Pavel Uherek

Konfliktní linie a jejich odraz v posledních volbách

Norský politolog Stein Rokkan v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století významně obohatil politickou vědu svým konceptem konfliktních (štěpících) linií, které představují základní tematické osy, kolem nichž se v každé moderní společnosti odehrávají přirozené názorové střety. Jako dominantní konfliktní linie Rokkan rozeznával národní, resp. jazykovou linii centrum vs. periferie, dále v ekonomické oblasti dvě linie pracující vs. vlastníci, resp. město vs. venkov a vedle toho také kulturně hodnotovou linii církev vs. stát.

V důsledku politického a společenského vývoje zejména po roce 1989 se postupně k těmto stěžejním štěpícím osám přidávaly další, např. modifikovaná hodnotová linie postmaterialismus vs. materialismus nebo linie odrážející kladný či naopak negativní přístup k evropské integraci. V souvislosti s ekonomickou transformací v zemích bývalého sovětského bloku se pak v politologické obci hovořilo také o soupeření mezi vítězi a poraženými této hospodářské reformy, která byla spojená s pohybem od plánované ekonomiky k ekonomice tržní. V procesu ekonomického přechodu někdo uspěl a jiný nikoliv, tedy někdo zbohatl, jiný zůstal na periferii, což se odráželo také na politických preferencích příslušných jednotlivců. Daná konfliktní linie se v literatuře občas označuje jako soupeření na rovině winners vs. losers.

Původní Rokkanův koncept tak byl nově definovanými liniemi významně rozšiřován a tím přizpůsobován aktuálním společenským trendům. Tento článek se pokouší popsat odraz některých štěpících linií na výsledku posledních sněmovních voleb v České republice a částečně i na průběhu kampaně před nimi. Prostřednictvím Rokkanova konceptu stručně doplněného o zdůvodnění současného populismu pak lze přispět k vysvětlení výsledku voleb konaných v roce 2017.

Konfliktní linie vlastníci – pracující

Linie definovaná samotným Steinem Rokkanem odráží (zjednodušeně řečeno) tradiční a pro dřívější politiku v mnohém nejpodstatnější střet mezi pravicí a levicí, a to na primárně ekonomické rovině. Vlastníci, tzn. podnikatelé, resp. zaměstnavatelé v jejím rámci usilují o co nejvyšší svobodu podnikání, volnost pracovního trhu, tedy velmi omezené zasahování státu do ekonomiky. Naproti tomu pracující (zaměstnanci) se logicky stavějí za garanci svých práv či zvyšování úlohy veřejné moci na poli sociálním, zdravotním či vzdělávacím. Dle Rokkana daná pravolevá linie a její vznik v moderní podobě souvisí se západní průmyslovou revolucí, která nastíněný střet mezi nově ustavenými společenskými vrstvami přinesla. A zde zároveň leží úskalí této štěpné osy, neboť současné západní společnosti se samozřejmě od dob průmyslové revoluce související s počátkem 19. století značně změnily.

Přesto v českých sněmovních volbách konaných v letech 1996 až 2010 ekonomická štěpná osa vlastníci vs. pracující dominovala, neboť právě běžná témata hospodářské politiky a soupeření mezi levicí (ČSSD) a pravicí (ODS) v nich hrála primární roli. Tuto linii do jisté míry kopírovala i osa winners v. losers, v českém prostředí doplněná také antikomunistickou notou, kdy losers byli často označováni jako příznivci režimu před rokem 1989.

Naopak v letech 2013 a 2017 byla ve sněmovních volbách ekonomická linie zatlačena do pozadí. Standardní programové body politických stran, jako například míra zdanění, důchodová reforma, spoluúčast pacientů ve zdravotnictví nebo zavedení školného, už v roce 2013 výrazně ustoupily ve prospěch antikorupčního či obecně antipolitického apelu. V roce 2017 pak ještě více rezonovala témata jako vztah k EU nebo související vymezování se vůči migraci, která rovněž vykazovala antipolitickou rétoriku.

V době, kdy se ekonomice daří, tradiční levicové formule ztrácejí svůj mobilizační efekt, a především mnohá z levicí prosazovaných práv jsou již dávno vybojována. To je obecným důvodem neúspěchu sociální demokracie a komunistů ve volbách v roce 2017, do jejichž ideologických slovníků, jak konstatuje i Václav Bělohradský, navíc nezapadají dnes oživená nacionalistická hesla zaměřená proti uprchlíkům, přistěhovalcům či muslimům.

Konfliktní linie režim – antirežim

Tato štěpná linie definovaná až v návaznosti na klasické rokkanovské osy je typická pro postkomunistické země střední a východní Evropy. Popisuje napětí mezi stoupenci standardní zastupitelské demokracie a zastánci spíše autoritativního stylu vládnutí, resp. silného politického vůdcovství. Daná linie původně souvisela právě s přechody od nedemokratických režimů k systémům pluralitním a liberálním, které se v zemích bývalého sovětského bloku odehrávaly po roce 1989 a v některých nástupnických státech Sovětského svazu často končily na půli cesty mezi autoritářstvím a demokracií. V některých případech přechod k demokracii nebyl vůbec zahájen (Bělorusko, Ukrajina či Ruská federace).

Za typický odraz této konfliktní linie v kontextu demokratických přechodů v samotné střední Evropě pak bývají označovány volby na Slovensku v roce 1998, kdy zde proti sobě stály sjednocené demokratické síly pod vedením křesťansko demokratického politika Mikuláše Dzurindy proti populistickému stylu vládnutí Vladimíra Mečiara. Někdy je tento konflikt, specifický pro slovenské reálie, označován i konkrétnějším pojmenováním mečiarismus v. antimečiarismus.

V současné době linie režim v. antirežim, tedy jakýsi souboj o demokratický charakter politické obce, nabývá opět na síle, nikoliv však ve formě střetu mezi starým komunistickým režimem a demokracií, ale jako konfrontace zastupitelské demokracie s nacionalistickými a s tím spojenými autoritativními (neliberálními) proudy. V popsané formě můžeme antirežimní, tedy v tomto smyslu protidemokratickou, linii sledovat například v Polsku nebo Maďarsku, kde se pod hesly národně konzervativní ideologie zavádějí do praxe některé prvky, které s klasickou zastupitelskou demokracií nejsou v souladu.

Celá antirežimní linie tedy souvisí nejenom s tím, že ne vždy přechod k demokracii může skončit úspěšně, avšak nabývá i aktuálnější podoby, kdy už relativně konsolidované demokracie se svým důrazem na diskusi, pluralismus, dělbu moci a nenásilí musejí čelit národoveckým heslům a všeobecnému volání po zjednodušování politického systému.

V českém prostředí se však odpor vůči zastupitelské demokracii primárně neprojevuje nacionalismem, ale požadavky na posilování přímé demokracie nebo protestem proti údajně zkorumpovanému a klientelistickému systému dosavadních politických stran.

Na linii režim vs. antirežim se takto úspěšně profilovali především Strana přímé demokracie Tomia Okamury, která se netají ambicí zásadně upravit český ústavní systém, a částečně i komunisté prosazující rovněž některé prvky přímé demokracie. Další dvě tzv. protestní uskupení, tedy ANO a Pirátská strana, však na antirežimní ose spíše lavírují. Na rozdíl od strany Tomia Okamury se navíc nezaměřují na konzervativního voliče ohroženého vlastnostmi dnešního světa, ale spíše na voliče otevřené a aktivní. Hnutí Andreje Babiše nebo Piráti tak více naplňují koncept současného populismu, který rozebírá politolog Cas Mudde, když hlásají, že sice nejsou proti zastupitelské demokracii či politickým stranám jako takovým, ale jsou pouze proti „korupci a klientelismu“, tedy politickému systému a stranám stávajícím.

Popularita podobných hesel úzce souvisí nejen s přirozenými cykly, v jejichž důsledku každý politický režim postupně ztrácí svou legitimitu, resp. je nucen ji neustále obnovovat, ale také s výše zmiňovanou ztrátou mobilizačního terénu pro sociální demokracii a konečně i postmateriální konfliktní linií popsanou v následujícím textu.

Konfliktní linie materialismus – postmaterialismus

Tato hodnotová, tedy nikoliv primárně ekonomická konfliktní linie měla v posledních (nejen) českých sněmovních volbách zcela zásadní dopad, proto ji rozeberme podrobněji.

Obecně postmateriální štěpící osa souvisí se změnou hodnot v moderních západních společnostech, které se odehrávají od šedesátých let dvacátého století. Posun od materiálních preferencí k postmateriálním spočívá v tom, co bylo naznačeno výše ohledně linie vlastníci vs. pracující. Dřívější materiální požadavky, jako třeba osmihodinová pracovní doba, ukotvení práv odborů, minimální mzda, všeobecné nemocenské či zdravotní pojištění, podpora v nezaměstnanosti nebo státem garantované základní a střední školství, jsou totiž dávno považovány za samozřejmost. Svoboda podnikání, která kdysi musela být prosazována proti konzervativní šlechtě nebo velkostatkům a za niž horovali liberálové, stejně tak.

Pro běžné obyvatele současného západního světa tedy nejsou obstarání si denního chleba, jistota pracovního místa či dosažení slušného vzdělání otázkami, které by musely být jako primární prosazovány politiky nebo které by v životech jednotlivců představovaly osudovou životní starost. Namísto těchto materiálních témat, tedy vydělat si na prosté živobytí, proto nastupují hodnoty postmateriální. Jimi jsou v první fázi například zrovnoprávnění žen nebo ochrana přírody, popř. prosazování ryze vlastních životních cest nespočívajících výhradně v uzavírání manželství a plození dětí. Dnes navíc přicházejí na řadu výzvy jako svoboda internetu nebo práva sexuálních menšin. Dřívější „materiální člověk“ podobné problémy buď vůbec neznal anebo by je považoval za ohromný luxus.

Postmateriální linie tedy mimo jiné zachycuje i rozrůznění, resp. fragmentaci hodnot, kdy každý jedinec má svůj vlastní a individuální životní projekt, který chce uskutečňovat, a neřídí se přitom dříve diktovanými, ponejvíce náboženskými dogmaty. Novátorsky vyhlížející politikové, kteří se stavějí do role reprezentantů těchto postmateriálních hodnot majících základ v rozšiřování svobody jednotlivce a tzv. užívání si, nikoliv jen obyčejného žití, pak z tohoto „hodnotového anarchismu“ nepochybně těží.

Otázka „postmateriálna“ stejně jako vytrácení se pravolevé linie vlastníci vs. pracující však úzce souvisí nejen s ekonomicko-sociálními změnami ve společnosti. Pokud si vedle rokkanovských linií vezmeme opět na pomoc zdůvodnění současného populismu, jak jej nabízí politolog C. Mudde, pak má na politiku dopad nejen tento hodnotový posun, ale i s ním spojený nástup zmíněného internetu a modifikovaná role médií.

Je logické, že prostřednictvím elektronických sociálních sítí se lépe šíří zejména negativní zprávy, k nimž jsou politici nuceni se vyjadřovat, byť se v mnoha případech zdaleka nejedná o otázky zásadní. Jako příklad může sloužit situace, kdy se tiskový mluvčí prezidenta republiky (!) ostrými a mediálně přitažlivými výrazy vyjadřuje k tak nepodstatné věci, jako je aroma českého rumu. Řadu jinak privátních, nikoliv veřejných, věcí politici bez návaznosti na tradiční ideové koncepty komentují na Facebooku nebo Twitteru.

Odlišné postavení má i „tradiční“ médium, jakým je televize, kdy na televizním trhu už není jedna veřejnoprávní stanice pod určitou transparentní a nezávislou kontrolou, ale převažují soukromé televize s vlastními zájmy a financované dle úrovně své sledovanosti. Tu opět bezesporu zvyšují zprávy o domnělých skandálech a aférách.

Internet, sociální sítě či vysoký počet televizních stanic rovněž přispívají k růstu povědomí o politice a znalostí o nejrůznějších segmentech, kterými se politika zabývá, ať již jsou jimi ekonomika, ekologie, doprava nebo justice. Daný jev také přispívá k obecně kritičtějšímu přístupu k dosavadním politikům a politickým stranám.

Postmateriální konfliktní linii v posledních českých sněmovních volbách jednoznačně reprezentovali Piráti, kteří také ve volbách výrazně uspěli se svým programem, v němž se například zmiňovali právě o rovnoprávnosti různých životních stylů, posilování svobody internetu či podpoře nezávislých médií. Pro úplnost je nutné dodat, že Piráti nejsou prvním českým politickým subjektem pohybujícím se na postmateriální štěpící ose. Za jejich předchůdce lze v tomto směru postupně považovat Unii svobody zejména ve volbách 2006, Zelené ve stejném roce nebo Věci veřejné o čtyři roky později.

Linie postmaterialismu se ve volební kampani v roce 2017 projevovala i zmiňovanou rolí médií. Výmluvnou byla v tomto kontextu situace, kdy na poslední předvolební „superdebatu“ lídrů politických stran v České televizi dorazili dva hlavní političtí soupeři Lubomír Zaorálek a Andrej Babiš se zpožděním jen proto, že se předtím účastnili duelu na soukromé televizní stanici Nova. Politolog Stanislav Balík k dané debatě uvedl kritickou a velmi trefnou poznámku o tom, že formát zvolený Českou televizí byl nešťastně nastaven tak, že přítomní politici museli reagovat především na kritické otázky moderátora, nikoliv na názory svých soupeřů, jak by tomu přirozeně mělo být.

Jakási rozpuštěná mediální reality show tak nahrazuje skutečnou politiku a neumožňuje rozvíjet složitější zdůvodňování strategických rozhodnutí. Zjednodušené postmateriální slogany nebo přímo hesla antirežimní či útočná se v atmosféře jakési okamžité zábavy lépe odrážejí. Ostatně i Miroslav Kalousek v úvodu výše zmiňované superdebaty vše glosoval poznámkou, „že netušil, že to bude taková sranda“. Andrej Babiš pak po volebním vítězství nejvíce děkoval marketingovému odborníkovi majícímu na starost propagaci hnutí na sociálních sítích.

Závěr

Potlačení konfliktní linie vlastníci vs. pracující ve prospěch antirežimní a postmateriální štěpící osy stojí jak za úspěchem protestních politických formací, tak zrcadlově za úpadkem všech tradičních, zejména levicových stran. Obecná hesla o boji proti korupci či odcizení tradičních stran běžnému voliči jsou v této souvislosti pouze zástupná a nepodložená. Případné korupční aféry (mnohdy neprokázané) navíc ani nic nevypovídají o kvalitě politického systému.

Diverzita současné společnosti, jejímž důsledkem je postmateriální konfliktní linie a nepřímo i linie antirežimní, která se na složitou realitu snaží reagovat právě odmítáním různorodosti, má tedy na evropské stranické systémy závažný dopad. Tyto systémy totiž také směřují k dekonsolidaci a vyššímu počtu relevantních stran. Daný trend se v českých sněmovních volbách v roce 2017 projevil velmi významně a dosud nejvyšší zastoupení stran v Poslanecké sněmovně je toho jasným dokladem.

Specificky v českém případě se pak k příčinám vyklízení pozic tradičních stran přidává i dějinně zakořeněný odpor proti standardní politice a politickému stranictví, resp. chybné vnímání politiky buď jako systému, který je obyčejným lidem zcela nepřátelský, anebo jako systému, v němž proti sobě osudově stojí dobro a zlo. Dané pojímání politiky jako jakéhosi fatálního kolbiště mimo jiné dokazují výroky o zlomovém charakteru voleb přítomné v českém prostředí od roku 1998, kdy ODS mobilizovala proti levicovému nebezpečí. Sněmovní volby 2017 v tomto směru, tedy jejich vnímáním jako „nejdůležitějších v dějinách“, nebyly žádnou výjimkou, byť domnělým nebezpečím už nebyla levice, ale jiné faktory. V této souvislosti můžeme sledovat i zajímavý posun směrem k toleranci krajních stran. Zatímco dříve by se politik mající zájem ve vládě spolupracovat s KSČM nebo třeba Sládkovými republikány znemožnil, dnes podobná ostrakizace téměř vymizela. Všimněme si, že ze stran přítomných ve Sněmovně každá může mít ambici získat vládní křesla.

Rizikem fragmentace stranických systémů a případně i odporu proti tradiční politice však může být vzrůstající nepřehlednost politického systému a ztráta jeho efektivity. Také historická zkušenost napovídá, že neúměrně rozdrobené stranické systémy buď vedly k pádu demokracie (např. Španělsko před uchopením moci Frankem, Výmarská republika) nebo přinejmenším k vládní nestabilitě (Itálie po roce 1945, první československá republika). Co do uvedených příkladů však fragmentace byla dána především nezkušeností s demokracií a tím, že v dané době platná ústavní pravidla často neobsahovala uzavírací pětiprocentní či jiné klauzule pro vstup do sněmovny.

Vysoký počet relevantních stran (tedy stran schopných ovlivnit složení vlády), dnes způsobený nikoliv nastavením ústavního systému, ale nastavením společenských hodnot, v neposlední řadě vede i k názorové polarizaci, v níž se obtížně hledá shoda. V českém případě to dokládá situace po vyhlášení volebních výsledků, kdy se čeští straničtí lídři spíše předháněli v prohlášeních, kdo s kým vládnout nebude, než vůlí ke spolupráci.

Za takové situace pak skutečně hrozí nebezpečí, že dekonsolidovaný stranický systém může nahrát těm, kteří se na zmíněné ose režim – antirežim stavějí na stranu odpůrců zastupitelské demokracie s odůvodněním, že tato je skutečně prohnilá a neúčinná. Byť tedy v historii měla fragmentace parlamentů odlišné příčiny, její negativní důsledky mohou být stejné, tedy v konečném důsledku oslabení demokracie.

Pavel Uherek (1975) pracuje jako právník ve zdravotnictví, absolvoval politologii na FSS MU v Brně.

Obsah Listů 6/2017
Archiv Listů
Autoři Listů

Pavel Uherek

Konfliktní linie a jejich odraz v posledních volbách

Konfliktní linie vlastníci – pracující

Konfliktní linie režim – antirežim

Konfliktní linie materialismus – postmaterialismus

Závěr

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu