Jiří Koubek

Podzim demokracie v Polsku?

Letošní polský listopad byl bohatý na různé symbolické události a výročí – velké i malé, mediálně vděčné i nenápadné. Tím nejviditelnějším byl každoroční Pochod nezávislosti na státní svátek 11. listopadu. Proběhl v tradičním aranžmá: pochodně, dělobuchy a les bíločervených vlajek – letos pod heslem my chceme Boha. Dle odhadů policie se ho účastnilo na šedesát tisíc lidí, kteří tak podpořili organizátory akce, ultrapravicovou Všepolskou mládež (MW) a Národně radikální tábor (ONR). ONR užívá skoro stejný název a symboly jako fašistická organizace z 30. let, polská falanga (celým názvem Národně radikální tábor – falanga). Pochod legitimizovali i polští vládní politici, kteří označili četná rasistická, xenofobní a islamofobní hesla a pokřiky za „okrajové incidenty“ či „provokace“.

Šlo o slogany jako například Čistá krev, střízlivá mysl, Evropa bude bílá, nebo liduprázdná, Bílá Evropa bratrských národů, Modleme se za islámský holocaust či Jedinou cestou nacionalismus, udeř, udeř v kapitalismus. Ministr vnitra Blaszczak uvedl, že on osobně žádná rasistická hesla neviděl a že „svátek nezávislosti probíhal ve vynikající atmosféře, bylo bezpečně. Mohli jsme vidět spoustu bílo-červené v ulicích Varšavy, to byl krásný pohled. Jsme hrdí, že tolik Poláků se rozhodlo zúčastnit akce spojené se Svátkem nezávislosti...“

Vládní dvouletka

Zatímco Česko se v listopadu teprve vzpamatovává z volebního šoku, Polsko zažívá období vládní stability. Ani ne týden po pochodu, dne 16. listopadu, dospěla stávající konzervativní vláda Práva a spravedlnosti (PiS) vedená premiérkou Beatou Szydlovou přesně do poloviny svého funkčního období. A jakkoli je v politologických učebnicích vládní poločas označován jako kritické období, v Polsku tomu nic nenasvědčuje. PiS se dle výzkumů těší podpoře více než čtyřiceti procent voličů a hlavní opoziční strana Občanská platforma (PO) je pod dvaceti procenty. Slibovaná personální obměna vlády se odkládá na prosinec, a tak se nenápadné výročí vládní „dvouletky“ ze strany PiS omezilo na hodnocení vlastních úspěchů a vytyčení náznaků strategie na zbytek funkčního období.

Faktický vůdce vlády předseda PiS Jaroslaw Kaczyński zatím čte příčiny obliby své vlády bezchybně. Nechává mluvit premiérku Szydlovou, která je na rozdíl od něj populární a je stále vnímána jako „nová tvář“. Správně též chápe, že velká většina polských voličů příliš neslyší na identitární a historickou politiku, jakkoli je polským konzervativcům a Kaczyńskému osobně blízká a jakkoli by šedesátitisícový dav na Pochodu nezávislosti mohl svědčit o opaku. PiS si však uvědomuje, že ve volbách 2015 uspělo hlavně kvůli konkrétním příslibům ekonomického a sociálního zlepšení života polských rodin. Velké ideologické projekty typu IV. republika (program komplexní morální, politické, ideové, právní i ekonomické obnovy státu – „hit“ voleb 2005) či velkolepé „smolenské tažení“ (neutuchající připomínání a hledání příčin a viníků letecké katastrofy z roku 2010, v níž zahynul prezident a Jarosławovo dvojče Lech Kaczyński) pro tentokrát ustoupily menším pragmatickým a ekonomickým cílům typu „500 Plus“.

Tento populární program pro vícedětné rodiny (podpora 500 zlotých měsíčně na každé druhé a další dítě) se zjevně stává inspirací pro druhý poločas vlády, v němž PiS slibuje nový projekt Bydlení plus. Ten by měl ulevit Polákům splácejícím hypotéky. Zejména fenomén půjček ve švýcarských francích, jejichž plátci se po posílení franku dostali do dluhové pasti – dle Kaczyńského do finančního nevolnictví – se stal tématem již během prezidentské volební kampaně 2015.

Vládě se daří i na domácí politické scéně. Za vše mluví srovnání s první vládou PiS z let 2005–2007, která ztroskotala právě v citlivém „poločase“. Tehdy ale konzervativci vládli s problematickými koaličními partnery. Konflikty s nimi ostatně přivodily i předčasný konec kabinetu. Dnes je vláda sice také formálně koaliční, ale fakticky lze hovořit o jednobarevném kabinetu. Jako koalice šlo uskupení zvané Sjednocená pravice již do voleb 2015, a to pod jasným vedením PiS. Navíc partnery mu tentokrát nejsou extremisté a političtí avanturisté s nezanedbatelnou voličskou podporou kolem deseti procent, ale miniaturní straničky vedené odpadlíky z obou hlavních polských stran, Jaroslawem Gowinem (dříve PO) a Zbigniewem Ziobrou (dříve PiS). Oba drží vysoké ministerské funkce (vysoké školství, respektive justice), oba jsou místopředsedy vlády, a tak aliance obra se dvěma trpaslíky nejspíš přetrvá.

Navzdory všem úspěchům a „krásné atmosféře“ na státní svátek však vláda ke svým druhým narozeninám dostala i jeden nehezký dáreček ze zahraničí. Den před výročím nástupu vlády, dne 15. listopadu, schválil Evropský parlament v poměru 438:152 rezoluci ke stavu právního státu a demokracie v Polsku. Pro hlasovala drtivá většina křesťanských demokratů, sociálních demokratů, zelených, liberálů a komunistů. Většinově proti byly jen euroskeptické konzervativní a krajně pravicové poslanecké kluby. S odkazem na čl. 7 odst. 1 Lisabonské smlouvy europoslanci vyzvali Evropskou radu k zahájení oficiální procedury proti Polsku. Uvádějí, že byla narušena nezávislost Ústavního soudu a že totéž nyní hrozí i ostatním soudům v důsledku velké reformy justice. Prezident Andrzej Duda, zvolený za PiS, ji sice přechodně zbrzdil svým letním vetem, mimochodem vůbec prvním po dvou letech v úřadu. Nicméně právě v průběhu letošního listopadu dospěli Kaczyński a Duda k dohodě o kompromisu a v pátek 24. listopadu příslušné zákony Sejm vpustil do legislativního procesu. Rezoluce Evropského parlamentu neopominula ani Pochod nezávislosti, který označila za „fašistický“ a „xenofobní“, což vyvolalo velmi ostrou reakci polské vlády.

Adam Boniecki umlčen

V politických kruzích podobných těm, jež pochod organizovaly, které „chtějí Boha“ a „chrání Evropu před islamizací“, se často hovoří o plíživém ohrožení svobody slova. Údajně ze strany mainstreamových médií hlásajících „post-hodnoty“ a „pseudo-hodnoty“, politickou korektnost, multikulturalismus a hrajících podle „Sorosova plánu“. A vskutku, dne 18. 11. byl svobody slova zbaven jeden katolický kněz. Tím výčet symbolických listopadových událostí a výročí uzavíráme. Ironií osudu je, že Adam Boniecki, třiaosmdesátiletý slavný katolický intelektuál a bývalý šéfredaktor proslulého Tygodniku Powszechnego, nebyl svobody slova zbaven plíživě a EU či kosmopolitními médii, nýbrž otevřeně a svým vlastním řádem Mariánů. A nebylo to poprvé. První oficiální zákaz padl roku 2011 (shodou okolností v listopadu) a trval celých šest let, až do léta tohoto roku. Tentokrát byl Boniecki umlčen za podporu pro komunitu LGBT v Polsku a za komentáře k sebeupálení Piotra Szczęsnego. Veřejnou demonstrativní sebevraždu na protest proti – dle něj – antidemokratickým krokům vlády PiS spáchal P. Szczęsny letos v říjnu. A Boniecki jeho akt přirovnal k sebeupálením z dob lidovědemokratického Polska a Jana Palacha. Na jeho pohřbu uvedl, že Szczęsny „byl jedním z těch, kteří vidí ostřeji, vidí to, co většina lidí nevnímá (...), kteří vidí symptomy katastrofy“.

Polsku, a nejen jemu, patrně nezbývá než věřit, že Szczęsny i Boniecki se mýlí. Že šedesát tisíc lidí na pochodu pořádaném falangisty není „symptomem katastrofy“. Že vláda PiS nevyústí v konec liberální demokracie. A že sami polští konzervativci ve vlastním zájmu dají přednost sociální politice a podpoře dostupného bydlení před „kulturní kontrarevolucí“, kterou před rokem Kaczyński vyhlásil spolu s Viktorem Orbánem.

Mezititulky redakce.

Jiří Koubek (1979) je politolog.

Obsah Listů 6/2017
Archiv Listů
Autoři Listů

Jiří Koubek

Podzim demokracie v Polsku?

Vládní dvouletka

Adam Boniecki umlčen

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu