Winston Churchill, který Italy neměl příliš v lásce, o nich jednou prohlásil, e kdy prohrají zápas ve fotbale, jsou mnohem více nešťastní ne po prohrané válce. Trochu se to změnilo, protoe po debaklu čtyřnásobného mistra světa, squadry azzurry, sice v prvním okamiku bylo mono slyšet nářek od Alp a na Sicílii, ale pak šok ustoupil analýze.
Myslím, e italská politika má štěstí, e se volby do parlamentu budou konat ještě před mistrovstvím světa v kopané v Rusku. Protoe ta pravá kocovina přijde v tom okamiku – dívat se v televizi, jak hrají Švýcaři, Marokánci, Australané, nemluvě o Francouzích či Španělech, vyvolá v drtivé většině Italů takovou averzi, e by byli schopni hlasovat pro Vladimira Putina. Je to samozřejmě přehnané, ale a v tom okamiku si všichni uvědomí, do jaké propasti se propadla jedna z mála věcí spojujících všechny Italy, od Miláňana po Kalábrijce, od předsedy vlády po posledního pošťáka či holiče. Mimo ztrátu prestie bude debakl se Švédy italský fotbal (a nejen ho) stát 100 milionů eur.
Hromosvod se samozřejmě našel – nejdřív letěl trenér národního mustva Gianpiero Ventura (69), který se skutečně při sestavování mustva dopustil diletantských chyb. 74letý předseda fotbalové federace Giorgio Tavecchio se pokusil shodit vše na něj, ale po týdnu musel rezignovat i on. Některé silné fotbalové kluby litují jeho odchodu, ale většina milovníků fotbalu ne. Musel se xkrát omlouvat za výroky, kterými by mohl úspěšně konkurovat současnému nájemníku Praského hradu. Do včerejška ral jen banány a nyní si bude vyskakovat, prohlásil o jednom fotbalistovi, který přišel z Afriky. Je to takovej lakomej id, jak idi, jak známo, všichni bývají, řekl zase o jednom z funkcionářů svazu. Podpora silných klubů ho ve funkci udrela, ale po debaklu musel kapitulovat, zvláště poté, co předseda Olympijského výboru Giovanni Malagó řekl, e Tavecchio musí jít a asi bude třeba celý italský fotbal obnovit.
Jene debakl nepřišel jako blesk z čistého nebe. Na posledních dvou mistrovstvích světa (v Jiní Africe a v Brazílii) Itálie vypadla ji ve vylučovací skupině. Dařilo se lépe na mistrovstvích Evropy, ale tam to bylo spíše dílem vynikající práce dvou trenérů a dobré formy několika hráčů.
Kdy se podíváme na sestavy italských prvoligových týmů, ve většině případů osm, někdy i devět hráčů přišlo z ciziny. Je pravda, e to platí i o Anglii, Španělsku či Německu. Jene tam se bez ohledu na to pěstování dorostu věnuje systematická pozornost. Italské kluby to s několika málo výjimkami nedělají. Koupit mladého slibného hráče z východní Evropy či Afriky je mnohem levnější a jednodušší. A pak: francouzský či německý národní tým má ve svých řadách hodně lidí z druhé či třetí generace imigrantů. V Itálii, kde existuje stejně nízká porodnost, nic takového není. Jediná výjimka byl nedisciplinovaný Balotelli. Přitom je v Itálii šest milionů imigrantů z celého světa. Jene s představou, e squadra azzurra bude pestrobarevná jako národní mustvo Francie či Německa, by se prozatím Italové asi nesmířili.
I pokud se týká organizačních záleitostí, je Itálie pozadu. V tomto okamiku mají vlastní pohodlný a moderní stadion jen Juventus Turín a další dva menší ligové kluby. A jít dnes v ostatních městech na fotbal vyaduje silnou dávku nadšení – stadiony jsou nepohodlné, doprava k nim sloitá, parkoviště nedostatečná. A přitom vstupenka můe stát od 50 do 100 eur za zápas. Take ádný div, e na rozdíl od Německa, Anglie či Francie v Itálii s výjimkou důleitých zápasů počet díváků za poslední léta poklesl o 50 procent. Mnohem pohodlnější je dívat se na fotbal v televizi. Ostatně pro kadý klub je příjem z přenosů mnohem výnosnější ne příjem z prodaných vstupenek. Důvod: italská politika ila v přesvědčení, e lidé budou chodit na fotbal za jakýchkoliv podmínek, jako vdy. Stejně tak byla přesvědčená, e bude vdy hodně dětí, jako v minulosti. Jene mít dítě je dnes z různých důvodů luxus, a tak je na tom Itálie demograficky stejně jako Německo.
Debakl národního mustva je jedinečná šance vyuít této dramatické poráky k obrodě fotbalu, prohlásil 35letý ministr pro sport Luca Lotti, jako to udělali Němci po debaklu na mistrovství Evropy v Portugalsku před 14 lety. Otázka je, zda to Italové provedou stejně důkladně a trpělivě jako oni.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.