Zdeněk Víšek

Alexander Dubček v čase přestavby

Pětadvacáté výročí odchodu někdejšího prvního tajemníka ÚV KSČ a nejznámější postavy Pražského jara 1968 Alexandra Dubčeka, jenž zemřel 7. 11. 1992 v Praze na následky zranění, které utrpěl při automobilové nehodě o dva měsíce dříve, nebylo českým tiskem sice opomenuto (připomněly je například Lidové noviny 4. 11. úvahou Petra Zídka Dubček: mýtus pro 21. století či deník Právo 9. 11. rozsáhlou statí slovenského velvyslance v ČR Petera Weisse Dubček byl člověk, který nic nepředstíral), přesto nešlo o připomínku nijak výraznou. To je ale pochopitelné, neboť tento československý politik je dnes, zvláště pro příslušníky mladších generací, již takřka zapomenutou historickou postavou.

Jeho představy – patrně dosti mlhavé – o reformě socialismu na konci 60. let, kdy dosáhl na několik měsíců vrcholu své moci i popularity, z tragicky známých důvodů neuspěly.

Z jiných důvodů se ale nenaplnily ani v roce 1989, třebaže statisícové zástupy na Václavském náměstí i na Letenské pláni vyvolávaly jeho jméno. Ještě v listopadových dnech 1989 se těšil pověsti uznávaného představitele demokratického socialismu a symbolu Pražského jara.

Ovšem již v prosinci téhož roku bylo zřejmé, že politický vývoj v Československu směřuje k restauraci parlamentní demokracie z roku 1918, nikoliv k obnově „socialismu s lidskou tváří“ z doby o padesát let později.

Občanské fórum a Veřejnost proti násilí, tyto dvě rozhodující síly demokratické revoluce, tehdy oproti očekávání značné části veřejnosti – možná i její většiny – za prezidenta nakonec navrhly a prosadily nejvýznamnější osobnost Charty 77 Václava Havla, nikoliv reformního komunistu Dubčeka, který byl nucen se smířit – jako zástupce slovenského národa – pouze s reprezentativní funkcí předsedy Federálního shromáždění. Skutečnost, že Václav Havel se stal prezidentem, Alexander Dubček nepochybně těžce nesl a se svou další politickou porážkou se patrně nevyrovnal do konce života.

S odstupem téměř třiceti let, které od oněch dramatických dnů uplynuly, je však nutno konstatovat, že jednomyslná volba V. Havla prezidentem, a to poslanci stále ještě převážně komunistického Federálního shromáždění, byla událostí jednoznačně historicky pozitivní. Václav Havel se velmi krátce po svém zvolení do čela státu vyprofiloval jako politik nastupující budoucnosti, kdežto Alexander Dubček začal být již v zimě 1990 vnímán – a to i mnoha svými stoupenci – jako představitel již vzdálené minulosti.

Tuto skutečnost si začal uvědomovat ostatně i sám Dubček. O jeho tehdejší pozici uvedl v rozhovoru pro deník Právo 29. 8. 2014 někdejší mluvčí Václava Havla Michael Žantovský: ... Dubček měl důvody očekávat, že Havel bude prezidentem jen po první prezidentské období a pak se nějak vystřídají. To z jejich jednání skutečně vyplynulo. Ani jeden ale nemohl očekávat, že za půl roku se země posune dál o deset let. V červnu 1990 už nebyl nikdo, kdo by chtěl Dubčeka kandidovat na prezidenta.

Alexander Dubček tak zůstal až do léta 1992 předsedou československého parlamentu. Jeho reálný politický vliv byl však tehdy – v době nástupu (s mnoha nadějemi přijímaného) Klausova hospodářského liberalismu v českých zemích a Mečiarova nacionalistického populismu na Slovensku – již zcela minimální.

V době normalizace

Alexander Dubček byl po svém vynuceném a ne zcela důstojném odchodu z politického života dvacet let napadán vládnoucími komunistickými politiky a režimními propagandisty jako představitel revizionismu, ale kritický postoj vůči němu v téže době ze zcela jiných důvodů zaujímali i mnozí disidenti a političtí exulanti.

Symbol Pražského jara byl za husákovské normalizace sledován Státní bezpečností, nebyl však nikdy uvězněn – na rozdíl od představitelů tehdy nelegální opozice či nonkonformních umělců z řad undergroundu.

V roce 1974 zaslal Federálnímu shromáždění a Slovenské národní radě dopis, ve kterém si stěžoval na šikanu své osoby, avšak svůj podpis nikdy nepřipojil pod Prohlášení Charty 77 a na jejích aktivitách se nepodílel. Své tehdejší postoje Alexander Dubček v životopisné knize Naděje umírá poslední (1993) vysvětloval takto: Někdy se mne ptají, proč jsem já Chartu 77 nepodepsal. Otázka vyplývá zejména z nedostatečného pochopení rozdílu mezi českou a slovenskou realitou. Charta 77 byla českou reakcí na situaci. Na Slovensku jsme souhlasili prakticky s každou její myšlenkou, ale měli jsme vlastní způsoby na podporu stejných ideálů.

Já jsem pokračoval v psaní prohlášení politickým orgánům v Praze po celá léta sovětské okupace. Opakovaně jsem protestoval proti věznění a jiným formám pronásledování disidentů. Odsuzoval jsem pronásledování Václava Havla a ostatních signatářů Charty 77 – Rudolfa Battěka, Petra Uhla, Ladislava Lise, Jiřího Dienstbiera, Václava Bendy a jiných. Nikdy jsem v tomto ohledu nezměnil své názory a nikdy jsem je neodvolal, nikdy jsem nepřestal odmítat politiku „normalizace“.

Toto Dubčekovo vysvětlení je možno – i v dobovém kontextu – přijmout, ale jen s určitými výhradami. Je pravda, že ohlas Charty 77 byl na Slovensku slabý, ale i tak zde žili občanští aktivisté, kteří ji podepsali – například politolog Miroslav Kusý, novinář Vlado Čech nebo obránce práv maďarské menšiny Miklós Duray. Alexander Dubček Chartu 77 nepodepsal nejspíše proto, že se s jejími „nesocialistickými“ východisky neztotožňoval. Dosti citlivou otázkou rovněž zůstává, zda by byl se svými politickými názory pro tuto občanskou iniciativu v roce 1977 vůbec přínosem...

Záměrem následujících řádků je ale především připomenutí dnes již pozapomenutých Dubčekových aktivit i následných reakcí jeho normalizačních i antikomunistických odpůrců v čase Gorbačovovy přestavby, která jako by dávala za pravdu Pražskému jaru a otevírala tak určité možnosti politické rehabilitace samotného Dubčeka i jeho druhů.

Biľakův rozhovor pro Spiegel

Ke zvýšení zájmu čs. veřejnosti v polovině 80. let o mimořádně citlivý fenomén Pražského jara i o osobnost Dubčeka přispěl (možná nechtěně) tehdejší druhý muž Husákova režimu a jeden z hlavních iniciátorů sovětské invaze Vasil Biľak objednaným interview pro západoněmecký týdeník Der Spiegel, který Rudé právo přetisklo 30. 10. 1985. Poměrně otevřený rozhovor byl věnován problematice nastupující perestrojky v Sovětském svazu, ale především otázce Pražského jara a jeho potlačení.

Patrně největší ohlas mezi veřejností měly Biľakovy názory na situaci v ČSSR krátce před „vstupem“ vojsk Varšavské smlouvy. Biľak redaktorům Spiegelu řekl: Vzpomínáte si také na konferenci Varšavské smlouvy v prvých srpnových dnech 1968? Nyní vám prozradím něco, co jsem ještě nikomu nevyprávěl. Dokument tohoto zasedání nevypracovali jako obvykle referenti. Šéfové stran a vlád se osobně sešli a formulovali větu po větě: že ČSSR je ohrožena kontrarevolučním převratem a že je naší společnou povinností bránit vymoženosti socialismu. Poté se pod tím podepsaly všechny delegace, i všichni českoslovenští delegáti jako Dubček, Smrkovský, Černík, včetně mne.

V závěru této pasáže rozhovoru pak na adresu tehdejšího reformního vedení – poněkud překvapivě – vznesl Biľak závažná obvinění: Víte ostatně, že na počátku srpna 1968 bylo již připraveno vše, aby se zřídily koncentrační tábory v Československu pro odpůrce pravicových sil?... My jsme to nepublikovali, protože by pak lidé právem volali po nejpřísnějším potrestání těch, co to připravovali. My jsme však chtěli politické řešení. Jak známo, nikdo nebyl v Československu postaven před soud za kontrarevoluční činnost.

Dubčekova reakce pohledem A. Benčíka

Tyto Biľakovy dosud údajně utajované „informace“ vyvolaly velký zájem nejen mezi běžnými občany, ale především v disidentských a v exilových kruzích. Proti Biľakovu nařčení se tehdy ohradil – z dnešního hlediska poněkud překvapujícím způsobem – i samotný Alexander Dubček.

Způsob jeho tehdejší obrany interpretoval s odstupem patnácti let v knize Utajovaná pravda o Alexandru Dubčekovi (2001) historik Antonín Benčík: Již 8. 11. 1985 napsal redakci Rudého práva dopis – žádost o uveřejnění své repliky. Citováním původního dokumentu z uvedené bratislavské porady (3.–4. 8. 1968) jednoznačně vyvracel Biľakovo tvrzení o souhlasu s formulací závěru, že „ČSSR je ohrožena kontrarevolučním převratem“. Vysvětlil také, že žádné koncentrační tábory pro „odpůrce pravicových sil“ nebyly připraveny. Že šlo jen o návrh na vypracování politických opatření na politickou izolaci osob pro případ otevřených vystoupení proti socialismu, tj. proti reformnímu hnutí. Ale že ani tento návrh ministra vnitra J. Pavla nemohl být projednán v důsledku intervence. Jeho návrh se Dubčekovi ztratil i s dalšími dokumenty a s aktovkou při jejich zatčení 21. srpna...

Tigridova kritika

Zcela odlišný postoj k Dubčekově argumentaci v této dosti závažné věci naopak zaujal Pavel Tigrid, nejvýznamnější osobnost československé protikomunistické poúnorové emigrace a vydavatel exilového časopisu Svědectví.

Tigrid ve své knize Průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu, která byla vydána v exilu roku 1988, Dubčekův způsob myšlení ostře odmítl jako politicky beznadějně zastaralý: Po téměř dvacetiletém mlčení už stárnoucí bývalý první tajemník, pak pracovník Lesní správy v Bratislavě a ještě později zapomenutý důchodce se náhle ozval, poprvé a veřejně. Bylo to tak: v listopadu 1985 Vasil Biľak, člen předsednictva ÚV KSČ, poskytl jednomu západoněmeckému týdeníku interview, v němž vyjevil, co prý ještě nikdy nebylo řečeno: totiž že tehdy na sklonku Pražského jara Dubček a jeho druzi připravovali koncentrační tábory pro „odpůrce pravicových sil“ – rozumějte pro Biľaka a ostatní prosovětské „internacionalisty“. Zlá pomluva, ohradil se Dubček v listě, který poslal Rudému právu (nikdy nevyšel, otiskl jej deník Italské komunistické strany Unita): my dubčekovci jsme jenom podali návrh na zřízení takových lágrů pro „odpůrce socialismu“. Ostatně nic zřízeno nebylo, dodal Dubček, protože mezitím došlo k vpádu vojsk Varšavského paktu. Bodrému Sašovi zřejmě ani nepřišlo na mysl, že věc sama byla hanebná a odsouzeníhodná – ne, on ji hájil, protože odpůrci nebo i jen kritikové „socialismu“ patří za mříže... Jak vidno, sedmnáct let po pádu sentimentální marxista Saša Dubček nic nepochopil, nebo pochopil úděsně málo.

Tigridovo sarkastické hodnocení Dubčekových postojů, které poukazovalo na stranické limity jeho myšlení, je zajímavé rovněž tím, že již reflektovalo Gorbačovův nástup a náznaky změn v sovětské zahraniční politice v průběhu roku 1987: Ozval se od té doby ještě jednou nebo dvakrát, vždy ve své osobní při, zřídka obecně. K oslavám sedmdesátého výročí Velké říjnové revoluce poslal do Moskvy blahopřejný list, jehož příjem byl veřejně ohlášen a tiskovou agenturou rozšířen k očividné rozmrzelosti oficiální československé delegace, vedené Husákem. Že by předehra k revizi některých hesel a osobností Pražského jara?

Soudní tečka za rozhovorem

Dubčekův spor s Biľakem o hodnocení Pražského jara měl nakonec justiční dohru, která přinesla zadostiučinění Alexandru Dubčekovi – pochopitelně ale až po změně politických poměrů v naší zemi.

Soudním výrokem byl Biľak, který na konci roku 1988 odešel z předsednictva ÚV KSČ a již v prosinci 1989 byl vyloučen z komunistické strany, donucen svá tvrzení odvolat. Rudé právo proto 17. 4. 1991 zveřejnilo následující Biľakovu omluvu: V rozhovoru s redaktorem časopisu Der Spiegel, uveřejněném v jeho č. 44/1985 a následně prostřednictvím ČTK i v denním tisku – v Rudém právu, Pravdě, Práci dne 30. 10. 1985, jsem nepravdivě uvedl, že na poradě šesti komunistických stran v Bratislavě dne 3. 8. 1968 bylo přijato stanovisko, že ČSSR je ohrožena kontrarevolučním převratem. Rovněž jsem nepravdivě uvedl, že dokument obsahující tuto informaci podepsal A. Dubček. Za toto se A. Dubčekovi na základě jeho soudní žaloby z roku 1988 veřejně omlouvám.

Ovšem hlavní smysl tohoto sporu, a to zda A. Dubček jako první tajemník podepsal prohlášení, že v naší zemi hrozilo v srpnu 1968 vypuknutí „kontrarevoluce“, která u nás o jednadvacet let později – za Dubčekova přihlížení z listopadových tribun – stejně zvítězila, nebyl zcela jistě tím hlavním problémem, kterým by tehdejší občané ČSFR žili.

Výsledek několikaletého občansko-právního řízení na jaře 1991, kdy se společnost ocitla ve zcela jiném politickém časoprostoru, než byla v roce 1985, tak zajímal již asi málokoho – možná jen samotného Alexandra Dubčeka.

Rozhovor pro deník L'Unita

Ovšem vraťme se opět do stále bouřlivějších časů postupující perestrojky, a to do roku 1988, kdy si Češi a Slováci připomínali 20. výročí zahájení Pražského jara.

Alexander Dubček tehdy začal aktivněji vystupovat se svými politickými názory v médiích – zatím jen v těch zahraničních.

Dne 10. 1. 1988 list Italské komunistické strany, která byla vždy kritická vůči sovětskému vpádu do Československa, L'Unita zveřejnil interview s Alexandrem Dubčekem. Bývalý první tajemník ÚV KSČ v něm obhajoval reformní politiku KSČ v roce 1968 a kritizoval následné období normalizace: Tak na oltář „obnovení vedoucí úlohy strany“ a zachování správného „reálného socialismu“, v boji proti „kontrarevoluci“ padlo téměř půl milionu československých komunistů, ale také dalších vlastenců, demokratů, stoupenců nového politického kursu.

Oddělení propagandy a agitace ÚV KSČ charakterizovalo v interní informaci z 25. ledna interview jako „největší a nejzávažnější“ Dubčekovo vystoupení od roku 1969.

Pro tehdejší komunistické vedení, do jehož čela byl 17. 12. 1987 zvolen Miloš Jakeš, byla nejtíživějším problémem především skutečnost, že Dubček srovnával Pražské jaro s Gorbačovovou perestrojkou, což normalizační KSČ až do listopadu 1989 musela v zájmu uchování své moci důrazně odmítat.

Rozhovor byl pozorně čten a hodnocen nejen v aparátu komunistické strany, ale ohlas měl i v zahraničním a českém exilovém tisku. Ve vlasti na něj reagoval především v Bratislavě žijící publicista a politický vězeň Milan Šimečka, který v samizdatových Lidových novinách v únoru 1988 v článku Dubček promluvil o rozhovoru napsal: Napřed jsem slyšel z vídeňského rádia hodinu co hodinu opakovat zprávu, že v Unitě vyšla první část rozsáhlého interview Alexandra Dubčeka. Pak jsem z BBC a VOA slyšel skrze fading a rušení podstatné výňatky z textu. Byla to dobrá chvíle. Dubček přerušil dlouhé mlčení a řekl, co si o všem myslí. Byl nejvyšší čas. Dalo se čekat, že v osmičkovém roce nebude už možné vést Dubčeka jako ne-osobu, že se jeho jméno ve výroční kampani objeví, že se bude vesele lhát a urážet...

20. výročí událostí 21. srpna 1968

Jak Šimečka očekával, Dubček byl nucen čelit v roce 1988 zesílené kampani komunistické propagandy, především pak ústředního tiskového orgánu KSČ Rudého práva, které dehonestovalo nejen jeho politické aktivity během Pražského jara, ale i jeho osobnost coby člověka slabého a neschopného.

Články s touto tendencí se objevily především v předvečer 20. výročí srpnových událostí, kdy státní moc očekávala zvýšené aktivity domácích „nelegálních struktur“ i zahraničních „ideodiverzních centrál“, kterým se kromě mobilizace policejních sil pokoušela čelit i politickou agitací, ve skutečnosti účelovou propagandistickou kampaní. Jednalo se především o tři texty Rudého práva, které byly „věnovány“ Alexandru Dubčekovi – Jak manipulují s A. Dubčekem (16. 7.), Dubčekova cesta od tragédie k frašce (10. 8.) a Kulatý stůl k roku 1968 (11.–12. 8.).

Podstatu výpadů Rudého práva představovalo opakované odmítání podobnosti sovětské přestavby a Pražského jara a zdůrazňování Dubčekových politických i lidských chyb, a to dokonce – v rámci zvýšení hodnověrnosti – za pomoci citací nejrůznějších negativních stanovisek Zdeňka Mlynáře, Oty Šika a Ivana Svitáka vůči Dubčekovi. Ty byly uvedeny v článku dlouholetého zástupce ředitele Ústavu marxismu-leninismu ÚV KSČ Milana Matouše Dubčekova cesta od tragédie k frašce, ačkoliv na těchto „posrpnových emigrantech“ tentýž stranický list jinak nenechal při jiných příležitostech nit suchou.

Tendenční způsob psaní Rudého práva měl však mezi veřejností spíše opačný efekt, neboť zvyšoval zájem čtenářů o osobu Alexandra Dubčeka a jeho názory, o kterých Rudé právo dříve mlčelo, případně je odpuzoval primitivní způsob argumentace. Například když M. Matouš o Dubčekovi v závěru svého příspěvku – plného prázdných floskulí – uvedl: Snad je možno ještě dnes dovednou propagandou a za pomoci mocného ideologického mechanismu vykládat veřejnosti v kapitalistické části světa báchorky o Dubčekovi jako průkopníku myšlenek přestavby, dokonce ho srovnávat se soudruhem Gorbačovem. Pro soudně myslícího člověka to už není absurdní, ale je to naivní a směšné. Pro naši stranu a veřejnost jsou to srovnání více než za vlasy přitažená...

Do 24. 8. 1988 dorazilo na adresu ÚV KSČ celkem 197 dopisů, které reagovaly na ony protidubčekovské výpady, z nichž většina překvapivě zaujímala vůči jejich obsahu kritický postoj. Za všechny připomeňme dopis Karla Holomka z Brna, který se ohradil vůči článku Dubčekova cesta od tragédie k frašce: Úroveň článku překročila běžnou míru únosnosti a vkusu..., zatím jde jen o monology, a to velice trapné... Nehodlám dělat obhájce Dubčekovi, vím, že své vyjádření vám zašle... Každá demokraticky smýšlející redakce by mu své místo v novinách poskytla.

Redakce orgánu ÚV KSČ však Dubčekovi prostor pro vyjádření názorů až do listopadu 1989 neposkytla a pravděpodobně o něčem takovém ani neuvažovala. To se netýkalo samozřejmě jen A. Dubčeka, ale i všech chartistů, exulantů a dalších oponentů režimu, kteří byli Rudým právem napadáni a hanobeni. V živé paměti je dosud anonymní text Kdo je Václav Havel, který list zveřejnil v únoru 1989.

Přes veškerou štvavou a zastrašovací mediální kampaň se v Praze 21. 8. 1988 uskutečnila z podnětu několika nezávislých iniciativ protestní demonstrace, které se zúčastnilo asi 10 000 převážně mladých lidí. Ti kromě Masarykova jména skandovali i jméno Dubčekovo – coby zástupné symboly meziválečné demokracie a Pražského jara.

Avšak sám Alexander Dubček se této demonstrace nezúčastnil a k účasti na ní své spoluobčany ani nevyzýval. Měl tehdy obavu o bezpečnost svoji nebo demonstrantů? Znemožnila mu opoziční aktivity policie? Měl připraven jiný scénář připomenutí událostí 21. srpna, jak by se dalo očekávat od člověka, který byl tak spjat s rokem 1968? Odpověď je možné hledat spíše ve skutečnosti, že pro Dubčeka bylo nemyslitelné riskovat přímý politický střet s mocí v ulicích Prahy či Bratislavy a tak porušovat „socialistickou zákonnost“.

Bylo by samozřejmě krajně nevkusné Alexandra Dubčeka vykreslovat jako nestatečného člověka už jen proto, že jako dvakrát zraněný povstalecký bojovník během Slovenského národního povstání 1944 svou odvahu opakovaně osvědčil a v době normalizace se choval mnohem statečněji než velká většina spoluobčanů, avšak i tak byly jeho opatrné postoje již v této době některými disidenty, například Alexandrem Vondrou a Janem Rumlem, otevřeně kritizovány a dodnes vyvolávají jisté rozpaky. V této souvislosti je nutno především zmínit výraznou odlišnost Dubčekova a Havlova vystupování coby veřejně známých osobností československé opozice na přelomu let 1988 a 1989. Pro Dubčeka bylo například zcela nepřijatelné svolávat veřejné pouliční protesty či organizovat podpisové akce nebo nezávislé iniciativy. Naopak Havel, který byl za normalizace opakovaně vězněn, v lednu 1989 vyzval občany k účasti na protestní demonstraci k uctění památky Jana Palacha na Václavském náměstí, osobně se jí zúčastnil a byl policií zatčen. Již v únoru byl odsouzen na 9 měsíců vězení, odkud byl propuštěn – po domácích i zahraničních protestech – 17. 5. 1989.

Dubček v Itálii

Vůči Alexandru Dubčekovi je možné dnes zaujímat jakkoliv kritický postoj. Nelze mu ovšem upřít zásluhu na výrazném připomenutí osudu Pražského jara (a Československa) v souvislosti s jeho cestou do Itálie v listopadu 1988, kam odcestoval na pozvání univerzity v Bologni, která mu udělila čestný doktorát.

Průběh této jediné Dubčekovy cesty do zahraničí po roce 1970 popsal historik Antonín Benčík: Avšak to, co se odehrávalo kolem jeho návštěvy v Itálii v dalších dnech, překonalo všechna očekávání. Dvoutýdenní pobyt A. Dubčeka v Itálii – podle čs. ministra vnitra běžného čs. turisty – se proměnil v triumfální cestu, jakou se mohl pochlubit málokterý přední státník. Italský tisk, rozhlas i televize – a také v dalších zemích Evropy – přinášely denně úryvky z jeho projevů, zprávy o jeho pobytu a četné fotografie. Italská vysokoškolská mládež aplaudovala jeho improvizovanému projevu. Na univerzitu v Bologni, která organizovala jeho pobyt, přicházely tisíce pozvání od různých měst, institucí i jednotlivých osob na setkání s ním, byť i jen u sklenky italského vína. Ale především: Alexander Dubček byl oficiálně přijat řadou vedoucích představitelů italského politického života: generálním tajemníkem KS Itálie Achille Occhetem, prvním tajemníkem Italské socialistické strany Bettino Craxim, předsedkyní italského parlamentu Nilde Lotti, ale také papežem Janem Pavlem II. – Wojtylou, s nímž mohl rozmlouvat bez tlumočníka (...) A. Dubček vstoupil v těchto dnech opět přímo do mezinárodní politiky. Jeho jméno, spojené s ideály Pražského jara, jejich obranou i obranou jejich stoupenců doma i v emigraci, se opět dostalo na stránky tisku, na obrazovky televizorů, na rozhlasové vlny evropských sdělovacích prostředků jako jméno neúnavného bojovníka za pravdu, za demokratický, humánní socialismus. Nebojoval však za žádné jeho staromilské pojetí. Dubček dal ve svých projevech jednoznačně najevo, že nové pojetí vidí „ve spojení mezi požadavky Akčního programu z roku 1968 a požadavky dneška“. Že je ale současně nezbytné dát průchod hlasům „dětí srpna 1968“. Vystoupení mladých lidí v Praze 21. srpna a 28. října 1988 na něj zřejmě silně zapůsobila.

Vůči Dubčekovi často až nekritický Antonín Benčík tuto zahraniční cestu bývalého prvního tajemníka hodnotil samozřejmě jednoznačně kladně. Opačné stanovisko zaujal tehdejší člen předsednictva ÚV KSČ Jan Fojtík, který předsednictvu ÚV KSČ předložil 7. 12. 1988 o této návštěvě podrobnou informaci. Vzhledem k tomu, že Dubčeka nepřijali představitelé italské vlády, hodnotil ji jako neúspěšnou. Podle Fojtíkova názoru se potvrdilo, že západoevropští politici nepovažují Dubčeka za „odpovídající autoritu“.

Vcelku pozitivně o Dubčekově italské cestě referovaly v prosinci 1988 také samizdatové Lidové noviny v článku Rudolfa Slánského, který její význam ocenil takto: V Itálii se Alexander Dubček po dvaceti letech znovu objevil na scéně velké politiky a pohyboval se po ní s přirozenou jistotou. Ukázal – k překvapení mnohých, že jeho izolace v Bratislavě nebyla tak neprodyšná, že neztratil kontakt se změnami, jimiž prošel svět, a s lidmi v něm. Italská cesta však není jeho návratem do politiky. O tom, zda se tak někdy stane, si rozhodne jen on sám. Po ní je však snad všem doma i ve světě jasné, že je předčasné odsouvat Dubčeka do imaginární říše legend, protože je pevně zabydlen v dnešní československé realitě.

Ať již byla cesta do Itálie hodnocena jakkoliv, skutečnost, že A. Dubček mohl vycestovat do „kapitalistické ciziny“ a především se vrátit domů, byla důkazem toho, že vůči jeho osobě zaujímá komunistická moc v ČSSR zcela jiný postoj než k signatářům Charty 77, jimž by cestu za železnou oponu (spojenou s návratem do vlasti) zcela jistě neumožnila.

K Dubčekovi měla ovšem poněkud složitější vztah. Když v prosinci 1988 navštívil ČSSR francouzský prezident Mitterand, požádal jej Husák, aby právě Dubček nebyl pozván na onu známou snídani představitelů československé opozice s hlavou francouzského státu, která se konala 9. 12. 1988 na velvyslanectví Francouzské republiky v Praze. Dubček tak mezi pozvanými nebyl, kdežto Václav Havel se svými přáteli a spolubojovníky ano.

Dubček a Lidové noviny

Třebaže komentář Rudolfa Slánského vyzníval pozitivně, zaujímaly Lidové noviny k Alexandru Dubčekovi v průběhu roku 1989 spíše kritické postoje. Již v lednovém vydání Alexander Vondra, který se o měsíc dříve bez úspěchu vydal do Bratislavy za Dubčekem, aby podepsal petici za osvobození Ivana Martina Jirouse a dalších politických vězňů, popsal své rozpačité dojmy ze setkání s ním v příspěvku Cesta za Dubčekem: Dubček si nechal Jirousovu fotografii a vzal si mou adresu. Prý přijede do Prahy a ještě se ozve. Poblahopřál jsem mu k narozeninám a pomalu jsem odcházel k nádraží. Ve vlaku do Brna mi před očima visel obraz muže v obnošených manšestrákách a bekovce, obraz milé a jakoby kouzlem obestřené tváře. Ještě dlouho potlačoval mé zklamání. Uplynul měsíc a Jirouse dosud nepustili. Petici mezitím podepsalo přes 1500 lidí. Se soudruhy se radit nemuseli. Zda Dubček přijel do Prahy, nevím. Neozval se.

V únoru 1989 poskytl Alexander Dubček Lidovým novinám rozhovor, ve kterém odsoudil násilí policie proti demonstrantům na Václavském náměstí během tzv. Palachova týdne (15.–19. 1. 1989), ovšem na otázku, jak hodnotí aktivity nezávislých politických skupin v roce 1968, odpověděl: Byl jsem často některými soudruhy kritizován, že jsem rázně nezakročil například proti K 231 nebo KAN, ale v těchto organizacích nebyli jen takoví jako Rambousek nebo Sviták. Bylo tam mnoho čestných a poctivých lidí, kteří si hledali svou vlastní cestu a pozici v socialistické společnosti... Věřil jsem tehdy, stejně jako dnes, že proud času odnese rozbouřenou pěnu a zůstane to dobré...

Na Vondrův příspěvek i Dubčekův rozhovor zareagoval v Lidových novinách v dubnu 1989 glosou Symboly Jan Ruml: Na A. Dubčeka útočí Rudé právo. Měl by však proto být tabuizován druhým břehem? Nebo proto, že cosi symbolizuje a že se symboly nelze třást, natož je kácet? Zajímavé je, že se na Vondrovu slušným tónem napsanou zprávu, kterak jel k Dubčekovi získat podpis za Jirouse, ozvalo tolik rozčilených hlasů. Když A. Dubček bez skrupulí zahrnul Rambouska se Svitákem mezi nečestné a nepoctivé lidi, neozval se nikdo. S. Vondra jistě nechtěl Dubčeka znectít. Jenom, podle mého názoru, poukázat na to, že chce-li být Dubček něčím více než heslem do demonstrace, a vše tomu nasvědčuje, neměl by opomíjet, že již páté věznění I. Jirouse představuje též symbol – symbol nesvobody v této zemi...

Rozhovor pro maďarskou televizi

Alexander Dubček v prvních měsících roku 1989 – stejně jako v předchozím roce – projevoval spíše „zahraniční“ než „domácí“ aktivity, byť i ony měly pochopitelně určitý vliv na vnitropolitické dění. Například 22. března 1989 zveřejnil list italských komunistů L'Unita jeho pozdravný dopis sjezdu IKS, ve kterém jménem 468 tisíc československých komunistů vyloučených po roce 1968 z KSČ vyjádřil názor, že v zájmu všech komunistů, ostatních levicových sil i demokratů je úspěch sovětské přestavby.

Závažnější dopad (nikoliv kvůli Dubčekovým názorům jako takovým, které začaly být již poněkud monotematické, nýbrž z hlediska vývoje vzájemných vztahů dříve „bratrských“ států Československa a Maďarska) měl Dubčekův rozhovor pro maďarskou televizi, jehož první díl byl odvysílán 17. 4. 1989 – symbolicky v den 20. výročí Husákova nástupu do čela KSČ.

Maďarsko tehdy (podobně jako Polsko) již procházelo procesem politické liberalizace, která umožňovala dosud nebývalou svobodu projevu.

V tomto rozhovoru bývalý první tajemník ÚV KSČ opět obhajoval Pražské jaro a Gorbačovovu přestavbu. Bylo to poprvé po roce 1969, co tento politik dostal prostor pro obhajobu svých názorů v televizi jednoho ze států socialistického bloku. Sdělovací prostředky v ČSSR (především Rudé právo, ale i „satirický týdeník“ Dikobraz) zahájily proti Dubčekovi další kampaň a státní moc na různých úrovních odsoudila tento „nebývale provokační akt“ a „nepřípustné vměšování do vnitřních záležitostí Československa“.

Podle člena předsednictva ÚV KSČ Jozefa Lenárta reagovala maďarská strana na kritiku čs. oficiálních míst vyhýbavě a poukázala na nemožnost cenzurního zásahu, neboť sdělovací prostředky v Maďarsku jsou již svobodné, což pro tehdejší „nejvyšší stranické a státní představitele“ muselo být dosti překvapivé zjištění.

Setkání s Václavem Havlem

K určitému průlomu v politickém chování Alexandra Dubčeka došlo v květnu 1989, kdy se odhodlal k setkání s Václavem Havlem, který byl právě propuštěn „z výkonu trestu“.

O okolnostech této události podal svědectví v diskusi Lidových novin 3. 11. 2012 syn publicisty Milana Šimečky Martin, který v této souvislosti rovněž zhodnotil celkovou politickou orientaci A. Dubčeka: Pro něho neexistoval jiný svět než svět komunismu. Čekal dvacet let, že ho komunisté povolají zpět k moci. Bavil se jen s komunisty. Pamatuji si, že když jsme se ho pokoušeli navštívit, tak zavřel dveře. Bavil se jen s partou vyhozených komunistů, kteří vlastně nic nedělali a také čekali, kdy je zase zavolají k moci.

Oceňuji, že v roce 1989 velice rychle doběhl dobu. Když v květnu 1989 zemřel Dominik Tatarka, tak Dubček přišel na jeho pohřeb, což byla sama o sobě velká věc. Můj otec tam s ním mluvil a říkal mu: „Sašo, ty konečně musíš uznat, že český disent je významná společenská síla. Václava Havla právě propustili z vězení a ty jsi povinen jako představitel určitého společenského proudu jít za ním, podat mu ruku a uznat ho jako šéfa opozice. To je tvoje jediná záchrana“.

A Dubček to pochopil a do té Prahy za Havlem jel. Ale bylo to poprvé za těch dvacet let, co uznal disent jako reálnou sílu.

Poněkud jinou optikou na toto setkání nahlížel sám Alexander Dubček ve svých posmrtně vydaných pamětech: V dubnu 1989 (ve skutečnosti až v květnu – pozn. aut.) se Jakešův režim rozhodl ustoupit před vlnou protestů ze zahraničí i u nás doma. Havla pustili z vězení a já jsem se rozhodl, že ho pojedu do Prahy navštívit. Pomocí kontaktů s českými chartisty nebylo těžké návštěvu domluvit. Když mne Václav Slavík vedl k Havlovu domu na nábřeží Vltavy kousek od Národního divadla, sledoval mne policejní tým. Dům, v němž Havel bydlel, „strážil“ další policejní tým, ale nezabránil mi vejít.

Havel byl velmi potěšen, když mě viděl. Naše setkání bylo mimořádně přátelské a vyjadřovalo vzájemný osobní respekt...

Červen 1989: Dubčekův dopis ÚV KSČ a výzva Několik vět

I na prahu léta 1989 ovšem Alexander Dubček i nadále setrvával při kritice tehdejší politiky KSČ na pozicích reformního komunisty.

Svědčí o tom jeho otevřený dopis zaslaný 23. 6. 1989 ústřednímu výboru a předsednictvu ÚV KSČ, v němž podrobil kritice normalizační a perzekuční politiku komunistické strany. Obhajoval politické a ekonomické reformy Pražského jara a zároveň se snažil poukázat na jejich podobnost se sovětskou přestavbou. Vyzval KSČ, aby zrušila platnost dokumentu Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. Sjezdu KSČ a navázala na úsilí po obnově, obrodě, renesanci, demokratizaci, humanizaci socialismu z roku 1968. Tento dopis, který Dubček považoval patrně za zásadní a přelomový, ovšem nepřinesl – ani přinést nemohl – sebemenší změnu politiky vedení KSČ.

S nezbytným časovým odstupem jej kriticky zhodnotil historik moderních dějin Jiří Suk v studii Dubčekův návrat do vysoké politiky: Z dopisu jasně vyplývá Dubčekova domněnka, že krizi je možné vyřešit důslednými změnami uvnitř komunistické strany. Zdá se, že předpokládal polarizaci mezi konzervativním a reformním křídlem ve straně. Takový předpoklad však nebyl reálný. Komplexní problém změny politického systému v Československu redukoval na protiklad půlmiliónové „strany vyloučených“, za jejíhož reprezentanta se pravděpodobně považoval, a „strany Poučení z krizového vývoje“, symbolizované Husákem, Biľakem a Jakešem. Varoval členy Ústředního výboru před otálením: „Prapor pravdy o minulosti, prapor sociální spravedlnosti, demokracie, lidských a občanských práv... pozdvihnou zákonitě jiné, nátlakové tendence, a mohou do nenapravitelného stavu zatlačit stranu – ke ztrátě jejího i tak skromného vlivu na masy a tím i na další aktivní působení ve směru obrody socialismu, jeho reformování.“ Dubček hovořil i psal letitým stranickým žargonem, který on a jeho stoupenci považovali za progresivně reformní, pro ty druhé byl ovšem regresivně revizionistický.

Zcela odlišný charakter svým stylem a především obsahem než zmíněný Dubčekův list měla výzva Několik vět, která byla vydána hnutím Charta 77 o necelý týden později – 29. 6. 1989.

Zatímco Dubčekův dopis záhy zcela zapadl, toto prohlášení ve společnosti silně rezonovalo. Nepožadovalo sice ještě odstranění vedoucí úlohy KSČ, avšak vyzývalo režim – mimo jiné – k propuštění všech politických vězňů, legalizaci nezávislých tiskovin i nezávislých iniciativ, což by ovšem v praxi znamenalo obnovu politického pluralismu. Politicky nejzávažnější byla nepochybně závěrečná část této výzvy, když v sedmém bodě požadovala: ... aby byla zahájena svobodná diskuse nejen o padesátých letech, ale i o Pražském jaru, invazi pěti států Varšavské smlouvy a následné normalizaci. Je smutné, že zatímco v některých zemích, jejichž armády tehdy do československého vývoje zasáhly, se dnes už o tomto tématu začíná věcně diskutovat, u nás je to stále ještě velké tabu, a to jen proto, aby nemuseli odstoupit ti lidé z politického a státního vedení, kteří jsou odpovědní za dvacetileté upadání všech oblastí společenského života u nás.

Dnes víme, že Dubčekovy umírněné opoziční aktivity úspěšné nebyly a vývoj dal o několik měsíců později za pravdu postojům Václava Havla, který myšlenky politického pluralismu veřejně prosazoval nejen v roce 1989, ale již v roce 1968 – a nepochybně i dříve.

Proti A. Dubčekovi a jeho názorům se tehdy vymezil také Pavel Tigrid, který ve svém Svědectví č. 87/1989 varoval před Dubčekem, jenž podle něj představoval „nebezpečí návratu o dvacet let zpátky“.

Pád režimu a Alexander Dubček

Vnitropolitický vývoj u nás od poloviny roku 1989 postupně ovlivňovaly především události v ostatních zemích východního bloku – postupující Gorbačovova perestrojka, rehabilitace maďarského premiéra Imre Nagye a přehodnocení událostí roku 1956 v Maďarsku, vznik nekomunistické vlády v Polsku pod vedením Solidarity, útěk východoněmeckých občanů přes velvyslanectví SRN v Praze a především pak masové demonstrace v NDR, které vedly k pádu nejen berlínské zdi, ale i Honeckerova komunistického režimu.

Situace v ČSSR se však ještě počátkem listopadu 1989 jevila pro mnoho domácích i zahraničních pozorovatelů jako dosti nehybná. Výzvu Několik vět podepsalo sice 40 000 občanů a demonstrací k výročí 21. srpna i 28. října se v Praze zúčastnilo také několik desítek tisíc lidí, avšak k pádu režimu nebo alespoň k jeho výrazným ústupkům to stále ještě nestačilo.

Rozhodující změnu přinesly až události po 17. listopadu 1989, kdy nejprve v Praze a později také i v dalších českých, moravských a slovenských městech demonstrovaly statisíce občanů. Až poté došlo k nečekaně rychlému konci totalitní moci v Československu.

Role Alexandra Dubčeka, jenž byl ještě 17. 11. 1989 v hlavním městě, kde byl na návštěvě politicky stejně smýšlejících přátel, na několik hodin zadržen komunistickou policií, byla v následujících dnech spíše symbolická, přestože opakovaně hovořil na demonstracích v Praze a v Bratislavě. Jeho tehdejší politický význam viděl v Lidových novinách 1. 9. 2014 komentátor Zbyněk Petráček takto: Na balkonu Melantrichu to mohlo působit, že revolucionář Havel předvádí národu staronového lídra Dubčeka. Ale ve skutečnosti stála za Dubčekem reformně komunistická Obroda. Veřejnosti brzy došlo, že Dubček je spíše maskotem nostalgie po dvacet let staré minulosti. Při vší úctě k pražskému jaru i roli Dubčeka v něm to bylo koncem roku 1989 už málo.

Alexander Dubček se nestal ani očekávaným svorníkem česko-slovenské federace, třebaže jako její stoupenec často vystupoval, a byl proto napadán slovenskou nacionalistickou pravicí.

Dubčekovu určitou politickou izolovanost potvrdil i výsledek parlamentních voleb v červnu 1992, kdy slovenská sociální demokracie, které v té době Dubček předsedal, získala překvapivě malou voličskou podporu. Na základě 188 223 pro ni odevzdaných hlasů obdržela ve Sněmovně národů Federálního shromáždění pouze 5 mandátů, přičemž zastoupení ve Sněmovně lidu FS a v Slovenské národní radě neměla vůbec. Krátce poté se začalo Československo již neodvratně rozpadat a v té době navždy odešel i Alexander Dubček...

Stárnoucí Dubček usiloval až do listopadu 1989 o svoji stranickou rehabilitaci a s ní spojený návrat k moci, a to v rámci reformované KSČ. Vzorem mu mohli být dříve zavržení a pronásledovaní, později ale rehabilitovaní a do nejvyšších mocenských pater zpět dosazení komunisté – například W. Gomulka, J. Kádar a nakonec i G. Husák.

Ovšem mocenský systém, od kterého Dubček očekával jako průkopník československé přestavby plnou rehabilitaci, se nakonec zcela zhroutil. S listopadem 1989 odešla i idea (či chiméra) beztřídní společnosti, které on nepochybně upřímně věřil.

V souvislosti s jeho polistopadovým vývojem se tak nabízí otázka, zda se Alexander Dubček na sklonku svého života stal skutečně přesvědčeným sociálním demokratem, nebo vnitřně zůstal věřícím „reformním“ komunistou... Věděl to on sám?

Informační zdroje:

Benčík, A., Utajovaná pravda o Dubčekovi, 2001; Dubček, A., Naděje umírá poslední, 1993;

Urban, K. (pseudonym), Sledoval jsem Dubčeka, 2012; Suk, J., Dubčekův návrat do vysoké politiky, 2002; Lidové noviny 1988–1989.

Zdeněk Víšek (1968) je učitelem ve Slaném, publikuje v odborných a popularizačních časopisech.

Obsah Listů 6/2017
Archiv Listů
Autoři Listů