Libor Martinek

Slavná spisovatelka dělí Poláky

V letošním roce si připomínáme výročí narození (175 let) polské spisovatelky Marie Konopnické. Patrně by se tyto oslavy omezily na panelové výstavy ve městech, kde delší dobu žila a působila, Muzeum Marie Konopnické v polském Żarnowci by se dočkalo většího množství návštěv ze škol, když autorka pohádky O trpaslících a Maryšce sirotě, zařazované do polských čítanek, patřila mezi zakladatele moderní literatury pro děti a mládež. Zejména v posledním desetiletí se vedou diskuse vyprovokované publikacemi a články na téma jejího života, jehož některé aspekty jsou různě interpretovány, přičemž názory zleva i zprava dělí polskou kulturní, ba i politickou veřejnost, pokud bychom vzali v úvahu vystoupení polského pravicového politika Artura Zawiszy z Národního hnutí (Ruch Narodowy).

Maria z Wasiłowskich Konopnicka se narodila 23. května roku 1842 v Suwałkách ve šlechtické rodině. Její otec Józef působil jako právník. Matka Scholastyka zemřela, když bylo Marii dvanáct let. Vyrůstala v Kališi, kam se rodina přestěhovala. Měla tři sestry a jednoho bratra. V domě vládly silné vlastenecké nálady, rodina společně četla díla emigračních, carskou cenzurou zakázaných autorů. Otec, osvícený a přísný člověk s hlubokým zájmem o literaturu, vštěpoval dětem zásady, které by podle něj měl dodržovat každý poctivý Polák.

Maria strávila rok ve varšavském klášterním penzionátu sester sakramentek. Pobyt ve škole byl pro dospívající dívku změnou v dosavadním životě, i když vzdělání, které bylo děvčatům poskytováno, je neučilo samostatně myslet a ani je nepřipravovalo pro budoucí život. Ve škole se seznámila s Elizou Pawłowskou, později spisovatelkou Orzeszkowou. Zájem o literaturu a psaní z nich udělal celoživotní přítelkyně.

V roce 1862 si Maria vzala o deset let staršího Jarosława Konopnického a přestěhovali se na dvůr v Bronowě. Do vypuknutí lednového povstání v roce 1863 žili poklidným životem. Když Jarosławovi hrozilo zatčení a vězení za pomoc povstalcům, odjeli manželé do ciziny, do Vídně a Drážďan, a vrátili se až po vyhlášení amnestie za dva roky. V povstaleckých bojích padl jediný bratr Konopnické.

Po návratu domů se z ní stala hospodyně a matka. Během deseti let manželství porodila osm dětí, z nichž jedno zemřelo hned po porodu. Roku 1876 se rozešla s mužem a o rok později nečekaně zemřel její otec. Ve stejném roce se začala účastnit konspiračních akcí. V té době se s dětmi přestěhovala do Varšavy, kde začala pracovat jako soukromá učitelka a zůstala tam až do roku 1890. Od hluku a shonu utíkala do milované přírody, která měla velký vliv na její tvorbu. Jejím prvním dílem byla báseň Zimowy ranek. Báseň byla dobře přijata a Konopnickou povzbudila k dalším literárním pokusům.

Maria Konopnicka debutovala jako básnířka v tisku v roce 1870, o rok později se v časopise Tygodnik Ilustrowany objevil cyklus lyrických básní W górach. O její poezii se kladně vyjadřovali známí spisovatelé, mj. Henryk Sienkiewicz. Konopnicka často používala různé mužské pseudonymy, například Marko, Jan Sawa nebo Jan Waręż.

Od roku 1881 začaly Konopnické vycházet sbírky poezie a v psaní veršů pokračovala po celý život. Byla nejen dobrou básnířkou, ale také skvělou novelistkou. Novely psala od počátku 80. let 19. století až do své smrti. Inspiraci zpočátku čerpala z novel Prusa, Sienkiewicze a Orzeszkowé. Konopnicka se také od roku 1881 zabývala literární kritikou. Začínala v Kłosech, Świtu, Gazetě Polskiej a Kurieru Warszawskim, později přispívala do mnoha dalších novin a časopisů. Do roku 1890 to byly převážně recenze děl soudobých polských i zahraničních autorů.

V roce 1882 navštívila Rakousko a Itálii a v roce 1884 se v Čechách seznámila s Jaroslavem Vrchlickým, s nímž udržovala korespondenci. Dopisovala si i s Eliškou Krásnohorskou, se kterou sdílela podobné názory. V letech 1884–1886 byla redaktorkou poměrně náročně umělecky a intelektuálně laděného časopisu pro ženy Świt a bojovala s cenzurou. Od roku 1884 se zabývala tvorbou pro děti. Jako známá spisovatelka se vrátila ke vzpomínkám na své dětství v dílech Anusia a Z cmentarzy (Ze hřbitovů).

Od roku 1890 cestovala Konopnicka s mladou přítelkyní, malířkou Marií Dulębiankou, mimo jiné po Německu, Rakousku, Švýcarsku, Itálii a Francii. Podle některých badatelů gender a queer byly více než přítelkyněmi, spíše životními partnerkami. Stále udržovala kontakt s domovem, spolupracovala s nakladatelstvími, s tiskem, se společenskými organizacemi a také se zúčastnila mezinárodního protestu proti pronásledování polských dětí pruskou vládou ve Wrześni (1901–1902). Bojovala za práva žen, proti represím carské a pruské vlády, pomáhala politickým vězňům. Ve své literární tvorbě, stejně jako ve společenském snažení nebyla lhostejná k žádným vážným společenským a politickým problémům své doby. V roce 1902 jí byl u příležitosti 25. výročí její spisovatelské činnosti darován malý dvůr v Żarnowci u Krosna, kde se nyní na její počest nachází muzeum.

Maria Konopnicka zemřela 8. října 1910 v sanatoriu ve Lvově. K uctění její osoby a díla byl uspořádán vzpomínkový večer a založena sbírka na pamětní desku. To se však nelíbilo carské vládě, takže teprve dvacet pět let po její smrti, v roce 1935, byla na fasádu domu v Suwałkách, v němž se narodila, umístěna pamětní deska.

Dílo Konopnické v české kultuře

Literární odkaz polských pozitivistů v české literatuře, zejména u kritických realistů, je slabší, než by se dalo očekávat. Existují nicméně typologické podobnosti ve výběru látek, při zpracování námětů, což vyplývá do značné míry z podobného společenského vývoje v Polsku a v českých zemích. Polští a čeští spisovatelé reagovali poměrně citlivě na různé problémy své doby, na sociální nespravedlnost, národnostní útisk, na výrazné sociální protiklady na venkově. Jsou zde i rozdíly, neboť v Polsku je vesnice té doby o něco zaostalejší, šlechta zůstává stále dosti silná, zároveň je nositelkou polství, měšťanstvo se v pravém slova smyslu teprve vytváří jako rozhodující společenská třída. V českých zemích šlechta až na malé výjimky národně necítí (má povědomí zeměpisné ve smyslu Böhmen, nikoli Böhmisch), není pro svůj kosmopolitismus ani vedoucí společenskou vrstvou; hlavním činitelem společenského vývoje jsou selské vrstvy a drobná česká buržoazie, které byly vedeny inteligencí, jež však vesměs pochází z venkova.

Konopnicka cítí silně sociální rozpory uvnitř polské společnosti, téměř bojovně hájí zájmy polského lidu, v čemž je svou tvorbou do jisté míry podobná Elišce Krásnohorské. U obou jde o blízkost námětovou, zejména v otázkách boje za práva národa, ale ani jedna z nich neupadá do planého vlastenčení a ani u nich nesledujeme idealizaci pravého stavu věcí. Shody jsou i v pojetí sociální otázky a v tzv. ženské otázce. Přestože by bylo složité dokazovat vzájemné působení, musíme vzít v úvahu, že obě vyrůstaly ve stejné době a měly možnost čtením svých výtvorů a dokonce osobním stykem konfrontovat své názory. K tomu přistupuje i živá účast Konopnické s českým národem nebo s popularizací polské kultury v Čechách – připomeňme její podíl při slavnostním odhalení pamětní desky na Chopinově domě v Mariánských Lázních 31. července 1902 (polský skladatel se tam léčil v r. 1836), kdy autorka vepsala do pamětní knihy svou báseň Chopinova polonéza (píšu o tom v monografii Fryderyk Chopin v české literatuře, Opava 2013); odtud se pak vydala do Prahy, kde se zřejmě osobně setkala s překladatelkou svého díla Pavlou Maternovou, a posléze do Frauenbergu, dnešní Hluboké nad Vltavou, kde v Podhradí (či Podhradu) strávila zbytek léta. Dodejme, že majiteli zámku Hluboká byli tehdy Adolf Josef Schwarzenberg a jeho manželka Ida, princezna z Lichtensteinu. Není dosud známo, kdo Konopnickou do Podhradí pozval nebo jí toto místo doporučil. Byla sice polskou šlechtičnou, neboť její otec Józef Wasiłewski byl erbu Drzewica a její manžel Jarosław erbu Jastrzębiec, což jí mohlo otevřít dveře do vyšších společenských kruhů, každopádně se v knize zámeckých hostů její podpis nenachází. (Za ověření děkuji Michaele Knoppové ze státního zámku Hluboká n. V.) Slavista Jiří Bečka snad v úlitbě komunistické cenzuře ve svém článku Dílo Elizy Orzeszkowé a Marie Konopnické v české kultuře, z něhož zčásti vycházíme, uvádí, že sice nevíme, kde bydlela a s kým se stýkala, ale je jisté, že „neudržovala žádný styk s poněmčenou větví Schwarzenbergů, držitelů zámku na Hluboké“ (viz Slovanský přehled, 1960, č. 5). Omyl je v termínu „poněmčení“, protože tato větev, označovaná jako hlubocko-krumlovská primogenitura, přišla do Čech z Bavorska v souvislosti s tureckými a pak napoleonskými válkami, tudíž o poněmčení Němců těžko hovořit. Konopnicka bydlela v rodině učitelů hudby, jak se svěřuje v dopisu Orzeszkowé z 1. 9. 1902: „Klima a položení výborné. Obklopuje nás nějakých 150 hektarů lesa na kopcích. Je to ona slavná česká Šumava, nekonečné prostory smrků a letitých dubů. Také je tu velké ticho, protože to podhradí se rovná tiché vesnici pod světa znalými majiteli zámku – Schwarzenbergy. Bydlíme u venkovské učitelky hudby a sborového zpěvu. Máme pokojíky téměř prázdné a ozdobené jenom stínem ovocných stromů. Chtěla bych tady nikoho nevidět, neslyšet a odpočinout si od lidí, kterých bylo ve Franzesbadu až moc.“ (E. Orzeszkowa, Listy, sv. 1, Warszawa 1937.) Ve zmíněném Franzensbadu, dnešních Františkových Lázních, spisovatelka byla před návštěvou Mariánských Lázní, ale z vlhka dostala revma, takže ani tam dlouho nepobyla.

Zase u Krásnohorské sledujeme vřelý zájem o osudy polského lidu a významná je u obou autorek překladatelská činnost. Dokladem slovanské vzájemnosti jsou u obou i příležitostné básně napsané k některým významným dnům v životě polského a českého národa.

Další otázkou je, jak polské pozitivisty chápala a vnímala česká kritika a čtenářská veřejnost. Vzpomenutý Jiří Bečka zjistil, že ani jedním z polských pozitivistů se čeští nejlepší literární kritici té doby nezabývali, dokonce ani nejslavnější z nich, Henryk Sienkiewicz, u nich nevyvolal takový zájem, jaký by mu náležel. Přitom se dílu českých kritických realistů věnovala značná pozornost a sledovaly se často i kořeny jejich tvorby. Neobjevují se proto zásadní připomínky k dílu Konopnické, nevybírají se typické znaky její tvorby, pozornost je věnována vesměs pouze okrajovým tématům. V jednom případě dochází k interpretaci ideové složky jejího díla ve fejetonu zveřejněném v Národní politice (1920, č. 287), v němž se jeho autor snaží dokázat, že protiklerikální útoky v díle Konopnické jsou výmyslem části polské kritiky a že nemají opodstatnění. Každopádně i českým klerikálním kruhům mohlo být dílo Konopnické nepříjemné, ostatně žádný z českých katolických listů její tvorbu nepřipomíná a nerozebírá. Teprve po její smrti začínají i ony uveřejňovat některé pečlivě zvolené překlady v časopisech Vlast, Meditace nebo Archa, například básně Credo, Otče náš. Otázka vztahu Konopnické k Bohu a církvi je složitější, vesměs se soudí, že byla věřící, byť se mělo za to, že nikoli, a to se odrazilo i při jejím pohřbu (byla odvolána účast duchovenstva a řeč biskupa Bandurského); v Boha věřila spíše ve smyslu prvotních křesťanů, pýcha katolické církve jí byla cizí; snad si odnesla i určitý názor na soudobý církevní život po pobytu v klášteře. Některé pasáže knihy Marie Szypowské Konopnicka jakiej nie znamy (1963, 2. vyd. 2015) na to poukazují. Výjimku mezi českými statěmi o Konopnické tvoří některé fundované předmluvy k poválečným překladům z Konopnické a syntetický pohled na dějiny polské literatury zejména v podání polonisty Karla Krejčího.

Dílo Konopnické k nám bylo uváděno poměrně často v časopiseckých překladech, knižně tomu bylo v menší míře než u Sienkiewicze, Pruse, ale i Orzeszkowé. Zpočátku se více překládala poezie než próza Konopnické, což je s podivem, když zvážíme, jak pronikavě autorka dovedla analyzovat soudobou situaci a jak vyhraněně k ní dovedla ve svých povídkách zaujmout nesmlouvavé stanovisko. Z básní se dočkaly značné obliby Jan Hus (Před obrazem Brožíka), což je básnická intepretace obrazu Václava Brožíka Hus před soudem v Kostnici, ukázky z eposu Pan Balcer v Brazílii, některé básně z cyklu Na fujarce atd. Tyto práce byly překládány dokonce několikrát. Z povídek bylo mj. tlumočeno dílko Dým. Ve starší době tisknou Konopnickou převážně literární časopisy (Květy, Lumír, Vesna, Slovanský sborník), teprve od konce 19. století uveřejňují její básně listy zaměřené na ženské otázky (Ženský svět apod.) a v téže době se i české deníky pokoušejí popularizovat její dílo (např. Národní politika). Je to způsobeno i ohlasem spisovatelčina jubilea, které bylo okázale slaveno v Polsku v r. 1902. Na oslavu uspořádanou v Krakově byla vyslána česká delegace v čele s překladatelkou Pavlou Maternovou, která zde měla slavnostní projev. Čeští literáti, například Jaroslav Vrchlický, Svatopluk Čech a František Kvapil, poslali do Krakova pozdravné telegramy. Zastavme se u dvou jmen – Vrchlický a Maternová.

Kolegové, přátelé, milenci?

Michał Zygmunt v článku Życie seksualne Marii Konopnickiej v internetové verzi Magazynu O!Kultura (8. 10. 2012) baví čtenáře pohledy na téma obsažené v titulku do té míry úspěšně, že se jeho text dostal do první dvacítky článků v hlasování čtenářů za rok od doby jeho publikace v kategorii Best of net. (A o to bulvárním publicistům vždycky jde.) Ve snaze o odčinění křivdy, které se Konopnické dostalo kvůli tomu, že je „představována jako vzor ctností, autorka zamilovaná do Polska a Boha, morální opora národa a vzor odevzdání se vlasti“, je údajně „obětí jednoho z největších podvodů v polských dějinách literatury. Ve skutečnosti byla spisovatelka pokrokovou, samostatnou lesbičkou, která se nevyhýbala četným románkům s mladšími muži“. Zygmunt není jediným autorem, který se snaží poopravit učebnicovou podobu spisovatelky, ale jako jediný do skupiny jejích údajných milenců započítal bezprostředně Vrchlického (jiní publicisté se omezili pouze na Poláky): „Ve světle další intimní historie autorky Roty [Přísahy] se můžeme domnívat, že jedním z důvodů rozchodu s Jarosławem byl také nepovedený milostný život a zvýšené libido spisovatelky. Po přestěhování se do hlavního města se Konopnicka vrhla do víru romancí, což ve svých vzpomínkách podtrhuje významný sociolog a její tehdejší známý Ludwik Krzywicki, jenž ji eufemisticky nazývá láskyplně milující ženštinou. Oblíbila si přitom mnohem mladší muže, téměř chlapce; jeden z jejích prvních milenců, český spisovatel Jaroslav Vrchlický, který byl mladší o devět let, byl v této společnosti seniorem. Romanci s Vrchlickým můžeme také chápat jako část plánu budování své pozice. Tento Čech byl již tehdy známým spisovatelem a na začátku 90. let 19. století se stal významnou osobností – byl členem české Akademie věd a umění a poslancem v Rakousko-Uherském parlamentu, později byl nominován na Nobelovu cenu za literaturu.“

Konopnicka se setkala s Vrchlickým (vl. jm. Emil Frída) začátkem podzimu 1884 v jeho domě v Chuchli u Prahy. Na setkání doprovodil Konopnickou novinář František Šimeček, jehož smrti v následujícím roce velmi litovala. Zachované listy v Památníku národního písemnictví v Praze a v Polsku, jež Konopnicka psala Vrchlickému (publikované i knižně v počtu třiceti čtyř položek v prvním svazku souboru její korespondence vydané ve Vratislavi v r. 1971), naznačují, že jejich pražské setkání bylo první a poslední zároveň. Korespondence Vrchlického s autorkou sbírky Itálie dochována není, Konopnicka důkladně ničila korespondenci, kterou dostávala. Nicméně z toho, co nacházíme v dopisech Konopnické adresovaných Vrchlickému, nelze usuzovat na nějaký milostný vztah mezi nimi, a to i když vezmeme v úvahu, že Konopnicka své dopisy přátelům a známým důsledně stylizovala a musela počítat i s carskou poštovní cenzurou.

Konopnicka českého básníka hojně překládala, přetlumočených básní je několik desítek. (Podrobněji F. Všetička ve stati Vrchlický a Konopnicka, in Opera slavica, 1997, č. 3.)

Vrchlický při jubilejních oslavách Marie Konopnické roku 1902 přednesl v Ognisku Polském, polské organizaci studentů žijících v Čechách, projev. Téhož roku byl publikován v Máji. V něm vysoce ocenil její sbírku Itália: „Právě v předvečer jubilea vyšla v překladu paní Pavly Maternové celá a snad nejkrásnější sbírka Itália, která v dějinách nejen polské poezie, nýbrž celého Slovanstva stojí vedle nejlepšího a nejvyššího, co zrodila poezie XIX. století.“ (Maria Konopnicka, Máj, 1902–1903, č. 1.) Básnířčinu poezii charakterizoval pak těmito slovy: „Vyslovuje duši a srdce Polky, procházející hranolem umění, klasických reminiscencí, přírodních dojmů, vlasteneckých tradic a legend s celou něžností ženy a matky. Umí k jemně nadechnutým improvizacím družiti těžké kovové údery trpící své duše, co na paletě její lesknou a třpytí se barvy až oslňující.“ V témž roce 1902 Vrchlický věnoval polské spisovatelce dokonce sonet – nikterak milostně laděný (Marii Konopické, Květy, 1902, č. 24; knižně ve sbírce Prchavé iluze a věčné pravdy, 1904). Z dochovaných materiálů je patrné, že šlo o přátelství dvou umělců, kdy si oba jeden druhého vážili pro uměleckou úroveň tvorby, a pokud šla Konopnicka při své návštěvě v Praze rovnou za literárním kovářem, a nikoli kováříčkem, abychom použili oblíbeného úsloví, svědčilo by to spíše o sebevědomí spisovatelky nežli o snaze se podbízet.

Konopnicka a Maternová

Pavla Maternová (rozená Škampová) stála ve stínu Elišky Krásnohorské (vl. jm. Alžběty Pechové). Nebyla tak výraznou personou českého literárního života a polské spisovatelce sloužila především jako překladatelka. Maternová působila jako česká učitelka, redaktorka, překladatelka z angličtiny, ruštiny a polštiny, literární kritička a básnířka. Byla také průkopnicí ženského hnutí.

Pavla Maternová studovala na učitelském ústavu v Praze. Podstatnou část svého působení strávila jako učitelka ve Slaném. Její bratr Alois Škampa byl básníkem a spisovatelem. Poznala spisovatelské prostředí a nejspíše to ovlivnilo mimo jiné i její přístup k literární práci. Ovlivnily ji snahy Elišky Krásnohorské a dalších žen toužících po možnosti získat vyšší vzdělání. Maternová vyučovala i v Praze, kde v roce 1890 vzniklo zásluhou Krásnohorské první středoevropské dívčí gymnázium Minerva. Vznik dívčího gymnázia měl velký význam pro rozvoj emancipace žen a feministického hnutí, ženám bylo totiž po absolvování gymnázia teoreticky umožněno studovat na univerzitě, což bylo novum. První absolventky Minervy byly promovány na Univerzitě Karlově roku 1901. V Rakousku-Uhersku bylo obvyklé, že se učitelky podle tehdejších zákonů nevdávaly, ale podléhaly celibátu. Po prohrané Prusko-rakouské válce zůstalo mnoho opuštěných sirotků. Dívkám ze středních vrstev bylo proto učitelství povoleno, aby se mohly v případě, že zůstanou osamělé, důstojně uživit a nemusely pracovat manuálně na podřadných místech. Pavla Maternová se v roce 1883 provdala, čímž porušila celibát a společenské tabu. Soukromá střední škola se sice nemusela řídit zákony, které platily pro obecné a měšťanské školy v majetku obcí a měst, ale zřejmě i tak Krásnohorské opakovaná těhotenství Pavly Maternové vadila (měla tři děti), proto nemohla nadále jako učitelka pracovat a musela Minervu opustit.

Pavla Maternová psala pro děti, překládala cizí literaturu, v letech 1896–1921 přispívala do časopisu Ženské listy, které se již od poloviny sedmdesátých let 19. století zasazovaly o zpřístupnění vysokoškolského studia ženám; tyto snahy se odrážely rovněž v rubrikách věnovaných umění. Maternová nabádala ženy k četbě, nákupu knih, sebevzdělávání. Věnovala se i literární kritice ve snaze zvýšit úroveň literárních prací žen. Redigovala ženský almanach Češka 1907 a 1908, vydávaný Ústředním spolkem českých žen, kde byly publikovány práce žen z oblastí lékařství, hygieny, umění i zprávy z mnoha různých spolků, ve kterých se ženy sdružovaly. (Viz D. Holub, Pavla Maternová, in Lexikon české literatury 3/I. Praha 2000.)

Kromě zmíněných překladů (sbírka Itália) a drobných povídek a novel otištěných v Dětské knihovně Maternová přeložila a vydala ještě dva knižní tituly Konopické: Novely (1898) a výbor novel a povídek Z dobré studánky (1902). Maternová považovala Konopnickou za jednu z největších polských básnířek, byla to podle ní „poetka vrcholné hvězdy poezie polské (...), jedna z největších polských dcer“.

Korespondence Konopnické s Maternovou se nedochovala (literární pozůstalost Maternové je uložena v Památníku národního písemnictví v Praze), což je jistě škoda, neboť by se ukázalo, jak názorově, ale patrně i emocionálně blízké si byly; ostatně v díle Maternové lze s ohledem na jeho obsah i tvar dohledat podněty či vlivy z tvorby Konopnické. (J. Korzenny, Maria Konopnicka a Czesi, Acta Universitatis Palackianae Olomucensis, Philologica IV, 1961.)

Konopnicka se nezajímala jen o soudobý český život, ale i o jeho minulost (v již vzpomenuté básni Jan Hus vyzdvihuje revoluční tradice českého lidu). Nešlo o povrchní zájem, když v roce 1883 při znovuotevření Národního divadla posílala zdravici do Čech v podobě básně Braciom Czechom. (Na zdar Čechům, Květy, 1884, č. 1, přel. E. Krásnohorská).

Mohli bychom pokračovat na téma dalších kontaktů Konopnické s českými spisovateli, mj. se Svatoplukem Čechem, Boleslavem Jablonským nebo Václavem Štulcem, které zároveň překládala.

Matka Polka, nebo ikona LGBT?

Zmínili jsme článek Michała Zygmunta o „sexuálním životě“ Marie Konopnické i reedici knihy Marie Szypowské. Z poslední doby je třeba doplnit další publikace o autorce Bláznivého Franeka: knižní soubor šestnácti esejí Homobiografie, Pisarki i pisarze polscy XIX i XX wieku (Warszawa 2008) Krzysztofa Tomasika (nar. 1978), polského publicisty, biografa, aktivisty LGBT (zkratka označující lesbičky, gaye, bisexuály a transgender osoby) o lidech důležitých v polské kultuře a spojovaných s homosexualitou, která byla opomíjena v dřívějších životopisech, a biografii Iwony Kienzlerové Maria Konopnicka, rozwydrzona bezbożnica (Warszawa 2014). Zatímco Kienzlerová v knize s provokativním titulem vesměs opakuje a shrnuje poněkud jinými slovy to, co již bylo o životě Konopnické dříve řečeno, u Tomasika najdeme takovouto úvahu na téma vztahu básnířky a malířky: „Budeme-li se ptát na vzájemný vztah Konopnické i Dulębianky, je třeba se zamyslet, jestli homosexuální ženy žijící tehdy v polských zemích byly schopny reflektovat své preference a vytvořit lesbickou identitu. U Konopnické si můžeme povšimnout spíše obsesivního zamlčování, dokonce i lhaní na téma celých aspektů své existence. Skrývání pocitů a tužeb muselo být jejím denním chlebem, když se svěřovala: ,... já dokonce nejbližším píšu tak, aby to mohl číst např. četník, jestli bude chtít.' Ostatně, co by mělo vyplývat z toho, že Dulębianku a Konopnickou nespojoval erotický vztah? Nemění to nic na skutečnosti, že právě ženu si vybrala autorka Imaginy za partnerku svého života, a můžeme snad hovořit o svazku v případě osob, které spolu žijí a cestují. Svazku, který trval déle než její oficiální manželství s Jarosławem.“

Mohli bychom citovat protikladné a často emocionálně vyhrocené názory z pravicových polských kruhů, daleko více se nám však zamlouvá střízlivý pohled někdejšího polonisty, v současnosti publicisty a spisovatele sci-fi Rafała Aleksandera Ziemkiewicze (nar. 1964) v souboru fejetonů Życie seksualne lemingów (Sexuální život lumíků; Warszawa 2015), který svědčí o tom, že připisování homosexuality Konopnické je tendence nejnovějšího upravování historie podle ideologicky správně pojatého mustru: „Polonistice se aktivně nevěnuji už mnoho let a je možné, že se něco nového ve výzkumech literatury 19. století objevilo, ale upřímně si myslím, že tomu tak nebude. Ve velmi bohaté tvorbě autorky Naszej Szkapy [Naší herky] i Sierotki Marysi [Siroty Maryšky] není ani jedna scéna, která naznačovala, že ji to táhlo ke stejnému pohlaví. Nedochoval se žádný dopis, který by o tom svědčil, žádná výpověď zaznamenaná memoáristy nebo nějaká soudobá pomluva. Jistý Tomasik, ,vědec' z Krytyki Politycznej, jenž svého času vysmažil celý lustrační sborník Homobiografie (také je zajímavé, že kdyby podobnou práci vydali na pravé straně, kejhání pobouřených salonů by nebylo konce), se opřel výhradně o jediné místo – o její přátelství s Marií Dulębiankou. Fakta jsou taková, že spisovatelka se po odchodu od manžela skutečně dožila smrti v domě, který patřil Dulębiance, ale obě dámy se poznaly příliš pozdě na to, aby spolu flirtovaly – Dulębianka měla tehdy sice jen 28 let, ale Konopnicka už 47. V těch dobách, jak asi ne všichni vědí, ještě nebyly hormonální náplasti a ženy v jejím věku už vesměs nebyly sexuálně aktivní. Faktem je také, a to vede k současné pohaně Konopnické, že Maria Dulębianka je popisována v memoárech jako žena, která se oblékala a česala jako muž a jezdila na koni a že jako výraz uznání hrdinství během obrany Lvova ji pochovali v hrobce zasloužilých. [Dulębianka se od polských zajatců internovaných na Ukrajině, kam byla vyslána jako zástupkyně Červeného kříže, nakazila skvrnitým tyfem, následkem čehož zemřela 7. 3. 1919; pozn. L. M.] Jenomže takový mužský ,look' si zvolilo více tehdejších sufražetek (Dulębianka se velmi angažovala v boji za práva žen – sama velmi trpěla, když nebyla přijata na studia výtvarného umění, i když byla žačkou samého Matejky) a obvykle to nemělo nic společného s homosexualitou; George Sandová se také oblékala jako muž a kouřila doutníky, přičemž chlapy nepochybně milovala. O tom, že ženy, dokonce starší s mladší, která se oblékala jako muž, se mohou přátelit, aniž by byly k sobě přitahovány lesbickou touhou, podobně jako muži spolu mohou chodit na vodku, a vůbec nemusejí mít sexuální poměr, není třeba nikoho přesvědčovat, protože pro normální lidi je to stále samozřejmé, což přesvědčení homoaktivisté stejně nepochopí.“ Jde sice o fejeton napsaný ostrým jazykem autora, ale pokud se soustředíme jen na argumenty, můžeme snadno dojít k vlastnímu objektivnímu a střízlivému závěru.

Připomeňme, že Tomasik v závěru rozhovoru, zveřejněného na portálu Wiadomosci.onet.pl (20. 11. 2012), odpovídá na položenou otázku Jacka Gšdeka Czy Konopnicka wielkš pisarkš i poetkš była? záporně, ale považuje ji za velkou osobnost veřejného života, a pokud jde o její Rotu (Přísahu), ta je podle něj „zpívaná rituálně a nemyslím si, že by se nějak výrazně v tu chvíli chvělo srdce zpěváků“.

Můžeme se s podobnými postoji, jaké prezentuje Krzysztof Tomasik, setkat také v české publicistice a polonistice? Kupodivu ano, dokonce u vystudovaných, tudíž specializovaných polonistů mladé generace. V doslovu polonistky a rusistky Báry Gregorové (nar. 1980) Gaykameron z vyšších sfér dna čili Vzpomínky na buznovskou PRL ke knize Michała Witkowského (nar. 1975) Chlípnice (z pol. orig. Lubiewo, Kraków 2005), i v souvislosti s dramatem Izabely Filipak (nar. 1961) Księga EM (rozuměj: EM jako Maria).

Byla, či nebyla velkou spisovatelkou?

Názor Krzysztofa Tomasika, že nebyla, můžeme chápat jako jeho soukromý, jako výrok zapáleného publicisty, nikoli literárního vědce. Literární věda, univerzitní či akademická slavistika a polonistika, přinejmenším od doby Karla Krejčího tvrdí opak. Nejen v polské literatuře pro dospělé má Konopnicka stále své důležité místo, ale rovněž v literatuře pro děti a mládež, které je v Polsku i zakladatelkou v moderním slova smyslu. Kromě poezie psala Konopnicka i kratší prózy, veršované pohádky a epické básně. Její výjimečnost spočívala v tom, že se i v dospělosti dokázala na svět dívat očima dítěte a zachovala si humor a optimismus. Chtěla dětem dát to, co mají nejraději. Svá díla přizpůsobovala dětskému cítění, tomu, jak dítě vnímá okolí. Dětský svět se v jejím podání stal zábavným, autorka často stírala hranice mezi světem reálným a nadpřirozeným. Konopnicka také chtěla v dětech probudit osobité vidění přírody, rostliny a zvířata zasazovala do polské krajiny. Častým motivem byla cesta dítěte z města na vesnici, protože pro městské dítě byla vesnická krajina kouzelným, až exotickým krajem. Pozorně děti vnímala. Dobře znala jejich psychiku a snažila se poukázat na její odlišnost ve srovnání s psychikou dospělých. Fundovaně se vyjadřovala o literatuře pro děti a mládež a kriticky hodnotila tvorbu svých předchůdců. Nezanechala po sobě však žádnou rozsáhlejší studii na téma literatury pro děti a mládež, dochovaly se jen dopisy Piotru Stachiewiczowi, které obsahují přelomové myšlenky. (Viz dále práce o díle Konopnické pro děti od J. Cieślikowského nebo R. Waksmunda, z českých pak diplomovou práci Pavly Lehárové Maria Konopnicka jako zakladatelka polské literatury pro děti a mládež, z níž v úvodu a závěru svého příspěvku částečně vycházíme.)

Skutečnost, že je dílo Konopnické živé i v současnosti, můžeme dokumentovat repertoárem loutkového divadla Bajka v Českém Těšíně, které v roce 2009 adaptovalo její básně o Janku Wędrowniczku a Na jagody.

Závěrem a osobně

Jméno Marie Konopnické se ke mně periodicky vrací jako k literárnímu historikovi i badateli česko-polských literárních a kulturních vztahů. Nejprve jsem měl možnost se zúčastnit konference Konopnicka – Region – Szkoła, kterou v roce 1996 pořádal Uniwersytet Ślšski, Filia Cieszyn a kde jsem vystoupil v diskusi na téma Konopnická a Čechy, podruhé jsem měl přednášku na dané téma v roce 2010 v Ciechanowě v rámci Ciechanowskiej Jesieni Poezji v roce 2010 (během básnického festivalu byla odhalena pamětní deska M. Konopnické v souvislosti s jejím tamějším pobytem). Poté jsem se téhož roku zúčastnil konference přímo v Muzeu Marie Konopnické v Żarnowci (v onom roce šlo o 100. výročí smrti básnířky, spojené s 50. výročím založení muzea a stoletím slavné Roty).

Jsem přesvědčen, že dílo Konopnické bude stále žít a inspirovat další generace dětí a dospělých. Věřím, že nepředpojaté práce pojednávající o této emancipované ženě 19. století přispějí k vykreslení skutečného, nespekulativního psychologického rozměru její existence.

Libor Martinek

Obsah Listů 6/2017
Archiv Listů
Autoři Listů

Libor Martinek

Slavná spisovatelka dělí Poláky

Dílo Konopnické v české kultuře

Kolegové, přátelé, milenci?

Konopnicka a Maternová

Matka Polka, nebo ikona LGBT?

Byla, či nebyla velkou spisovatelkou?

Závěrem a osobně

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu