Jindřich Štreit

Kde domov můj

Jindřich Štreit je člověk na roztrhání. Je vlídný, přátelský – a slavný. „Neumím odmítat,“ říká. Listy neodmítl již v roce 2004 a stal se trvalým rádcem a patronem této rubriky. Téhož roku jsme otiskli jeho snímky ze zakavkazských uprchlických táborů. Nyní je prvním fotografem, který se do Listů vrací. Krátký rozhovor jsme pořídili před vyhlašováním vítězů soutěže mladých ve fotografování mobilním telefonem. První cena: Workshop s Jindřichem Štreitem.

Fotografoval jsi na mnoha místech světa, od Bruntálska po Japonsko či Brazílii. A mnoho motivů. Na bezdomovectví si nevzpomínáme...

Zdálo se mi to obehrané: kdekdo fotografuje bezdomovce. Stačí jít po ulici a namířit aparát. Kurátorka mých každoročních výstav v Auritu, centru pro ohrožené závislostí v Táboře, mě ale poprosila, jestli si mohou bezdomovce vybrat jako příští téma. Odmítl jsem, po pár měsících mě však napadlo: proč to nezkusit? Zastavil jsem se ve středisku Samaritán olomoucké Charity a domluvil se s vedoucím, doktorem Pinzem, že začnu fotografovat a uvidím, co z toho bude. Překvapivě mě to chytlo a pohltilo. Teď nemyslím čtyři roky na nic jiného.

Kde jsi fotografoval?

V Olomouci i jinde. Nejen s Charitou, ale i s Armádou spásy. Uspořádal jsem pak několik výstav, které jsou důležité, protože nastolují tento aktuální problém a vyvolávají kolem něj diskusi. Myslím, že to přišlo ve správnou dobu. Letos jsem téma chtěl završit pražskou výstavou v Galerii České Spořitelny. Při výstavě v Bratislavě mě ale velitel Armády spásy poprosil, jestli bych pro ně také něco podobného nevytvořil. A tak teď fotografuji bezdomovce na Slovensku. Skončím, až budu mít pocit, že je to hotové. Nikam nespěchám. Mám totiž výhodu – nikdo mě neplatí, financuji se sám.

Objevil jsi při fotografování něco, cos nečekal?

Zjistil jsem, že lidé se do té situace dostávají z mnoha různých příčin. A taky že jde mnohdy o osoby velice inteligentní. Zrovna nyní pomáhám jednomu z nich, který mi řekl: Jindro, chtěl bych hrát divadlo. A tak jsem včera zašel ze ředitelem Moravského divadla, jestli by ho nevzali aspoň jako statistu. V olomoucké Charitě totiž působil divadelní spolek, který se jmenoval Odjinud. Chodil jsem na jejich představení. Vedoucí Saša Dvořák to postavil na improvizaci a mě fascinovalo, jak to těm jeho hercům jde, jak skvěle umějí reagovat na situaci. Nedávno bohužel divadlo činnost přerušilo, ale s těmi lidmi se potkávám dál.

A další poznání, které jsem učinil, je, že obě organizace, Charita i Armáda spásy, dělají neuvěřitelnou práci. Bez nich by řada lidí na ulici vůbec nepřežila.

Musím říct, že nejvyšší vyznamenání, jakého se mi dostalo, bylo, že když jsem je fotografoval a povídali jsme si o životě, řekli mi: Když nebudeš mít kam jít, až tě žena vyhodí, přijď za námi, my tě ubytujeme.

-tt-

Jindřich Štreit

Jindřich Štreit (1946) je světově uznávaný fotograf, profesor, dr. h. c., uspořádal více než 1100 autorských výstav, vydal řadu monografií (ta nazvaná Kde domov můj byla vyhlášena letos v dubnu Nejkrásnější knihou roku) a řadu knih ilustroval, nyní např. knihu Kamily Holáskové Freudova Pohovka, další by měla být knížka pracovnice Charity a básnířky Evy Štefkové. J. Štreit vyučuje od roku 1991 na Institutu tvůrčí fotografie SU v Opavě, externě také na VŠVU v Bratislavě a pražské AMU. Mnoho dalšího na www.jindrichstreit.cz.

Obsah Listů 6/2017
Archiv Listů
Autoři Listů

Jindřich Štreit

Kde domov můj

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu