrková píše o J. Černé, J. Ledererovi, K. Trinkewitzowi a V. Černém s různou mírou literární stylizace, pokaždé ale na základě osobních vzpomínek. A prokazuje, že jedině uměleckým jazykem lze popsat osobnost věrně a uvěřitelně. A že je to způsob, jak ji aspoň v myslích čtenářů uchovat živou. Když píše o Bondyho Deníku dívky, která hledá Egona Bondyho, inspirovaném Honzou Krejcarovou, dospěje autorka k poznání: „Jak tak mísím vlastní reálnou vzpomínku s Bondyho textem, dělám to s vědomím, že někdy je literatura životnější než sama její předloha. A že až v textu se jeho předloha stává věčnou.“

Eva Kantůrková: Podobizny z mojí galerie. Jana Černá. Jiří Lederer. Karel Trinkewitz. Václav Černý.

Novela bohemica, Paha 2017, 152 s.

-tt-

Past

– Autor se v životopisném románu vrací k motivům své předchozí knihy Oblázek v peřejích. (Anglický překlad A Pebble in the Torrent uveřejnilo nakladatelství New Generation Publishing v Londýně v r. 2013.) Podstatně jiný úhel pohledu ilustruje ústup od poetického názvu k drsnějšímu titulu Past. Autor musel román rozvinout z objektivních důvodů: V roce 2015 objevil dokument, který svědčí o tom, že na hlavní postavy tohoto skutečného příběhu byla nastražena léčka. Jan Vítek je zkušený novinář a beletrista, dříve narození si mohou vzpomenout na román Říci ne, který vyšel v 60. letech. Autorův život začal ještě za první republiky v jihočeské Křemži. Chtěl se věnovat divadlu. Ale kariéru mu v 50. letech zkomplikovalo otcovo zatčení. Našel však životní lásku. Měl štěstí, že se ve vojenské základní službě seznámil s pozdějším generálplukovníkem Václavem Prchlíkem; ten ho přivedl k novinařině a zásadně ovlivnil jeho život. Vítek pro dobrou znalost jazyků pracoval v mezinárodní komisi na 38. rovnoběžce v Koreji. Poté zastupoval naši republiku v Mezinárodní organizaci práce v Ženevě. Zlomem byl pro něj srpen 1968, kdy se rozhodl emigrovat. A toto období je prozaickým vrcholem jeho románu. Nyní již dlouhá léta žije v Ženevě.

Jan Vítek: Past, Akropolis, Praha 2018, 222 s.

-ar-

Knihy všech ročníků

Obsah Listů 6/2017
Archiv Listů
Autoři Listů

Knihy 6/2017

Slezské písně

Ptáci v českém životě a kultuře

Podobizny z mojí galerie. Jana Černá. Jiří Lederer. Karel Trinkewitz

Past

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu