Václav Jamek

Pompejská hampejznice a zneuznaný obr

Zakouším dnes takový zajímavý stav podobný politické nirváně: to, co bylo letos na podzim zvoleno do Sněmovny, jde úplně mimo mne. Volit jsem byl, ale nevolil jsem nikoho z těch, kdo v ní jsou, čili svého zástupce v ní nemám; což také znamená, že za ni neodpovídám. Je to nesporně zákonný parlament země, jejímž jsem občanem, ale můj parlament to není. Všechno, co se tam peče a co odtud vzejde, řečeno s latiníky, a me alienum puto; i když je to vlastně naopak: na tom, co pokládám za sobě cizí, nesejde, protože cizí jsem ve skutečnosti zjevně já a pár dalších zbytkových jedinců, kteří se v rozporu s biologickými konstantami lidského druhu pořád odvolávají na svědomí. (Baže tak! tuhle mi to potvrdil jeden pán v internetové diskusi; uvědomují si lidé vůbec, jak to uvažují?) Ale proč dramatizovat; jak moudře pravil ten zákazník v pompejském hampejzu: „Nějak bylo, nějak bude.“

A stejně je to úleva: když si pomyslím, koho všeho jsem dřív pomáhal naší zemi nadělit! Tentokrát si to lidé nadělili beze mne. Poučil jsem se: nebudu už brát z pragmatických důvodů ty, s nimiž v něčem hrubě nesouhlasím. Neboli patřím k těm, kdo letos pustili sociální demokracii k vodě. Ale ne jak to popisují komentáře pravicových liberálů: když už, tak už – Okamura, Babiš! Ultrapravici volit nebudu nikdy, ale nejmíň ze všech tu zakuklenou, která sama sebe vydává za levici; zahleděnou do nafuněného prezidenta, který povzbuzuje boháče, aby neplatili daně, a s ministrem vnitra, který nedokáže zařídit řádné fungování pošty, který chce svěřit péči o mou bezpečnost psychopatickým spoluobčanům s nutkavou potřebou ozbrojovat se a za jehož úřadování se policie snaží vydupat ze země levicový terorismus, zatímco zjevné trestné činy extrémní pravice se přecházejí bez trestu.

A jestli si soc.-dem. myslí, že to spraví návratem zpanštělého Zimoly, odvolaného předtím kvůli favoritismu, a podobných výtečníků: tak ani korupci ne, ani podrazáctví! Tedy aspoň pokud jde o mne a těch pár dalších statisticky zanedbatelných biologických anomálií, co tu zbyly.

Jaké dvě až tři vlády nám v příštích týdnech ubabrá trestně stíhaný nebo nestíhaný Babiš, mě příliš nezajímá. Tož, zpět k minimalismu. Tím myslím ten politický prach, který nám do Sněmovny napršel, a v té souvislosti také nadmíru komický pojem „vítěz voleb“. V SSSR, zemi všeobecných prvenství, měli kdysi mj. i nejmenšího obra a největšího trpaslíka, a jako z udělání to byla stejná osoba. Teď ho máme my a jmenuje se Andrej Babiš. Výhodou takové dvojaké pozice je, že člověk si může vybrat, zda bude před lidmi za obra nebo za trpaslíka. Babiš si pochopitelně vybral obra, k němuž se ale nespravedlivý svět chová jako k trpaslíkovi (tu roli dobře zná, předváděl ji už čtyři předešlé roky). Na AMU po této historické zkušenosti jistě zařadí etudu „zneuznaný obr“ mezi základy komediálního herectví.

Jeden by chtěl doufat, že když někdo ve volbách sice dosáhne relativně nejlepšího výsledku, ale se závratným skóre 18 % oprávněných voličů, bude si toho vědom a ve svém postavení bude projevovat jistou skromnost. Ale víme, jak při svých zlomcích reálných procent vystupují naši senátoři, tak co se divit, že se Babiš chová jako pán tvorstva, ona devítiocasá šelma, kterou máme spolu se dvěma dravými ptáky ve státním znaku: vykračuje si, s nikým se nedohaduje a vnutí nám vládu, jakou si usmyslí, protože on je přece Vítěz Voleb.

Za sebe bych soudil, že vítězem voleb je ten, kdo má v parlamentě absolutní většinu, a to Babiš není. Tyto volby vítěze nemají a vycházet by se mělo z toho.

Vím, co se mi namítne: že ve sportu jeden vždy doběhne první a to je vítěz. Jenže ve sportu se neměří procenta, ale vteřiny nebo centimetry, a jejich hodnota je absolutní. Také se nepožaduje, aby vítěz musel například hodit oštěpem aspoň o jeden centimetr víc, než kolik dělá součet nejlepších hodů všech jeho soupeřů. Parlamentní model vítězného běhu na sto metrů by byl složitější, ale spočítat by se dal (při čtyřech běžcích např. časy 10, 25,5, 32 a 36 vteřin). Analogie s letošními volbami by ovšem byla bolestnější: vítěz uběhl stovku za pěkných 45 vteřin; další běžci dorazili do cíle v rozmezí dvě minuty až šest minut sedmnáct vteřin. Mistrovství světa nul a podnul. Vítěz bouřlivě oslavuje a chystá se na olympiádu. Diví se, že ho tam nechtějí.

Samozřejmě mi neuniklo, že třeba sociální demokracie získala jen 4,4 % hlasů oprávněných voličů, TOP 09 dokonce jen 3,2 %. Jenže podle toho, co stálo v rozhovoru časopisu Babylon s Petrem Pithartem, prý Andrej Babiš řekl (spíš jen opakoval po Klausovi, ani se mi nechce tomu věřit), že „politici se nemění na náměstích, ale ve volbách, jejichž výsledek by měla menšina akceptovat“. „Akceptovat“ znamená česky „přijmout“. Takže těch 82 % oprávněných voličů, kteří pro něho nehlasovali, jsou teď už menšina?!

A navíc hořekování, že u nás nemáme většinový volební systém – který by mu se stávající podporou mezi obyvatelstvem zajistil samovládu, možná i dlouhou. Předpokládám, že touží po systému jednokolovém, který právě dusí demokracii v Británii a v USA: to by mu roztříštěnost politického spektra pomohla až ke stoprocentnímu obsazení Sněmovny. Ve dvoukolovém by při tak chabé přímé voličské podpoře a při své neschopnosti solidního politického spojenectví (ten podnikatelský zlozvyk každého vysát a nepřátelsky převzít!) naopak těžce pohořel, nemusel by mít poslance vůbec žádné. Tak vypadá – při stejných číslech – spravedlnost demokratických voleb; škoda, že to občany nezajímá.*

Vždyť on mu už hodně nadržuje i ten náš zfalšovaný systém poměrný: dostal přece legální manipulací o osmnáct poslanců víc, než kolik by mu podle skutečného poměru náleželo. Proto také by měl spolu s Okamurovou družinou a s komunisty ve Sněmovně většinu, třebaže ani ta lidové vůli neodpovídá (48,7 % hlasů).

Abych k volbám řekl také něco nadějnějšího: ona parlamentní tříšť, která vynáší k moci největšího z trpaslíků, nasvědčuje tomu, že voličstvo je spíš bezradné než úplně hloupé. Znamená to, že tyhle výsledky, odrážející náladu jednoho dne, jsou krajně nestabilní, všechno může být rychle úplně jinak; ovšem také k horšímu. Záleží na tom, jakou kdo udělá chybu; a záleží bohužel také na tom, co naše folklórní občanstvo ve své nemoudrosti jako chybu posoudí.

Češi nemají nejmenší potuchy o tom, jak vypadá ve skutečnosti rozpoutané zlo, se kterým si zahrávají; připravují je teoreticky, doma za pecí. Politické strany si vybírají jako programy v televizi; a potom jen nadávají, že silvestr už zase nestál za nic a na všech dostupných kanálech běží kraviny. Nesouhlasím s tím, že s našimi mudrlanty, furianty a kverulanty se má jednat v rukavičkách: lid má být napomínán, když si to zaslouží, a dnes si to zaslouží rozhodně. Ale také má být napomínán spravedlivě a věcně; a hlavně někým, kdo je k tomu morálně způsobilý. A to bude asi největší kámen úrazu.

Pokud jde o to, co si lidé od Babiše slibují, mohu jen zopakovat to, co jsem napsal ve své nedávno publikované knize:

Naprostý nezájem o konsensus a společenský smír, bezohlednost k většině lidí, závislé na práci, totiž [za Nečasovy vlády] zničily onu patologickou rovnováhu, jejíž podstatou byla tolerance většiny k hnijícímu korupčnickému systému, organizovanému ve prospěch bohaté, protřelé a nevzdělané oligarchie, o níž všichni věděli, že vzešla převážně z loupeží, výměnou za skromný blahobyt, při jehož budování se na poctivost prostředků rovněž nehledělo: zlodějna přiměřeně na všech úrovních. Nečas, Kalousek a celá jeho partaj svou ideologickou umanutostí rozvrátili osvědčený poměr komponent, který se podařilo sestavit Husákovi se Štrougalem a který Klaus jenom šikovně přerovnal; po čtyřiceti utěšených letech vzali většině prospěch z obecného lotrovství, které se však – pro vyvolené – dál svobodně rozmáhalo...

Ničitelské dílo bylo vykonáno, patologická rovnováha vzala za své, a lid se od této pravice (které od převratu tak věřil!) už celkově odvrátil a přenesl důvěru na pravici novou, jejíž jméno je velkopodnikatel Babiš. A nenechme se mýlit: to, co lidé od Babiše očekávají, není skutečná náprava poměrů, i když ji Babiš zdánlivě slibuje. Poctivá hra není ani dnes, v roce 2017, předmětem většinové poptávky. Lidé podporující Babiše ve skutečnosti doufají, že Babiš obnoví onu patologickou rovnováhu, ve které jim bylo dobře a o kterou je konzervativní fundamentalisté připravili, zavádějíce čistý společenský rozvrat v církevním pozlátku z masivního zlata. Proto mu také žádná jeho aféra neškodí, i když jsou zdánlivě v rozporu s jeho sliby.

Jo, a ta pompejská hampejznice koukla z okna, a povídá zákazníkovi: „Snad ano. Ale ne u nás.“

*) Abych byl k Babišovi spravedlivý: hnutí francouzského prezidenta Macrona získalo v prvním kole parlamentních voleb vzhledem k obrovské absenci dokonce jenom 13 % hlasů oprávněných voličů, přesto má nakonec většinu až pohoršlivou, i když menší, než to zprvu vypadalo. Jenže to byla všeobjímající formace schopná v té chvíli hlasy nabalovat, kdežto Babiš zřejmě realizoval své maximum a bude stále odrazovat daleko víc než Macron.

Václav Jamek

Obsah Listů 6/2017
Archiv Listů
Autoři Listů

Václav Jamek

Pompejská hampejznice a zneuznaný obr

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu