Michal Ježek

Jak pěstovat mír v rozbombardované Evropě

Turné rozhlasových Dismančat

Píše se dvacátý osmý listopad. Asi před rokem skončila válka, která obrátila evropská města v sutiny. Ze Smíchovského nádraží v Praze ale právě vyráží na své britské a nizozemské turné výprava talentovaných dětí a dospívajících. Dismanův rozhlasový a divadelní soubor bude zpívat, recitovat a tančit v BBC, tisíce zvědavců ho přivítají ve školách, továrnách i ve světoznámé Albert Hall. Radost a elán – díky nim k sobě národy mohou znovu najít cestu.

„Myslím, že Miloslav Disman inicioval zájezd tehdy, když se dostal na ministerstvo sociálních věcí,“ přemýšlí o roli zakladatele souboru profesorka Marie Königová. Jedna ze šestašedesáti účastnic a účastníků se po jednasedmdesáti letech sklání nad hromadou plakátů z rozhlasového archivu, které dobovými výstřižky podrobně dokumentují, jak silné emoce Dismančata na své cestě probouzela.

„Nó, ano, byla to World Friendship Association, která nad tím naším výletem bděla,“ rozpomíná se vedle ní sedmaosmdesátiletá herečka a dabérka Aťka Janoušková. Když projížděli Německem, viděla z okna vlaku často jen cihly z rozstřílených domů. Když spolu s ostatními přečkala bouřlivou plavbu kanálem La Manche, čekalo ji ubytování v anglických rodinách. Bylo jí šestnáct a pro jednou byla ráda, že se ve škole naučila anglicky. „Pamatuji se, jak mě v jedné anglické rodině ubytovali v prvním poschodíčku vily, a já přes dveře slyšela, jak si mezi sebou moji hostitelé povídaj', hele, oni maj' úplně stejnou pleť jako my,“ přibližuje setkání v zemi, kde běžní lidé znali z československých reálií jen Kejpeka. Karla Čapka,“ usmívá se.

Britský Výbor pro přijímání mladých lidí z okupovaných zemí se ale snažil zapůsobit – děti ze země, kterou Británie nechala před válkou ve štychu, se měly na ostrovech cítit jako doma. Jenže Anglie sama válkou utrpěla, místní žili v nedostatku, a Dismančata proto přicházela s obálkou, ve které si přinášela potravinové lístky. Jídlo nic moc, zachraňovaly to jen tradiční opulentní snídaně. „Jinak jsme měli furt skopový, a to mi pak smrdělo už i z ručníku,“ dodává výmluvně další z pamětnic Eva Zetová.

Aby mohla výprava zvládnout plánovaných devadesát osm vystoupení, musela se podřídit přesnému itineráři. Zatímco prosinec trávila v Anglii, leden prožila převážně ve Skotsku a v Nizozemí pobyla zhruba poslední týden v únoru. Odpočinkových dní moc nebylo. Jen co dorazila autokarem do nového města, čekalo ji slavnostní přivítání starostou či primátorem. Dopoledne většinou strávila procházkou po pamětihodnostech města, odpoledne už zkouškou na večerní představení.

„Více než půl třetího tisíce studentů a studentek středních škol skvěle přijalo představení Československého souboru mládeže v Central Hall ve Westminsteru,“ oznamuje článek, který 26. ledna 1947 otiskla londýnská The Times Weekly Edition, jež tanečně-hudebnímu vstoupení mládeže z DRDS věnovala půlstránkovou fotografii přímo na obálce. Nebyla jediným prestižním listem, který ocenil Dismančata za jejich talent a pečlivé technické provedení, ale i za „radost, rytmus a svěžest,“ kterou vyzařovala. V podobném duchu upozornil na všechny tři pořady souboru v éteru rozhlasové BBC i její ústřední věstník Radio Times. Další listy vyzdvihly, že v Mekce veřejnoprávního vysílání Dismančata dvakrát účinkovala také pro televizní obrazovky.

Program na Štědrý den? Večeře s primátorem a telegram na Hrad

Dobové plakáty ale nabízejí i ty novinové výstřižky, ze kterých kromě nadšení z talentované a spontánní mládeže můžeme číst vysloveně politický kontext. „Mám takový pocit, jako bychom tím, že zde vítáme tyto děti, pomáhali v jakémsi malém měřítku vymazati hanbu Mnichova,“ poukazuje starosta britského Islingtonu Gwyn Jones na září 1938, kdy Velká Británie spolu s Francií přinutila ČSR odstoupit nacistickému Německu pohraničí.

Pan Jones v Islington Gazzete vyzdvihuje, že Dismančata účinkují s živelnou energií i se smyslem pro zdravý optimismus. Právě tyhle vlastnosti podle něho umožnily, aby „československý duch nepřestal žíti ani v obětech nacistické okupace“. Navzdory romantickému patosu ale zároveň realisticky zdůrazňuje, že aby vzniklo skutečné přátelství se zeměmi, které prošly okupací, čeká všechny spousta práce. Než prasknou vzájemné předsudky.

Aniž by členové výpravy tušili, podíleli se na onom vyšším poslání mimoškolního zájezdu krok za krokem, takříkajíc pod drobnohledem médií. Když dvacátého prosince dorazili do Birminghamu, aby v tomto druhém největším městě Anglie prožili vánoční svátky, přinášely místní noviny téměř denně jejich fotografie v krojích, referáty o přivítání i přípravách na vystoupení. Štědrovečerní koncert v chrámu a vánoční pořad v koncertním sále Town Hall označil tisk dokonce za „kulminační body vánoční sezóny“. Neopomněl přitom vylíčit ani průběh štědrovečerní večeře, kterou si Dismančata užila s primátorem, ani telegram, který společně zaslali československému prezidentu Edwardu Benešovi.

Soubor mladých talentů pod vedením rozhlasového režiséra Miloslava Dismana a jeho spolupracovnice Zdenky Balcarové zkrátka udivoval, kam přijel. Ať už účinkoval v noblesní koncertní hale, v továrně nebo v chudobinci, vždy ho doprovázel čilý zájem novinářů i vstřícnost politických reprezentantů. „My jsme byli vlastně průkopníci, jedni z prvních, po nás měly následovat pobyty dalších dětí,“ přemýšlí Aťka Janoušková o činnosti zmíněného Reception Comittee, který si turné pochvaloval. Ostatně, výtěžek ze všech vystoupení šel na péči o mladé z okupovaných zemí, kterou organizoval.

Moravská Beseda i válečná invaze

Dismančata dovedla reprezentovat tradice své země, ale zároveň předvést, že rozumějí i dějinám svých hostitelů. Ačkoli pamětnice s úsměvem přiznávají, že některé části vystoupení byly spíše amatérské, faktem je, že uměla zazpívat a zatančit Moravskou Besedu stejně úspěšně jako ztvárnit v rámci zvláštního vystoupení pocity britských vojáků, kteří právě zahajují invazi. A byla to právě schopnost účinkovat nejen v češtině, ale přesvědčivě také v angličtině a dalších pěti jazycích, která hodně přispěla k tomu, že soubor vyzařoval kouzlo „posla nových, mírových časů“.

Svět se ale brzy rozděloval znovu a euforie, se kterou Dismanův soubor sehrál i své jubilejní sté představení, tj. bezprostředně po návratu, vyprchala zřejmě zcela o rok později při únorovém komunistickém puči. Pro členy souboru se ale výprava stala životně důležitým zážitkem. Výmluvně o tom svědčí příběh dnes už legendárního zahraničního zpravodaje Karla Kyncla, kterému Británie právě tehdy přirostla k srdci.

Michal Ježek (1989) je archivář Českého rozhlasu.

Obsah Listů 6/2017
Archiv Listů
Autoři Listů

Michal Ježek

Jak pěstovat mír v rozbombardované Evropě

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu