Ráno je v Barceloně klidné, první dojem je, e tu mají nadprůměrně rádi psy a motocykly. Po chvíli procházky nám nemohou uniknout dvoubarevné vlajky na oknech a na balkonech. Všechny kombinují červenou a lutou. Brzy si o nich zjistíme víc. Stoupenci nezávislosti Katalánska mají dvojí vlajku. Starší, zvaná senyera, má čtyři červené a pět zlatých vodorovných pruhů. Podle legendy symbolizuje krev barcelonského hraběte zraněného v boji s Normany. Symbolem úsilí o nezávislost se stala a koncem 19. století. Rozhodnější bojovníci si ji nahradili esteladou, která má navíc modrý klín s bílou pěticípou hvězdou. Stoupenci zachování jednoty se Španělskem uívají španělské vlajky, co je široký lutý pruh se starodávným erbem lemovaný zdola i shora červeně. Kdybychom brali vlajky jako hlasovací lístky, značně by převaovali stoupenci osamostatnění. Většina se však takového hlasování neúčastní. Atmosféra se nezdá být příliš vzrušená. Bez konfliktů probíhají početné demonstrace stoupenců obojího směru, hodně Barceloňanů potkáváme i na zcela nepolitické slavnosti vína, která probíhá s poháry a kalíšky v městském parku.
Jak se nám pozvolna vyjasňuje, dlouhodobé problémy Katalánců se španělským státem mají tři hlavní kořeny. První je dán ekonomickou nerovnováhou – Katalánci mají pocit, e jejich bohatá země trvale doplácí na chudší zbytek státu. Druhý je povahy kulturní a historické – Katalánci se necítí být Španěly, jejich jazyk připomíná spíše francouzštinu a italštinu ne španělštinu, nedotkla se jich příliš nadvláda islámu, zato více nasávali demokratické ideje z Francie. Třetí kořen je politický – Katalánci odedávna výrazněji tíhli k demokracii, vzdorovali Frankovi a do konce a byli jím a do konce jeho vlády tvrdě omezováni. I dnes jim připadá španělská politika příliš autoritativní a nedůvěryhodná: autonomii sice mají, ale podle španělské ústavy o ni mohou kdykoliv přijít. Katalánské vlajky na domech jsou často doprovázeny heslem: Demokracie.
Co by neměl krátkodobý návštěvník Barcelony opomenout? Především je to Antoni Gaudí. Tak svérázný architekt se snad mohl zrodit a vydobýt si uznání jedině ve městě, kde jsou sousední domy téměř vdy výrazně odlišné, a přesto spolu ladí. Po několika jedinečných budovách získává Gaudí ve svých 31 letech zakázku na svůj nadčasový projekt. Katedrála Sagrada Familia zvedající se vysoko nad své okolí připomíná – zvenčí i zevnitř – spíše pohádkovou srostlici stromů ne budovu. Nad její vrcholy se tyčí jeřáby, které se vlastně ke stavbě docela hodí. Budují sto sedmdesát metrů vysokou vě. Ta má korunovat dílo, a bude ke stému výročí Gaudího smrti roku 2026 dokončena. Dalším velkým umělcem barcelonského původu je Joan Miró. Zaměstnanci jeho galerie bohuel zrovna stávkují – ne za nezávislost Katalánska, ale kvůli platům. Do budovy nás však vpustí, take si můeme alespoň prolistovat pořadač s kopiemi obrazů.
Barcelona patří k nejkopcovitějším velkoměstům. Od moře se zvedá a do nadmořské výšky přes pět set metrů. Kadý vrch nabízí nádherný rozhled. Výškové rozdíly pomáhají překonat lanovka, zubačka a hojná pohyblivá schodiště. Oceňujeme péči o turisty, pro ně projídějí městem speciální autobusy. S turistickým zájezdem navštívíme Montserrat, klášter v horském údolí, nad ním se tyčí úchvatné nebetyčné kamenné sloupy a věe – jakýsi přírodní ekvivalent staveb Gaudího. Barcelonský stadion připomíná olympijské hry 1992, nezapomenutelné pro tehdejší atmosféru víry ve společné ideály a naději na lepší budoucnost světa. Byla to poslední olympiáda pro Československo a první pro osvobozené pobaltské země. Ta atmosféra jako by se dnes rozplynula v drobivých tendencích.
S kým nyní v Barceloně sympatizovat? Uvědomujeme si jistou historickou paralelu se vztahem našich předků ke starému Rakousku. Přesto ale doufáme, e společné barvy na vlajkách přivedou Katalánce i Španěly k dialogu a k dorozumění.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.