Jan Gruber

Budeme předstírat, že jedeme

ČSSD se po volebním výprasku zmítá v krizi. Špatný nápad střídá ještě horší, na únorový sjezd se připravuje krvavá řež. Odrazit se ode dna by přitom nemuselo být tak složité.

Výroky zaznívající v posledním měsíci z různých koutů sociální demokracie jsou výrazem bezradnosti a touhy konečně zúčtovat s vnitrostranickými oponenty: ať to stojí, co to stojí. Místo zkoumání hlubokých příčin volebních neúspěchů posledních let se sociální demokracie znovu zbytečně utápí v šarvátkách.

Jihomoravští sociální demokraté například o posledním listopadovém víkendu vyzvali premiéra Bohuslava Sobotku, aby kvůli špatnému volebnímu výsledku složil poslanecký mandát. Bývalý poslanec Jeroným Tejc na stejném jednání oznámil, že ze strany odchází. Z jihu Čech přicházejí výzvy k prodeji pražského Lidového domu. Stranický rebel Jaroslav Foldyna hledá příčiny ztráty důvěry voličů ve čtrnáct let staré prezidentské volbě a privatizaci OKD. Lánský pučista Michal Hašek říká, že když Sobotka ze Sněmovny neodejde, strana špatně skončí. Milan Chovanec navrhuje do čela sociální demokracie zvolit nestraníka, ač ví, že stanovy nic takové neumožňují.

Strana měsíc hovoří o obrodě, poučení se z chyb, novém začátku, budování důvěry a jednotě. Těžko však brát tato slova vážně. Sociální demokracie totiž více než cokoliv jiného dnes připomíná postavy ze starého sovětského vtipu, kde Lenin, Stalin a Brežněv společně cestují přes sovětské pláně. Když vlak zastaví, chce Lenin viníka vyloučit ze strany, Stalin navrhuje zastřelit strojvůdce. A Brežněv zatahuje záclonky s tím, že nejlepší bude předstírat, že vlak stále jede.

Mnozí členové ČSSD jako kdyby zůstávali myšlenkově zaseknutí v časech, kdy chvíli vládni oni, chvíli kolegové z ODS. Zřejmě nabyli dojmu, že se jedná o jakési neměnné pravidlo a netřeba než počkat, až na sociální demokracii znovu přijde řada. Jenže – možná to kdekoho překvapí – nikde není psáno, že ČSSD má na vládnutí nárok. Jiní se poučeni historií domnívají, že cesta vzhůru vede přes volbu nového stranického předsedy. V minulosti se to ostatně alespoň dvakrát osvědčilo.

Sociální demokracie se na sklonku roku 2000 v průzkumech potácela s patnácti procenty daleko za dominující Čtyřkoalicí, ODS i komunisty. Poté, co Vladimír Špidla v předsednickém křesle nahradil Miloše Zemana, strana ožila a s více než třiceti procenty zvítězila ve volbách. Obdobně se podařilo chřadnoucí sociální demokracii pozvednout Jiřímu Paroubkovi. V roce 2005, kdy stranu po Stanislavu Grossovi přebíral, ji podporovalo kolem deseti procent voličů. Přesto Paroubek ve volbách dosáhl nejlepšího výsledku v polistopadové historii. Politická strana však není jen její předseda – samozřejmě s výjimkou politického hnutí ANO. Ani sebelepší předseda sám o sobě mnoho nezmůže. A banda hašteřivých, rozhádaných straníků k úspěchu rovněž nepřispěje.

Opuštění členové strany

Sociální demokracie dlouhé roky zanedbává práci s vlastní členskou základnou a ta se navíc každým rokem zmenšuje. Před osmi lety mělo stranickou knížku kolem pětadvaceti tisíc lidí, dnes jich není ani dvacet tisíc. Jen za poslední dva roky stranu opustilo přes dva tisíce členů. Přestože bývalý předseda Sobotka neustále opakoval, že trvalým problémem sociální demokracie je její přílišná uzavřenost, nic se nedělo. Zatímco se mluvilo o otevírání strany mladým lidem, neziskovým organizacím a různým spolkům, zájemci o členství byli odmítání a v posledních dnech se přistupuje rovnou k vylučování.

Ač se občas říká, že doba stranictví nepřeje, není to celá pravda. Stranictví nepřejí především samy strany, které o nové členy nestojí. Neumějí či nechtějí jim nabídnout smysluplné možnosti zapojení se do stranického života. Být dnes v sociální demokracii znamená především platit členské příspěvky. Způsobů, jak se podílet na programové, vzdělávací či jakékoliv jiné práci, je poskrovnu. Nelze se proto divit, že noví lidé nepřicházejí a jiní po několika letech marného snažení alespoň o drobné změny odcházejí. Bez členů se však sociální demokracie neobejde. V dobách, kdy vítězila ve volbách a pokladna v Lidovém nezela prázdnotou, mohla práci členů nahrazovat nákupem služeb od různých agentur. Dnes, kdy je obtěžkaná dluhy a peněz se nedostává, by se jí aktivní členská základna mohla hodit.

Ve straně jistě stále zůstává množství lidí s hlubokou znalostí různých oborů. Otázkou je, zda se je někdo pokoušel pro stranickou práci v posledních letech získat. Zda jim někdo nabídl možnost podílet se na přípravě pozičních materiálů. Zda se někdo zajímal o jejich názory, co změnit, aby bylo sociální demokracii lépe. Obávám se, že nikoliv. Stranické schůze jsou totiž leckde již několik let pouze inscenovány. Jejich výsledky bývají známé předem. Postupy ve stranické hierarchii nejsou dány schopnostmi či nápaditostí, ale zákulisními dohodami. Proto se sociální demokracii nedostává důvěryhodných lidí. Skleněné stropy brání růstu a v čelných pozicích se točí stále ti stejní politici.

Sociální demokracie vyrostla jako reprezentace neprivilegovaných a vykořisťovaných. Nebyla to žádná historická nutnost. Bez práce by nevznikla. Pokud se rozhodne chovat jako postavy ze sovětského vtipu, zhyne na úbytě. Byla by to škoda. Jinou levicovou stranu u nás nemáme a zakládat novou stojí spousty úsilí. Je proto třeba doufat, že festival oranžové marnosti brzy skončí. Že straníci pochopí, že bojovat je třeba s politickými soupeři, a nikoliv mezi sebou. Že uzavřenost straně škodí. A že o členskou základnu je nutné pečovat, a nechápat ji jen jako stroj na souhlas.

Jan Gruber (1987) je novinář, redaktor rubriky Domov Deníku Referendum.

Obsah Listů 6/2017
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Gruber

Budeme předstírat, že jedeme

Opuštění členové strany

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu